"Nedokážu být přítelem někoho, kdo nesdílí mé myšlenky."

Ernesto Che Guevara

Ernesto Che Guevara - rub mýtu

Ernesto Che Guevara

   Fidel Castro se neustále odvolával na francouzskou revoluci: jakobínská Paříž měla Saint-Justa, gerilská Havana měla svého Che Guevaru, latinskoamerickou verzi Něčajeva.

   Ernesto Guevara, synáček z dobré rodiny, narozený v roce 1928 v Buenos Aires, brázdil od raného mládí jihoamerický subkontinent. Tento mladý buržoa se zdravím oslabeným chronickým astmatem dokončil studium medicíny po dlouhém cestování na mopedu mezi pampou a středoamerickou džunglí. Začátkem 50. let se setkal s bídou v Guatemale za pokrokového režimu Jacoba Arbenze, později svrženého Američany: Guevara se naučil nenávidět USA. "Dokonce už svou ideologickou průpravou patřím k těm, kteří věří, že řešení všech problémů tohoto světa se dá najít za tím, čemu říkají železná opona," píše v roce 1957 příteli. Jedné noci roku 1955 se seznámí v Mexiku s mladým kubánským advokátem v exilu, který připravuje svůj návrat na Kubu: je to Fidel Castro. Guevara se rozhodne následovat Kubánce, kteří se v prosinci 1956 vylodí na ostrově. V horách byl jmenován velitelem kolony a velmi záhy na sebe upozornil svou neúprosností. Mladý příslušník jeho kolony, který ukradl trochu jídla, byl bez jakéhokoliv procesu nebo cavyků na místě zastřelen. Tento "neochvějný přívrženec autoritářství", podle slov jeho bývalého druha v Bolívii Régise Debraye, který chtěl neprodleně prosadit komunistickou revoluci, narazil na odpor několika kubánských velitelů, kteří byli přesvědčenými demokraty.

   Na podzim 1958 otevřel druhou frontu v rovinatém kraji u Las Villas, v samém středu ostrova. Dosáhl obrovského úspěchu v Santa Claře při útoku na vlak s vojenskými posilami vyslanými Batistou: vojáci se bez boje dali na útěk. Po vítězství Guevara zaujal místo prokurátora a rozhodoval o žádostech o milost. Vězení La Cabaňa, kde působil, se stalo jevištěm nesčetných poprav, především bývalých spolubojovníků, kteří zůstali demokraty.

   Po jmenování ministrem průmyslu a ředitelem Centrální banky se mu s funkcemi dostalo i příležitosti uplatnit svou politickou doktrínu a vnutit Kubě "sovětský model". Penězi opovrhoval, ale bydlel v nejlepší havanské čtvrti, byl ministrem hospodářství, ale postrádal i ty nejzákladnější ekonomické znalosti, a nakonec Centrální banku dokázal přivést na mizinu. Lépe se mu dařilo zavádět "dobrovolné pracovní neděle", což byl důsledek jeho obdivu k SSSR a Číně, a s nadšením přivítal kulturní revoluci. Régis Debray zdůrazňuje: "Právě on, a nikoliv Fidel, vymyslel v roce 1961 na poloostrově Guanaha první ´tábor nápravných prací´ (my bychom řekli nucených)..."

   Ve své závěti tento pilný žák školy teroru velebil "účinnou nenávist, která z člověka udělá výkonný, násilnický, selektivní a chladný stroj na zabíjení". "Nedokážu být přítelem někoho, kdo nesdílí mé myšlenky," přiznával tento sektář, který svému synovi na Leninovu počest dal jméno Vladimir. Dogmatický, chladný, netolerantní "Che" byl pravý opak otevřené a přátelské kubánské povahy. Na Kubě se stal strůjcem polovojenského režimu, vnuceného mládeži, a kultu nového člověka.

   Toužil po vývozu revoluce v kubánské verzi a ve své zaslepenosti elementárním antiamerikanismem začal propagovat gerilu v celosvětovém měřítku podle hesla: "Vytvořit dva, tři... mnoho Vietnamů!" (květen 1967). V roce 1963 byl v Alžírsku, později v Dáresalámu, pak se přemístil do Konga, kde se jeho cesty zkřížily s jistým Désiré Kabilou, marxistou, který se dnes stal pánem Zairu a neštítí se žádného masakru civilního obyvatelstva.

   Castro jej využíval ke svým taktickým cílům. Po vzájemné roztržce odešel Guevara do Bolívie. Při pokusu o uplatnění teorie foco (ohniska) gerily a s opovržlivým postojem k politice Komunistické strany Bolívie nenašel nejmenší podporu u venkovanů, z nichž se jediný nepřipojil k jeho putující partyzánské skupině. Izolovaný a štvaný Guevara padl 8. října 1967 do zajetí a druhého dne byl popraven.

zdroj: Černá kniha komunismu - zločiny, teror, represe, str. 187 - 188