Socialismus - 1. část

Z akce českých stalinistů (červenec 2026). Vlajky první řada zleva doprava: kubánská vlajka, vlajka Komunistického svazu a mládeže, palestinská vlajka, vlajka Komunistické strany Čech a Moravy. Vlajka třetí řada uprostřed je vlajka německé Antifašistické Akce z 30. let před uchopením moci nacisty.

Politické ideologie, 4. vydání, Andrew Heywood, Plzeň 2008, str. 117 - 135

Charakteristika

Slovo socialistický pochází z latinského sociare, tedy sdružovat se nebo sdílet. Pokud je známo, poprvé se objevilo v roce 1827 v Británii v jednom čísle časopisu Co-operative Magazine. Na počátku 30. let 19. století začali stoupenci Roberta Owena (1771 - 1858) v Británii a Saint-Simona (1760 - 1825) ve Francii označovat své názory jako "socialismus" a zhruba ve 40. letech 19. století bylo toto slovo běžně známé v řadě industrializovaných zemí, zejména ve Francii, Belgii a v německých státech.

   Jako ideologie byl socialismus tradičně definován svým odporem ke kapitalismu a snahou zajistit jeho humánnější a sociálně hodnotnější alternativu. Jádrem socialismu je pohlížení na lidi jako na společenské tvory, které spojuje společné lidství. Pozornost se tak obrací na to, nakolik je identita jednotlivce utvářena sociální interakcí a členstvím ve společenských skupinách a kolektivních formacích. Proto před konkurencí upřednostňují socialisté spolupráci. Ústřední a podle některých autorů charakteristickou hodnotou socialismu je rovnost, zejména rovnost sociální. Socialisté zastávají názor, že sociální rovnost je hlavní zárukou stability a soudružnosti společnosti a že osvobozuje, a to v tom smyslu, že uspokojuje materiální potřeby a je základem rozvoje osobnosti. Socialismus se však rozpadá do až udivující škály směrů a konkurujících si proudů. Rozdíly mezi nimi se týkaly jak "nástrojů" (jak by se k socialismu mělo dospět), tak "cílů" (jak by budoucí socialistická společnost měla vypadat). Například komunisté obvykle prosazovali revoluci a kapitalismus se snažili nahradit beztřídní společností, založenou na společném vlastnictví. Demokratičtí socialisté čili sociální demokraté se naopak přikláněli ke gradualismu a kapitalistický systém chtěli reformovat či "humanizovat" zmenšováním sociálních nerovností a odstraňováním chudoby.

Vznik a vývoj

I když se socialisté občas dovolávali intelektuálních kořenů sahajících až k Platónově Ústavě či Utopii Thomase Moora (1516), stejně jako v případě liberalismu a konzervatismu jsou i počátky socialismu v 19. století. Socialismus vznikl jako reakce na sociální a ekonomické poměry, které se v Evropě vytvořily v důsledku růstu průmyslového kapitalismu¹. Socialistické ideje začali být brzy spojovány s nástupem nové, avšak stále početnější třídy průmyslových dělníků, kteří trpěli bídou a ponižováním, jež tak často provázejí první fáze industrializace. Třebaže socialismus stejně jako liberalismus koření v osvícenství a oběma je společná víra v principy, jakými jsou rozum a pokrok, vznikl socialismus jako kritika liberální tržní společnosti a vyznačoval se snahou předložit alternativu průmyslového kapitalismu.

Čínský komunista se chystá popravit "kulaka", 50. léta v Číně.

   Povahu raného socialismu ovlivnily tvrdé a často nelidské podmínky, ve kterých žilo a pracovalo průmyslové dělnictvo. Mzdy byly zpravidla nízké, dětská a ženská práce byla běžným jevem, pracovní doba činila nezřídka 12 hodin a nezaměstnanost hrozila vždy a všude. Nadto byla nová dělnická třída desorientovaná: tvořila ji převážně první generace městského obyvatelstva, které byly podmínky života a práce, ovlivněných průmyslem, zcela neznámé; nadto měla pramálo společenských institucí, které by životu těchto lidí mohly dát stálost a smysl. Proto první socialisté často hledali jakousi radikální, dokonce revoluční alternativu průmyslového kapitalismu. Například Charles Fourier (1772 - 1837) a Robert Owen v Británii prosazovali vytváření jakýchsi utopických² komun, jejichž základem měla být spolupráce a láska. Němci Karel Marx a Bedřich Engels (1820 - 1895) vypracovali teorie složitější a systematičtější, které údajně odhalovaly "zákonitosti dějin" a předpovídaly nevyhnutelné revoluční svržení kapitalismu.

   Postupné zlepšování životních podmínek dělnické třídy a rozšiřování politické demokracie koncem 19. století charakter socialismu změnily. Růst odborů, dělnických politických stran a sportovních a společenských klubů přinášel větší ekonomickou jistotu a pomáhal integrovat dělnickou třídu do industriální společnosti. V průmyslově vyspělých společnostech západní Evropy bylo stále obtížnější nadále v dělnické třídě spatřovat revoluční sílu. Socialistické strany si postupně osvojily právní a ústavní postupy; pomáhalo jim v tom postupné rozšíření volebního práva i na dělnictvo. Zhruba počátkem 1. světové války byl socialistický svět jasně rozdělen na socialistické strany, které usilovaly o moc prostřednictvím volební urny a hlásaly reformy, a na skupiny, které tvrdily, že je stále ještě zapotřebí revoluce. Ruská revoluce roku 1917 toto rozštěpení zpečetila: revoluční socialisté po příkladu V. I. Lenina a bolševiků zpravidla přijali slovo "komunismus³", zatímco reformní socialisté prezentovali své představy slovy "socialismus" nebo "sociální demokracie⁴". Ve 20. století se myšlenky socialismu rozšířily do zemí Afriky, Asie a Latinské Ameriky, které měly malé - pokud vůbec nějaké - zkušenosti s průmyslovým kapitalismem. V těchto zemích se socialismus často zrodil z boje spíše z protikoloniálního než třídního. Myšlenku třídního útlaku nahradila myšlenka útlaku koloniálního; tak vznikla výbušná směs socialismu a nacionalismu. Po roce 1945 byl bolševický model komunismu vnucen východní Evropě. Čína ho přijala po revoluci roku 1949 a následně se pak šířil do Severní Koreje, Vietnamu, Kambodže a Laosu. Jinde se praktikovaly umírněnější formy socialismu; šlo například o postupy Kongresové strany v Indii. Ta dominovala indické politice ještě několik desetiletí poté, co Indie získala v roce 1947 nezávislost. Vznikly rovněž specifické formy socialismu afrického a arabského, ovlivněné v prvním případě hodnotami tradičního kmenového života místních pospolitostí, ve druhém morálními principy islámu. V Jižní a Střední Americe bojovali v 60. a 70. letech socialističtí revolucionáři proti vojenským diktaturám, o kterých se často mělo za to, že sledují zájmy amerického imperialismu. Režim Fidela Castra, který se dostal k moci po kubánské revoluci roku 1959, navázal těsné vztahy se Sovětským svazem, zatímco sandinistické bojůvky, které se v roce 1979 chopily moci v Nikaragui, se k žádnému z bloků nepřipojily. V Chile se v roce 1970 stal Salvador Allende první demokraticky zvolenou marxistickou hlavou státu; za převratu v roce 1974, podporovaného CIA, byl však svržen a usmrcen. Od konce 20. století utrpěl socialismus řadu spektakulárních nezdarů, které některé autory dovedly k závěru, že "socialismus je mrtev". Největší z těchto nezdarů bylo samozřejmě zhroucení komunismu ve východní Evropě během revolucí v letech 1989 - 1991. Místo aby se však socialisté sjednotili na zásadách západní sociální demokracie, byly samy

Nahoře: Fidel Castro ve společnosti Edéna Pastory, nazývaného "velitel Nula", nejproslulejšího vůdce sandinovské gerily bojující proti diktátorovi Somozovi.

Dole: Pastora se později stal jedním z nejzarputilejších odpůrců sandinovské moci v Managui, která hodlala do země importovat sovětský systém. Zahájil proti režimu novou gerilovou válku, trvající až do roku 1986.

tyto zásady zpochybněny. V mnoha částech světa se totiž parlamentní socialistické strany přiklonily k myšlenkám a politickým postupům běžně spojovaným s liberalismem a dokonce konzervatismem. V závěrečném oddílu této kapitoly se budeme snažit zodpovědět otázku, zda má socialismus jako svébytná ideologie vůbec ještě budoucnost.

Hlavní téma - nikdo není ostrov sám pro sebe

Jedna z obtíží, s nimiž se při analýze socialismu setkáváme, vyplývá z toho, že samo slovo socialismus se chápalo přinejmenším trojím způsobem. Podle jednoho názoru je socialismus ekonomický model, zpravidla spojovaný s určitou formou zespolečenštění a plánování. V tomto smyslu je socialismus alternativou kapitalismu, přičemž volba mezi těmito dvěma kvalitativně odlišnými systémy se chápe jako klíčový ekonomický problém. Volba mezi "čistým" socialismem a "čistým" kapitalismem byla však vždy iluzí, jelikož ve všech ekonomikách se mísily - byť různé - rysy obou systémů. Je dokonce faktem, že moderní socialisté často nevidí v socialismu alternativu kapitalismu, ale cestu, jak kapitalismus využít k širším sociálním cílům. Druhý přístup pojímá socialismus jako nástroj dělnického hnutí. Podle tohoto názoru socialismus ztělesňuje zájmy dělnické třídy a nabízí program, jak mohou dělníci získat politickou nebo ekonomickou moc. Socialismus je tak ve skutečnosti jakousi formou "labourismu⁵", nástrojem prosazování zájmů organizovaného dělnictva. Z tohoto hlediska význam socialismu kolísá, a to v závislosti na úspěších, jichž dělnické hnutí v celosvětovém měřítku dosahuje. I když o historickém sepětí socialismu s organizovaným dělnictvem nelze pochybovat, byly socialistické myšlenky spojovány i s kvalifikovanými řemeslníky, s rolnictvem a dokonce s politickými a byrokratickými elitami. Proto v této knize socialismus chápeme ve třetím a širším smyslu jako určité politické krédo či jako ideologii vyznačující se specifickým souborem myšlenek, hodnot a teorií, z nichž nejdůležitější jsou:

• pospolitost,
• spolupráce,
• rovnost,
• politika tříd,
• společné vlastnictví.

Pospolitost

V jádru socialismu je představa, na které se všichni socialisté shodnou a podle které jsou lidské bytosti společenské, které dokáží překonávat sociální a ekonomické problémy, protože se spoléhají spíše na sílu pospolitosti než na individuální úsilí. Jde o kolektivistickou vizi, zdůrazňující schopnost lidí postupovat společně, jejich ochotu a možnost dosahovat svých cílů spoluprací a neusilovat jen o prosazení svých sobeckých zájmů. Většina socialistů by se například ochotně podepsala pod slova anglického metafyzického básníka Johna Donna (1571 - 1631), podle něhož "nikdo není ostrov sám pro sebe, každý je součástí kontinentu, kusem pevniny; ať zemře kdokoli, jsem to já, kdo se zmenší, protože jsem nedílně spjat s lidstvem - neptej se tudíž, komu v tu chvíli zvoní hrana; zvoní totiž tobě".

Terorista a masový vrah Ernesto "Che" Guevara na propagačním memu českého Komunistického svazu mládeže.

Kolektivismus je obecně názor, že kolektivní úsilí má větší praktickou a mravní hodnotu než úsilí jednotlivce sledujícího vlastní sobecký zájem. V kolektivismu se tudíž odráží přesvědčení, že lidská přirozenost má jakési společenské jádro; z toho se pak vyvozuje, že společenské skupiny - "třídy", "národy", "rasy" apod. - jsou politické entity, které mají svůj význam. Termín "kolektivismus" se však užívá značně nedůsledně. Bakunin a další anarchisté ho užívali k označení samosprávných sdružení svobodných jednotlivců. Jiní chápali kolektivismus jako protiklad individualismu a tvrdili, že z kolektivismu vyplývá nutnost nadřazovat kolektivní zájmy individuálním. Někdy se kolektivismus rovněž spojuje se státem jako mechanismem, pomocí něhož se prosazují kolektivní zájmy; tím se naznačuje, že v rozšiřování funkcí státu se odráží vzestup kolektivismu.

   Lidé jsou tudíž "soudruhy", "bratry" či "sestrami", které k sobě váže pouto společného lidství. Výrazem toho je bratrství⁶. Socialisté jsou daleko méně než liberálové či konzervativci ochotni věřit, že lidská přirozenost je neměnná a jednou provždy daná narozením. Spíše jsou přesvědčeni, že lidská přirozenost je tvárná, formovaná zkušenostmi a situací, ve které člověk ve společnosti žije. V odedávna probíhající filosofické diskusi o tom, zda je lidské chování určováno "přírodou", nebo tím, jak a v čem člověk žije, se socialisté rozhodně staví za druhou z obou odpovědí. Od svého narození - a možná už i v čase, kdy se jako plod vyvíjí v matčině těle - je každý vystaven zkušenostem, které formují a podmiňují jeho osobnost. Všem dovednostem se jednotlivec učí od společnosti a od společnosti získává všechny své atributy - tím, že stojíme zpříma, počínaje a jazykem, jimž hovoříme, konče. Zatímco liberálové jasně rozlišují mezi "jednotlivcem" a "společností", socialisté zastávají názor, že jednotlivce nelze od společnosti oddělit. Lidé nejsou ani soběstační ani do sebe uzavření; chápat je jako oddělená čili atomizovaná "individua" je absurdní. Jednotlivce lze pochopit - a stejně tak jednotlivci mohou sami sebe chápat - jedině skrze sociální skupiny, ke kterým patří. Chování nám tudíž říká daleko víc o společnosti, v níž lidé žijí a v níž vyrostli, než o nějaké stálé a neměnné lidské přirozenosti.

   Radikalismus socialismu nevyvěrá z jeho zájmu o to, jací lidé jsou, ale o to, jakými se mohou stát. To socialisty vedlo k vytváření utopistických vidin jakési lepší společnosti, ve které lidé - jako členové pospolitosti - mohou dospět ke skutečné emancipaci a naplnění. Afričtí a asijští socialisté často poukazovali na to, že jejich tradiční, předindustriální společnosti už význam společenského života a hodnotu pospolitosti zdůrazňují. Za takových okolností se socialismus snažil chránit tradiční společenské hodnoty před výzvou západního individualismu. Tanzanský prezident Julius Nyerere (prezidentem byl v letech 1964 - 1985) to vyjádřil takto: "My v Africe opravdu nepotřebujeme, aby nás někdo ´získával´ pro socialismus, stejně jako nepotřebujeme, aby nás někdo ´učil´ demokracii." Své vlastní názory proto označoval za "kmenový socialismus".

   Na Západě bylo však po generacích žijících v podmínkách průmyslového kapitalismu nutno sociální dimenzi života znovu vydobýt. To bylo cílem utopických socialistů 19. století, jakými byli například Fourier a Owen, kteří experimentovali se společným životem v komunách. Charles Fourier vyzýval k zakládání vzorových pospolitostí o zhruba 1 800 členech, kterým říkal falangy. Rovněž Owen založil řadu experimentálních komun, z nichž nejznámější byla kolonie New Harmony v Indianě, která existovala v letech 1824 - 1829. Nejdéle trvajícím úspěšným experimentem v oblasti komunitárního života byl systém kibuců v Izraeli, tvořený celou soustavou družstevních - obvykle venkovských - osad, které jsou v kolektivním vlastnictví a které spravují jejich členové. Od 60. let však komunitaristické akcenty systému kibuců začaly slábnout; rezignovalo se například na společnou výchovu dětí.

Ostatky obětí hrůzovlády Rudých Khmerů v Kambodži...

Spolupráce

Jestliže jsou lidé společenští, je normálním vztahem mezi nimi podle názoru socialistů spíše spolupráce⁷ než konkurence. Socialisté jsou přesvědčeni, že konkurence staví lidi proti sobě a každého podněcuje, aby svou společenskou přirozenost spíše zapíral než se k ní hlásil. Konkurence tudíž posiluje jen omezený počet sociálních atributů a naopak podporuje sobectví a agresivitu. Spolupráce na druhé straně má význam morální i ekonomický. Jednotlivci pracující spíše společně než jeden proti druhému si mezi sebou vytvářejí pouta sympatií, starostlivostí a vzájemné náklonnosti. Nadto lépe se dá využívat energie společenství než energie jednotlivce. Například ruský anarchista Petr Kropotkin tvrdil, že lidský druh přežil a prosperuje zejména díky tomu, že lidé si dokáží "vzájemně pomáhat". Socialisté věří, že lidi lze motivovat stimuly nejen materiálními, ale i morálními. Kapitalismus teoreticky lidi odměňuje za jejich práci: čím usilovněji pracují nebo čím většími schopnostmi disponují, tím větší bude jejich odměna. Morálním stimulem k usilovné práci je však touha přispívat k obecnému dobru, a ta vzniká ze vzájemných sympatií nebo z pocitu odpovědnosti za bližní, zejména za potřebné. I když jen málokterý moderní sociální demokrat bude pomýšlet na totální likvidaci materiálních stimulů, přesto všichni trvají na tom, že mezi stimuly materiálními a morálními musí existovat jistá vyváženost. Socialisté budou například tvrdit, že významným motivem dosahování ekonomického růstu je to, že ekonomický růst pomáhá financovat péči o nejchudší a nejzranitelnější.

   Socialistická věrnost spolupráci stimulovala růst družstev, která by měla nahradit vzájemně si konkurující a hierarchicky uspořádané podniky, které se šířily za kapitalismu. Výrobní i spotřební družstva se snažila využít skupinovou energii lidí, pracujících ke vzájemnému prospěchu. Ve Spojeném království se první družstva objevila počátkem 19. století. Ve velkém nakupovala zboží a za nízkou cenu je prodávala svým členům z řad dělnické třídy. "Pionýři z Rochdale" založili v roce 1844 obchod se smíšeným zbožím a jejich příklad byl brzy následován po celé industrializující se Anglii a ve Skotsku. Výrobní družstva, která vlastní a řídí ti, kdo v nich pracují, jsou značně rozšířena v některých částech severního Španělska a v bývalé Jugoslávii, kde se průmysl organizoval na principu dělnické samosprávy. Rovněž kolchozy v Sovětském svazu měly být původně družstevní a samosprávné; v praxi však fungovaly v rámci tuhého systému plánování a obvykle je ovládali místní straničtí funkcionáři.

Rovnost

Angažovanost ve prospěch rovnosti je v mnoha ohledech definitorickým rysem socialistické ideologie: rovnost je totiž tou politickou hodnotou, kterou se socialismus nejvýrazněji odlišuje od svých rivalů, zejména od liberalismu a konzervatismu. Socialistické rovnostářství⁸ (egalitarismus) se vyznačuje vírou v sociální rovnost čili v rovnost výsledků. Pro tuto rovnost socialisté uváděli přinejmenším tři argumenty. Za prvé, sociální rovnost posiluje spravedlnost čili korektnost (slušnost). Socialisté se zdráhají vysvětlovat majetkovou nerovnost poukazem na to, že lidé se rodí s různými schopnostmi. Kapitalismus podněcoval, pravda, chování soutěživé a sobecké; socialisté si však myslí, že v nerovnosti mezi lidmi se do značné míry odráží nerovná struktura společnosti. Netvrdí ovšem naivně, že se všichni rodí stejní, s absolutně stejnými schopnostmi a dovednostmi. Egalitářská by například nebyla společnost, ve které by všichni studenti dostávali stejnou známku z matematiky. Socialisté jsou přesto přesvědčeni, že hlavní formy nerovnosti mezi lidmi jsou důsledkem nerovného zacházení ze strany společnosti, nikoli nerovné výbavy, se kterou přicházejí lidé na svět. Spravedlnost tudíž podle socialistů vyžaduje, aby pokud jde o odměny a materiální podmínky vůbec, společnost s lidmi zacházela rovně nebo alespoň rovněji. Formální rovnost ve smyslu právním a politickém zjevně nedostačuje, protože přehlíží nerovnosti vyplývající ze samé struktury kapitalistického systému. Rovnost příležitostí pouze nerovnost legitimizuje a živí tak mýtus vrozené nerovnosti.

Nahoře: Bizarní, lživý a pokrytecký mem Komunistického svazu mládeže.

Dole: Tentýž mem mírně upravený adminem anti-levice (vlevo sovětští a němečtí vojáci v přátelském rozhovoru v dobytém polském Brest-Litevsku přelomu září a října 1939, vpravo sovětský ministr zahraničí Vjačeslav Molotov během jednání s Adolfem Hitlerem v Berlíně v listopadu 1940).

   Za druhé, sociální rovnost je základem pospolitosti a spolupráce. Žijí-li lidé v rovných podmínkách, snáze se budou jeden s druhým identifikovat a společně pracovat k obecnému prospěchu. Rovné výsledky tudíž posilují sociální solidaritu. Sociální nerovnost vede naopak ke konfliktům a nestabilitě. To také vysvětluje, proč socialisté kritizovali rovnost příležitostí za to, že plodí mentalitu "přežívání nejzdatnějších". Například R. H. Tawney (1880 - 1962) takovou mentalitu odmítal jako "filosofii pulců", kteří - měníce se postupně v žáby - rovněž bojují o přežití. Za třetí, socialisté podporují sociální rovnost proto, že mají za to, že uspokojování potřeb je základem seberealizace člověka. "Potřeba" je jakási nutnost: žádá si uspokojení; není to nějaké povrchní přání nebo momentální libůstka. Základní potřeby jako potřeba jídla, vody, střechy nad hlavou, družnosti atd. jsou základem lidského života; z toho pro socialisty vyplývá, že jejich uspokojování je samým jádrem svobody. Marx to vyjádřil ve své komunistické teorii rozdělování: "Každý podle svých schopností, každému podle jeho potřeb." Vzhledem k tomu, že potřeby lidí jsou zhruba stejné, má rozdělování bohatství na základě teze o uspokojování potřeb evidentně rovnostářské důsledky. Uspokojování potřeb však může mít i důsledky nerovnostářské, jako je tomu v případě tzv. zvláštních potřeb, vyvolaných například tělesným či duševním handicapem.

   Jakkoliv se socialisté shodují v tom, že sociální a ekonomická rovnost má své přednosti, neshodují se v otázce, v jakém rozsahu se může a měla by se nastolit. Marxisté a komunisté věří v absolutní sociální rovnost, kterou přinese likvidace soukromého vlastnictví a zespolečenštění⁹ výrobních prostředků. Sociální demokraté však věří v relativní sociální rovnost, které se dosáhne přerozdělováním statků za pomoci sociálního státu a progresivního zdanění. V sociálnědemokratické snaze kapitalismus spíše krotit než odstranit se projevuje přiznání trvalého významu materiálních stimulů i toho, že hovoří-li se o uspokojování potřeb, jde z velké části jen o odstranění chudoby. To ovšem do značné míry stírá rozdíl mezi sociální rovností a rovností příležitostí.

Různé názory na rovnost

Liberálové zastávají názor, že lidé se "rodí" rovní v tom smyslu, že mají stejnou morální hodnotu. Z toho vyplývá jak formální rovnost, zejména právní a politická, tak rovnost příležitostí; sociální rovnost však nejspíš ohrozí svobodu a bude trestat nadání. Zatímco klasičtí liberálové zdůrazňují nezbytnost důsledné meritokracie, moderní liberálové tvrdí, že ke skutečné rovnosti příležitostí je zapotřebí relativní sociální rovnosti.

Konzervativci tradičně vycházeli z toho, že společnost je v samé své podstatě hierarchická, a rovnost tudíž zavrhovali jako abstraktní a nedosažitelný cíl. U Nové pravice se však projevuje individualistická víra v rovnost příležitostí a zároveň v blahodárné důsledky materiální nerovnosti.

Socialisté považují rovnost za základní hodnotu; prosazují zejména rovnost sociální. Přestože sociální demokracie se posunula směrem k liberální víře v rovnost příležitostí, sociální rovnost, ať už ve smyslu relativním (sociální demokraté) či absolutním (komunisté), se chápe jako nezbytný předpoklad zajištění sociální soudržnosti a bratrství, nastolení spravedlnosti či rovnosti a rozšíření pozitivní svobody.

Anarchisté kladou obzvláštní důraz na politickou rovnost, chápanou jako rovné a absolutní právo na osobní autonomii; tím nepřímo říkají, že všechny formy politické nerovnosti se rovnají útlaku. Anarchokomunisté věří v absolutní sociální rovnost, jíž se dosáhne kolektivním vlastnictvím výrobních prostředků.

Fašisté hlásají, že pro lidstvo je příznačná zásadní nerovnost jak mezi vůdci a vedenými, tak mezi různými národy a rasami. Z důrazu na národ nebo rasu však nepřímo vyplývá, že všichni příslušníci daného národa nebo rasy si jsou rovni přinejmenším pokud jde o jádro jejich sociální identity.

Feministky vycházejí z toho, že rovnost znamená rovnost pohlaví, a to ve smyslu rovných práv a rovných příležitostí (liberální feminismus) nebo ve smyslu rovné sociální a ekonomické moci (socialistický feminismus) bez ohledu na gender. Některé radikální feministky však tvrdily, že požadavek rovnosti může jednoduše vyústit v to, že ženy získají "identitu mužů".

Ekologové prosazují biocentrickou rovnost a zdůrazňují, že všechny formy života mají stejné právo "žít a vzkvétat". Běžná pojetí rovnosti tudíž chápou jako antropocentrická, jelikož se zaměřují pouze na lidstvo a přehlížejí zájmy všech ostatních organismů a entit. (str. 125)

Ozbrojení Rudí Khmerové vítězně vstupují do hlavního města Kambodže Phnompenhu, duben 1975. Následně v čele se svým vůdcem, "Bratrem číslo 1" Pol Potem rozpoutají šílenou hrůzovládu, která si za pouhé čtyři roky vyžádala život minimálně 2 000 000 Kambodžanů.

Pol Pot, jeho nejbližší soudruzi a rodina v roce 1986.

Politika tříd

Socialisté tradičně považovali společenskou třídu¹⁰ za důsledek hlavního a politicky nejvýznamnějšího dělení společnosti. Politiku tříd (class politics) formulovali dvojím způsobem. Podle prvního je třída nástrojem analýzy. Socialisté se domnívali, že přinejmenším v předsocialistických společnostech mají lidé tendenci myslet a jednat stejně jako ti, kdo mají stejné ekonomické postavení nebo stejný zájem. Jinak řečeno, hlavními dějinnými aktéry nejsou jednotlivci, ale společenské třídy; společenské třídy jsou tudíž tím hlavním, co nám pomáhá pochopit sociální a politické změny. Nejzřetelnějším projevem toho je marxistický názor, že dějinné změny jsou výsledkem třídního boje. Druhá podoba socialistické politiky tříd se zaměřuje konkrétně na dělnickou třídu a jde v ní o politický boj a politickou emancipaci. Socialismus se často chápal jako výraz zájmů dělnické třídy a na dělnickou třídu se pohlíželo jako na nástroj, pomocí něhož se socialismu dosáhne. Přesto se společenská třída nechápala jako nutný a trvalý rys společnosti: socialistické společnosti byly pojímány buď jako beztřídní nebo jako společnosti, ve kterých byly třídní nerovnosti podstatně zmenšeny. Tím, že se emancipuje od kapitalistického vykořisťování, dělnická třída se připravuje o svou vlastní třídní identitu; z dělnické třídy se během tohoto procesu stávají plně rozvinutí lidé.

   Pokud jde o povahu a význam společenské třídy, byli však socialisté nejednotni. Podle Marxe a jeho následovníků třída souvisí s ekonomickou mocí, danou vztahem jednotlivce k výrobním prostředkům. Takto viděno, dělení na třídy je dělením na "kapitál" a "práci", tj. dělením na vlastníky výrobních prostředků (buržoazii¹¹) a na ty, kteří žijí z prodeje své pracovní síly (proletariát¹²). Tento marxistický model dvou tříd se vyznačuje nesmiřitelným konfliktem mezi buržoazií a proletariátem, který nutně vyústí ve svržení kapitalismu proletářskou revolucí. Naopak sociální demokraté měli sklon definovat společenskou třídu prostřednictvím rozdílů v příjmu a statusu; rozlišovali tudíž "bílé límečky" čili nemanuální pracovníky (střední třídu) a "modré límečky" čili manuální pracovníky (dělnickou třídu). V této perspektivě se příchod socialismu spojuje se zmenšováním rozdílů mezi střední třídou a třídou dělnickou, ke kterému dochází v důsledku ekonomických a sociálních zásahů. Sociální demokraté proto věřili spíše v postupná zlepšení a v třídní smír než ve společenskou polarizaci a třídní boj.

   Zhruba od poloviny 20. století začalo však sepětí socialismu s politikou tříd slábnout. Z velké části to bylo důsledkem klesající třídní solidarity a zejména úbytku tradičního dělnictva čili městského proletariátu. Mizení politiky tříd je důsledkem deindustrializace, projevující se ústupem tradičních odvětví vyžadujících množství lidské práce: těžby uhlí, ocelárenství, stavby lodí atd. Tradiční socialistické strany to nenutilo jen revidovat svou politickou orientaci, aby mohly lákat voliče z řad střední třídy; podněcovalo je to také k tomu, aby svůj radikalismus definovaly spíše vztahem k takovým problémům, jakými jsou rovnost genderů, ekologická harmonie, práva zvířat, mír a mezinárodní rozvoj, než jako třídní emancipaci.

Společné vlastnictví

Původ konkurence a nerovnosti socialisté často spojovali s institutem soukromého vlastnictví; pod pojmem soukromé vlastnictví ovšem zpravidla nerozumějí vlastnictví předmětů osobní potřeby, jako jsou například šaty, nábytek či dům, ale výrobních prostředků, resp. "kapitálu". Tento postoj k vlastnictví odlišuje socialismus od liberalismu a konzervatismu, kde se vlastnictví považuje za přirozené a žádoucí. Socialisté kritizují soukromé vlastnictví z řady důvodů. Za prvé, vlastnictví je nespravedlivé: bohatství je vytvářeno kolektivním úsilím pracujících, a tudíž by je neměli vlastnit soukromí jednotlivci, ale společenství. Za druhé, socialisté jsou přesvědčeni, že vlastnictví plodí hrabivost, a tudíž morálně korumpuje. Soukromý majetek lidi podněcuje, aby se z nich stávali materialisté přesvědčení o tom, že lidského štěstí či naplnění lze dosáhnout hromaděním majetku. Ti, kdo něco vlastní, chtějí vlastnit víc, zatímco ti, kdo mají málo nebo nevlastní nic, chtějí vlastnit aspoň něco. Za třetí: majetek lidi rozděluje: vede ke společenským konfliktům, například mezi vlastníky a pracujícími, zaměstnavateli a zaměstnanci či jednoduše mezi bohatými a chudými. Socialisté proto navrhovali, aby se institut soukromého vlastnictví buď zrušil a nahradil společným vlastnictvím výrobních prostředků nebo aby se alespoň dospělo k jisté vyváženosti mezi právem na majetek a zájmy společnosti.

Jistý soudruh si koncem září roku 2026 dal na svůj facebookový profil tento mem s Josefem Stalinem; KSČM přitom neustále dokola tvrdí, že se ke komunistickým zločinům minulosti nehlásí...

   Socialističtí fundamentalisté jako Marx a Engels předvídali zrušení soukromého vlastnictví a tudíž vystřídání kapitalismu beztřídní komunistickou společností. Evidentně věřili, že majetek by se měl vlastnit společně a využívat ku prospěchu lidstva. O tom, jak by se tento cíl mohl prakticky naplnit, toho však řekli jen málo. Když se Lenin spolu s bolševiky chopil v roce 1917 v Rusku moci, byl přesvědčen, že socialismus lze vybudovat znárodněním¹³. Tento proces byl dovršen až ve 30. letech, kdy se za Stalinovy "druhé revoluce" zformovalo centrálně plánované hospodářství, tedy systém státem provedené kolektivizace. "Společné vlastnictví" začalo znamenat "státní vlastnictví", čili - slovy sovětské ústavy - "státní socialistické vlastnictví". V Sovětském svazu tak vznikl jakýsi "státní socialismus¹⁴".

   Rovněž sociální demokraté měli sklon vzhlížet ke státu jako k nástroji, jehož prostřednictvím by bylo možno kolektivně vlastnit majetek a racionálně plánovat ekonomiku. Na Západě se však znárodňování užívalo selektivněji: cílem nebyl naprostý státní kolektivismus, ale vytvoření smíšené ekonomiky, kde některá průmyslová odvětví zůstanou v rukou soukromých vlastníků, zatímco jiná se stanou předmětem veřejného vlastnictví. Například ve Spojeném království znárodnila labouristická vláda, v jejímž čele stál C. Attlee, v letech 1945 - 1951 tzv. strategicky důležitá odvětví ekonomiky, totiž uhelné doly, ocelárny a elektrárenský a plynárenský průmysl. Prostřednictvím těchto odvětví se měla, jak vláda doufala, regulovat veškerá ekonomika, aniž by bylo zapotřebí sáhnout k naprosté kolektivizaci. Od 50. let se ale parlamentní socialistické strany postupně distancovaly od "politiky vlastnictví" a socialismus raději definovaly úsilím o rovnost a sociální spravedlnost než rozšiřujícím se veřejným vlastnictvím.

Cesty k socialismu

Dvě hlavní témata rozdělovala konkurující si proudy a tendence v rámci socialismu. Prvním jsou "cíle", o jejichž dosažení by socialisté měli usilovat. Představy socialistů o tom, jak by měla vypadat socialistická společnost, se značně rozcházely; fakticky tak vznikaly různé konkurující si definice "socialismu". V tomto bodě panují zásadní neshody mezi fundamentalistickým socialismem¹⁵, reprezentovaným komunismem, a revizionistickým socialismem¹⁶, reprezentovaným sociální demokracií. O těchto proudech se podrobně hovoří v následujících oddílech této kapitoly. Zde se zamýšlíme nad druhým problémem, který socialisty rozděloval: nad "nástroji", které by socialisté měli použít, aby dosáhli socialistických cílů, čili nad "cestami k socialismu". Tato orientace na "nástroje" vyplývá z toho, že socialismus měl vždy povahu opoziční: je silou, která má změnit čili transformovat kapitalistické či koloniální společnosti, ve kterých socialismus vznikl. "Cesta", kterou socialisté přijali, není věcí jen strategického významu: určuje také povahu socialistického hnutí a ovlivňuje podobu případně dosaženého socialismu. Jinak řečeno, v socialismu jsou nástroje a cíle často vzájemně provázané.

Různé nástroje na ekonomiku

Liberálové chápou ekonomiku jako životně důležitou součást občanské společnosti a jednoznačně upřednostňují tržní čili kapitalistický ekonomický systém, jehož základem jsou vlastnictví, konkurence a materiální stimuly. Zatímco však klasičtí liberálové upřednostňují kapitalismus laissez-faire, moderní liberálové uznávají, že trh má své meze, a souhlasí s omezeným řízením ekonomiky.

Konzervativci evidentně podporují soukromé podnikání, tradičně se však vyslovují za pragmatické, i když omezené intervence, jelikož se obávají ničím neomezeného systému laissez-faire a s ním spjatého rizika nestability společnosti. Nová pravice se však staví za neregulovaný kapitalismus.

Socialisté jdoucí ve šlépějích K. Marxe, preferovali společné vlastnictví a absolutní sociální rovnost; v ortodoxních komunistických režimech se to projevilo zestátněním a centrálním plánováním. Sociální demokraté se však staví za sociálně orientovaný čili regulovaný kapitalismus; jsou totiž přesvědčeni, že trh je dobrý sluha, ale špatný pán.

Anarchisté odmítají veškerou kontrolu či řízení ekonomiky. Zatímco však anarchokomunisté prosazují společné vlastnictví a samosprávu v malých měřítcích, anarchokapitalisté hlásají ničím neregulované tržní hospodářství.

Fašisté hledali jakousi "třetí cestu" mezi kapitalismem a komunismem. To se často vyjadřovalo idejemi korporatismu, který údajně spojuje práci a kapitál do jednoho organického celku. Plánování a znárodňování, které podporují, jsou podle nich pokusy podřídit zisk (domnělým) potřebám národa či rasy.

Ekologové odsuzují tržní kapitalismus i státní kolektivismus, kterým předhazují, že jsou posedlé ziskem a ekologicky neudržitelné. Ekonomiku je tudíž třeba podřídit ekologii a honba za ziskem za jakoukoli cenu musí být vystřídána péčí o dlouhodobou udržitelnost a harmonii mezi lidstvem a přírodou.

Revoluční socialismus

Mnoho prvních socialistů bylo přesvědčeno, že socialismus bude možno nastolit jedině revolučním svržením stávajícího politického systému, a souhlasně přijímalo, že tato revoluce¹⁷ bude nutně provázena násilím. Jedním z prvních propagátorů revoluce byl francouzský socialista Auguste Blanqui (1805 - 1881), který navrhoval, aby se zformovala malá, věci oddaná skupina konspirátorů, kteří by revoluční uchopení moci naplánovali a provedli. Naopak Marx a Engels počítali s "proletářskou revolucí", ve které povstanou třídně uvědomělé masy pracujících a svrhnou kapitalismus. K první úspěšné socialistické revoluci však došlo teprve v roce 1917, kdy během spíše převratu než lidového povstání se věci oddaná a disciplinovaná skupina revolucionářů v čele s Leninem a bolševiky chopila moci v Rusku. Bolševická revoluce v mnoha směrech posloužila pozdějším generacím socialistických revolucionářů jako vzor.

   V 19. století lákala revoluční taktika socialisty ze dvou důvodů. Za prvé, počáteční fáze industrializace přivodily do oči bijící nespravedlnosti, kdy na dělnické masy dopadla krutá bída a nezaměstnanost. Na kapitalismus se hledělo jako na systém neskrývaného útlaku a vykořisťování a mělo se za to, že dělnická třída je už na samém prahu revoluce. Když v roce 1848 Marx a Engels psali, že "Evropou obchází strašidlo - strašidlo komunismu", viděli kolem sebe povstání a revoluce na mnoha místech evropského kontinentu. Za druhé, dělnická třída měla málo jiných prostředků politického vlivu: prakticky všude byla z politického života vyloučena. Tam, kde po celé 19. století přežívaly samovládné monarchie, jako například v Rusku, měla v nich hlavní slovo pozemková šlechta. Tam, kde se vytvořila konstituční reprezentativní vláda, bylo volební právo - v důsledku majetkových cenzů - obvykle omezeno na střední třídy.

: D

   Pro socialisty však revoluce nebyla jen výsledkem strategických úvah; byla také odrazem jejich analýzy státu a povahy státní moci. Zatímco liberálové zastávají názor, že stát je neutrální orgán, reagující na zájmy všech občanů a jednající k obecnému dobru, revoluční socialisté pohlíželi na stát jako na nástroj třídního útlaku, jednající v zájmy "kapitálu" a v rozporu se zájmy pracujících. Například podle marxistů je politická moc odrazem třídních zájmů a stát je "buržoazní stát", nutně stranící kapitálu. Politické reformy a postupné změny evidentně nikam nevedou. Všeobecné volební právo a pravidelné a na soutěži politických stran založené volby jsou nanejvýš fasádou, která má zakrýt nerovnost tříd a obrátit politickou energii dělnické třídy nesprávným směrem. Třídně uvědomělý proletariát tudíž nemá na vybranou: chce-li nastolit socialismus, musí nejprve politickou revolucí svrhnout buržoazní stát.

   Ve druhé polovině 20. století věřili v revoluci nejvíc socialisté v rozvojovém světě. Po roce 1945 se mnohá národněosvobozenecká hnutí chopila myšlenky "ozbrojeného boje"; jejich představitelé se domnívali, že koloniální nadvlády se nelze zbavit vyjednáváním ani volbami. V Asii byla čínská revoluce roku 1949, vedená Mao Ce-tungem, vyvrcholením mnohaletého ozbrojeného boje proti Japonsku a čínským nacionalistům - Kuomintangu. Vietnam se sjednotil v roce 1975 po léta trvající válce nejprve proti Francii a následně proti Spojeným státům. Argentinský revolucionář Che Guevara stál až do své smrti v roce 1967 v čele gerilových skupin v různých částech Latinské Ameriky a za kubánské revoluce roku 1959 velel vojákům, kteří přivedli k moci Fidela Castra. K podobným revolučním bojům docházelo v Africe; šlo například o krvavou válku, díky níž Alžírsko nakonec získalo v roce 1962 nezávislost na Francii.

   Volba revoluce či povstání jako politického nástroje měla pro socialismus závažné důsledky. Revoluce například zpravidla vyústila ve sledování fundamentalistických cílů. Měla tu výhodu, že umožnila svrhnout zbytky starého řádu a vybudovat zcela nový společenský systém. Když se Rudí Khmerové vedení Pol Potem chopili v roce 1975 v Kambodži moci, vyhlásili "rok nula". Kapitalismus se odstraní a na jeho místě vznikne kvalitativně nová socialistická společnost. Za takových okolností socialismus obvykle nabyl podoby státní kolektivizace toho typu, jaký se v Sovětském svazu praktikoval za stalinismu. S revoluční "cestou" byl rovněž spojen sklon k diktatuře a politické represi. To mělo několik příčin. Za prvé, jakmile jednou sílu použili, zvykli si noví vůdcové pohlížet na násilí jako na legitimní nástroj politiky; Mao to vyjádřil tak, že "moc vyrůstá z hlavně pušky". Za druhé, revoluční strany si velmi často osvojily polovojenské struktury, jejichž základem bylo pevné vedení a přísná kázeň. Po uchopení moci se tyto struktury pouze zkonsolidovaly. Za třetí, při vykořeňování pozůstatků starého řádu byly likvidovány i všechny opoziční síly; fakticky se tak otevřely dveře nastolení totalitních diktatur. Tradice revolučního socialismu však byla fatálně oslabena zhroucením komunismu v letech 1989 - 1991, kdy v podstatě proběhla kontrarevoluce. Tím skončilo rozdělení, které v socialistické politice přivodil rok 1917, a završila se transformace socialismu v ústavní a demokratickou politiku. Revoluční socialismus dnes přežívá jedině v enklávách - viz například pokračující maoistickou rebelii v Peru a Nepálu.

Evoluční socialismus

I když raní socialisté myšlenku revoluce často podporovali, během 19. století nadšení pro lidové povstání vyprchávalo, přinejmenším ve vyspělých kapitalistických zemích západní a střední Evropy. Sám kapitalismus vyzrával a koncem 19. století městské dělnictvo ztratilo svou revolučnost a bylo integrováno do společnosti. Mzdy i životní úroveň začaly stoupat a dělnická třída si začala vytvářet řadu různých institucí (dělnické kluby, odborové organizace, politické strany atd.), které hájily její zájmy a v dělnících živily pocit přináležitosti k industriální společnosti. Nadto postupné formování politické demokracie vedlo k rozšíření volebního práva na dělnickou třídu. Zhruba koncem 1. světové války už v převážné části západních zemích existovalo všeobecné volební právo mužů; rovněž narůstal počet zemí, které rozšířily volební právo i na ženy. Všechny tyto faktory vedly k tomu, že se socialisté odvraceli od myšlenky ozbrojeného povstání a přesvědčovali se, že k socialismu vede i jiná cesta - evoluční, "demokratická", čili "parlamentní".

   Ve Spojeném království si myšlenku parlamentního socialismu osvojila Fabiánská společnost, vzniklá v roce 1884. Fabiánci, v jejichž čele stáli Beatrice Webbová (1858 - 1943) a Sidney Webb (1859 - 1947) a ke kterým patřili významní intelektuálové jako George Bernard Shaw a H. G. Wells, se pojmenovali po římském generálovi Fabiovi Maximovi, který se proslavil trpělivostí a defenzivní taktikou, s níž se mu podařilo zvítězit nad Hannibalovými armádami, které vytáhly proti Římu. Podle názoru Fabiánců se socialismus podobně přirozeně a pokojně vyvine z kapitalismu. Dojde k tomu spojením politické aktivity se vzdělaností. Politická aktivita vyžaduje, aby vznikla socialistická strana, která se nebude připravovat na ozbrojené povstání, ale bude soutěžit o moc s již existujícími parlamentními stranami. Proto si Fabiánci osvojili liberální teorii státu jako neutrálního arbitra, nikoli marxistický pohled na stát jako na nástroj třídního útlaku. Webbovi se aktivně podíleli na vzniku britské Labouristické strany a v roce 1918 pomáhali formulovat její stanovy. Fabiánci byli rovněž přesvědčeni, že vzděláním a výchovou lze přimět i příslušníky elity, například politiky bez ohledu na stranickou příslušnost, pracovníky státní služby, vědce a vysokoškolské profesory, aby se z nich stali socialisté. Tyto elity si myšlenky socialismu "osvojí" ve chvíli, kdy poznají, že socialismus stojí morálně výše než kapitalismus třeba proto, protože vychází z biblických zásad a je racionálnější a výkonnější. Socialistická ekonomika by se například mohla vyhnout plýtvání, které s sebou nese třídní boj a otupující bída.

Také komunisté měli - minimálně jeden - čistě vyhlazovací tábor; jmenoval se Tuol Sleng a nacházel se v prostorách bývalé školy v hlavním městě Kambodže Phnompenhu. Každý, kdo byl přijat do tohoto tábora, byl automaticky určen k likvidaci - nejprve byl ovšem vyfotografován (velké množství fotografií vězňů se dochovalo, viz tento obrázek), poté krutě mučen tak dlouho, dokud se nepřiznal ke "spáchaní zločinů" (špionáž, kontrarevoluce atd.) a následně popraven.

   Myšlenky Fabiánců ovlivnily i německou Sociální demokracii (SPD), založenou v roce 1875. SPD se brzy stala nejsilnější socialistickou stranou v Evropě a v roce 1912 nejpočetněji zastoupenou stranou v německém Reichstagu. Teoreticky sice zůstávala věrna marxistické strategii, v praxi však přijala reformistický kurz ovlivněný myšlenkami Ferdinanda Lassalla (1825 - 1864). Lassalle tvrdil, že v důsledku rozšíření politické demokracie by stát mohl reagovat na zájmy dělnictva, a předpokládal, že k socialismu se dospěje postupnými sociálními reformami, které uskuteční laskavý a dobrotivý stát. Tyto myšlenky dále rozvíjel Eduard Bernstein, jehož teorie formulované v knize Předpoklady socialismu a úkoly sociální demokracie (1898) zhruba odpovídaly fabiánské víře v gradualismus¹⁸. Na Bernsteina učinil dojem zejména rozvoj demokratického státu, který podle jeho názoru odsunul marxistické volání po revoluci na vedlejší kolej. Dělnická třída by k nastolení socialismu mohla využít volební urny; socialismus by se tak postupně vyvinul z kapitalismu. Tyto myšlenky ovládly dělnické politické strany, které se zformovaly na přelomu století: v roce 1891 byla založena australská Labouristická strana, v roce 1900 britská Labouristická strana, v roce 1892 Socialistická strana Itálie, v roce 1905 francouzská Socialistická strana atd. V 70. letech 20. století si je osvojily i západní komunistické strany zejména ve Španělsku, Itálii a Francii. Tak vznikl eurokomunismus¹⁹, který se přihlásil k demokratické cestě k socialismu a k zachování otevřeného politického systému, založeného na soutěži politických stran.

Je gradualismus nevyhnutelný?

Nástup politické demokracie koncem 19. a počátkem 20. století způsobil, že v celém socialistickém hnutí se šířila vlna optimismu, jejímž projevem byla například fabiánská předpověď, že "gradualismus je nevyhnutelný". Myšlenka, že nevyhnutelné je vítězství socialismu, nová nebyla. Například Marx předpovídal, že kapitalistická společnost bude nutně svržena proletářskou revolucí. Zatímco však Marx byl přesvědčen, že dějiny jsou poháněny silami třídního boje, kterým nelze čelit, evoluční socialisté poukazovali na logiku samého demokratického procesu.

   Jejich optimismus vycházel z řady předpokladů. Za prvé, postupné rozšiřování volebního práva povede nakonec k tomu, že právo volit budou mít všichni dospělí; výsledkem tudíž bude politická rovnost. Za druhé, politická rovnost bude v praxi fungovat v zájmu většiny, tj. těch, kdo rozhodují o výsledku voleb. Socialisté tudíž věřili, že politická demokracie dá moc do rukou dělnické třídy, nepochybně nejpočetnější třídy každé industriální společnosti. Za třetí, socialismus byl chápán jako přirozená "vlast" dělnické třídy. Jelikož v kapitalismu se spatřoval systém třídního vykořisťování, budou utiskovaní dělníci přirozeně tíhnout k socialistickým stranám, které před ně staví perspektivu sociální spravedlnosti a emancipace. Volební úspěch socialistických stran bude tedy zaručen početností dělnické třídy. Za čtvrté, jakmile se chopí moci, budou socialistické strany schopny provést zásadní transformaci společnosti, a to prostřednictvím sociálních reforem. Politická demokracie nenabízela tudíž jen možnost dosažení socialismu pokojnou cestou, ale činila také tento proces nevyhnutelným.

   Tato optimistická očekávání však neměla oporu v realitě. Někteří autoři dokonce tvrdili, že v samém základu demokratického socialismu je jistý rozpor: aby mohli úspěšně reagovat na voličské tlaky, museli socialisté revidovat či "mírnit" své ideologické postoje. Socialistické strany zažívaly období síly doslova ve všech liberálních demokracií s výjimkou Severní Ameriky; moc jim však rozhodně nikdo nezaručil. V tomto směru byla nejúspěšnější švédská Sociálnědemokratická dělnická strana (SAP), která byla po roce 1951 u moci většinu času - ať už sama nebo jako silnější koaliční partner. Přesto i ona jen jednou (v roce 1968) dostala 50 % voličských hlasů. Britská Labouristická strana získala nejvíc hlasů (49 %) v roce 1951; stejného výsledku dosáhla Španělská socialistická dělnická strana v roce 1982. Německá SPD získala 46 % v roce 1972. V roce 1976 činil v Itálii součet hlasů pro socialisty a komunisty 44 %. Kromě toho: i když v době, kdy byly u moci, tyto strany provedly řadu nepochybně významných sociálních reforem (zpravidla šlo o rozšíření sociálního zabezpečení a o větší regulaci ekonomiky), nikdy za jejich vlády nedošlo k nějaké zásadní sociální transformaci. Kapitalismus byl nanejvýš reformován, ne však odstraněn.

   Demokratický socialismus tak narazil na řadu problémů, které jeho zakladatelé nepředvídali. Za prvé, tvoří dělnická třída v průmyslově vyspělých zemích stále ještě voličskou většinu? Socialistické strany se tradičně zaměřovaly na manuálně pracující ve městech, na tzv. tovární kanónenfutr kapitalistických společností. Moderní kapitalismus se však orientuje stále více na technologie a vyžaduje proto vysoce kvalifikované pracovníky, kteří často vykonávají technické práce, nikoli práce manuální. "Tradiční" dělnická třída, tvořená lidmi manuálně pracujícími v zavedených odvětvích těžkého průmyslu, se tudíž značně zúžila; v důsledku toho vznikla představa tzv. třetinových a dvoutřetinových společností, ve kterých se bída a znevýhodnění koncentruje v řadách tzv. "spodiny" (underclass). Ve své práci Kultura spokojenosti (1992) upozornil J. K. Galbraith, že v moderních společnostech nebo alespoň v řadách lidí politicky aktivních se objevila "spokojená většina"; ty, kdo k ní patří, přivádí jejich blahobyt a ekonomická zajištěnost k politickému konzervatismu. Jestliže podpora dělnické třídy už socialistickým stranám neskýtá vyhlídku, že ve volbách získají většinu, jsou tyto strany nuceny se buď halasněji ucházet o podporu jiných společenských tříd nebo se jako koaliční partneři dělit o moc se středostavovskými stranami. Obě varianty vyžadují, aby pozměnily svou ideologickou orientaci: buď aby dokázaly přilákat voliče, kteří se o socialismus nezajímají, případně jejichž zájem o socialismus je malý, nebo aby spolupracovaly se stranami, které se snaží kapitalismus zachovat.

I tento mladý kambodžský chlapec byl deportován do Tuol Slengu, kde byl vyfotografován, mučen a nakonec popraven; před vyfotografováním mu přišpendlili vězeňské číslo přímo do holé kůže.

   Jsou zde ale i další problémy. Je dělnická třída skutečně socialistická? Je socialismus opravdu v zájmu dělnické třídy? Socialistické strany musely zejména po 2. světové válce uznat, že kapitalismus dokáže "dodávat zboží". V průběhu 50. let socialistické strany, kdysi zanícené pro zásadní změnu, svou politickou linii revidovaly ve snaze získat si přízeň stále lépe situované dělnické třídy. K podobnému procesu došlo v 80. a 90. letech, kdy se socialistické strany usilovně snažily srovnat krok se změnami třídní struktury kapitalismu a s tlaky vyvolávanými ekonomickou globalizací. Socialismus začal být spojován spíše se snahou zkvalitnit fungování tržního hospodářství než s pokusy od základu změnit sociální strukturu kapitalismu. O těchto posunech podrobněji pohovoříme později v souvislosti se sociální demokracií.

   Levicoví socialisté však mají pro klesající socialistickou povahu dělnické třídy jiné vysvětlení. Spíše než aby si všímali pozitivních přínosů kapitalismu nebo jeho měnící se třídní struktury, zdůrazňovali roli ideologické manipulace. Marxisté tvrdí, že společnost je prostoupena "buržoazní ideologií²⁰", která dělnické třídě brání vnímat realitu svého vlastního vykořisťování. Například Lenin prohlašoval, že bez revoluční strany, která by ji vedla, je dělnická třída schopna dospívat pouze k "tradeunionistickému vědomí", tedy k touze po větším materiálním prospěchu v rámci kapitalismu, nikoli k plně revolučnímu "třídnímu vědomí²¹". Gramsci zdůrazňoval, že za svou převahu v kapitalistickém systému buržoazie nevděčí jen své ekonomické moci, ale i své "ideologické hegemonii".

   Konečně: mohou socialistické strany, i když se volbami dostanou k moci, provést socialistické reformy? Socialistické strany vytvořily jednobarevné vlády v řadě západních zemí, mj. ve Francii, Švédsku, Španělsku, Spojeném království, Austrálii a na Novém Zélandě. Po volebních vítězstvích se však ocitly tváří v tvář už etablovaným zájmům ve státě i ve společnosti. Jak již v roce 1902 zdůrazňoval Karl Kautsky (1854 - 1938), "třída kapitalistů panuje, ale nevládne; spokojí se s tím, že má vládu ve své moci". Usnadňuje to skutečnost, že politické elity v administrativě, na soudech a v armádě mají stejný sociální původ jako elity v podnikatelské sféře. Nadto vlády vzešlé z voleb, ať už tíhnou k jakékoliv ideologii, musí respektovat moc velkého byznysu, který je v ekonomice hlavním zaměstnavatelem a investorem a zároveň nejštědřejším přispěvatelem do stranických pokladen. Jinak řečeno, demokratickým socialistickým stranám se na základě volebních výsledků sice může podařit vytvořit vládu, existuje však nebezpečí, že získají pouze funkce, aniž by nutně získaly moc.

1.  Kapitalismus - ekonomický systém, ve kterém bohatství vlastní soukromí jednotlivci nebo firmy a zboží se vyrábí ke směně podle diktátu trhu.

2.  Utopismus - víra v neomezené možnosti vývoje lidí, zpravidla vtělená do vize jakési dokonalé neboli ideální společnosti, utopie.

3.  Komunismus - princip společného vlastnictví majetku nebo systém všezahrnující kolektivizace; v komunismu se spatřuje "marxismus v praxi".

4.  Sociální demokracie - umírněná neboli reformistická odrůda socialismu, která před odstraněním kapitalismu dává přednost vyváženosti mezi trhem a státem.

5.  Labourismus - tendence socialistických stran spíše sloužit zájmům organizovaného odborového hnutí než sledovat širší ideologické cíle.

6.  Bratrství - v přeneseném smyslu pouto sympatií a přátelství (soudružství)  mezi lidmi.

7.  Spolupráce - společné úsilí, zaměřené na dosažení prospěchu všech, kdo se na něm podílejí.

8.  Rovnostářství - teorie nebo praxe, jejímž základem je touha nastolit rovnost; občas se chápe jako názor, že rovnost je základní politickou hodnotou.

9.  Zespolečenštění - kolektivizace, likvidace soukromého vlastnictví a nastolení všezahrnujícího systému vlastnictví společného nebo veřejného, obvykle za pomoci státního mechanismu.

10.  Společenská třída - rozdělení společnosti na základě faktorů ekonomických či sociálních; společenská třída je skupina lidí, kteří mají podobné sociálně-ekonomické postavení.

11.  Buržoazie - marxistické označení vládnoucí třídy v kapitalistické společnosti, vlastníků výrobních prostředků.

12.  Proletariát - marxistický termín označující třídu, která je živa z toho, že prodává svou pracovní sílu; přísně vzato, proletariát není totéž, co manuálně pracující dělnická třída.

13.  Znárodnění - rozšíření státního či veřejného vlastnictví o soukromé majetky nebo výrobní prostředky, a to buď jednotlivé podniky nebo celou ekonomiku (často se hovoří také o kolektivizaci).

14.  Státní socialismus - jedna z forem socialismu, v níž ekonomický život ovládá a řídí stát; teoreticky přitom jedná v zájmu lidu.

15.  Fundamentalistický socialismus - jedna z forem socialismu, která se snaží kapitalismus odstranit a nahradit ho kvalitativně jinou společností.

16.  Revizionistický socialismus - jedna z forem socialismu, která svou kritiku kapitalismu revidovala a snaží se sladit větší sociální spravedlnost s tím, co z kapitalistických forem přežije.

17.  Revoluce - zásadní a nezvratná změna, často krátké, ale dramatickými událostmi nabité období zlomu; změna systému.

18.  Gradualismus - pokrok v důsledku nikoli dramatického zlomu, ale postupných dílčích změn k lepšímu; změna cestou legálních a pokojných reforem.

19.  Eurokomunismus - jedna z forem od radikalismu oproštěného komunismu, která se snažila spojit marxismus s liberálnědemokratickými principy; největší vliv měl eurokomunismus v 70. letech.

20.  Buržoazní ideologie - marxistické označení idejí a teorií, které slouží zájmům buržoazie tím, že zakrývají rozpory kapitalistické společnosti.

21.  Třídní vědomí - marxistické označení jasného uvědomování si třídních zájmů a odhodlanosti je prosazovat; třída s třídním vědomím (uvědomělá třída) je třídou "pro sebe".