Socialismus - 2. část

Propaganda českých novodobých trockistů.

Politické ideologie, 4. vydání, Andrew Heywood, Plzeň 2008, str. 135 - 146

(pokračování předchozí části)

Marxismus

Přísně vzato se "marxismus" jako určitý kodifikovaný soubor myšlenek objevil teprve po Marxově smrti v roce 1883. Byl výsledkem snah zejména celoživotního Marxova spolupracovníka Engelse, německého socialistické vůdce Karla Kautského a ruského teoretika Georgije Plechanova (1857 - 1918) zhustit Marxovy myšlenky a teorie do podoby jakéhosi komplexního a do systému uspořádaného světového názoru vyhovujícího potřebám sílícího socialistického hnutí. Za první dílo marxistické ortodoxie se někdy považuje Anti-Dühring, kniha, kterou Engels napsal v roce 1876, tedy ještě za Marxova života, a ve které se zdůrazňuje potřeba osvojit si a akceptovat určitou autoritativní interpretaci Marxova díla. Tento ortodoxní marxismus, často prezentovaný jako "dialektický materialismus²¹" (toto označení razil Plechanov, sám Marx ho neužíval), se později stal základem sovětského komunismu. Někteří autoři chápou Marxe jako ekonomického deterministu, zatímco jiní ho mají za jakéhosi humanistického socialistu. Rozlišovalo se rovněž mezi Marxovými díly ranými a pozdějšími; to se někdy prezentovalo jako rozdíl mezi "mladým Marxem" a "zralým Marxem". Přesto je evidentní, že sám Marx byl přesvědčen, že vypracoval zcela nový socialismus, který je vědecký, a to v tom smyslu, že mu jde především o odhalení podstaty společenského a dějinného vývoje, nikoli o předkládání v jádru etické kritiky kapitalismu.

   Můžeme odlišit minimálně tři podoby marxismu:

• klasický marxismus,
• ortodoxní komunismus,
• moderní marxismus.

Klasický marxismus

Filosofie

Jádrem klasického marxismu - marxismu Marxova - je určitá filosofie dějin, která dovozuje, proč je kapitalismus odsouzen k zániku a socialismu je souzeno ho nahradit, založena na údajně vědecké analýze. V jakém smyslu však Marx považoval své dílo za vědecké? Rané socialistické myslitele, jakými byli například Saint-Simon (1760 - 1825), Fourier a Owen, Marx kritizoval jako "utopisty" s odůvodněním, že jejich socialismus sice vycházel z touhy po zásadní transformaci společnosti, tuto transformaci ale nespojoval s nutností třídního boje a revoluce. Marx se naopak pustil do pracné empirické analýzy dějin a společnosti, a to v naději, že tak pochopí povahu dalšího vývoje. Ať už tomu však Marx napomohl nebo ne, marxismus jako pokus aplikací vědeckých metod pochopit dějiny se později změnil v marxismus jako soubor vědeckých pravd, jehož status se přiblížil statusu jakéhosi náboženství. Engelsovo prohlášení, že Marx odhalil "zákonitosti" dějinného a společenského vývoje, bylo jasným signálem této proměny.

   Marxův přístup se od přístupu jiných sociálních myslitelů lišil tím, že Marx si osvojil  - Engelsovými slovy řečeno - "materialistické pojetí dějin" čili historický materialismus²². Marx odmítl idealismus německého filosofa Hegela (1770 - 1831), podle něhož dějiny jsou v podstatě vývojem tzv. "světového ducha", a tvrdil, že základem všech forem společenského a historického vývoje jsou materiální poměry. V tom se odráželo jeho přesvědčení, že ze všech lidských aktivit je nejdůležitější produkce prostředků, které lidé potřebují ke své existenci. Jelikož lidé nemohou žít bez potravy, vody, střechy nad hlavou atd., to, jak jsou tyto nezbytnosti produkovány, podmiňuje všechny ostatní stránky života; stručně vyjádřeno, "společenské bytí určuje vědomí". V předmluvě ke svému dílu Ke kritice politické ekonomie, napsanému v roce 1859, Marx tuto teorii velice stručně vyjádřil tak, že společenské vědomí a "právní a politická nadstavba" mají svůj původ v "ekonomické základně", která je skutečným základem společnosti. Tuto "základnu" tvoří v podstatě "výrobní způsob" čili ekonomický systém - feudalismus, kapitalismus, socialismus atd. To dovedlo Marxe k závěru, že politické, právní, kulturní, náboženské, umělecké a jiné stránky života lze vysvětlit především ekonomickými faktory.

   I když v jiných směrech Hegela kritizoval, Marx si osvojil Hegelův názor, že hnací silou historických změn je dialektika²³. Pokrok je tudíž v podstatě výsledkem vnitřních rozporů. Pro Hegela to vysvětlovalo pohyb "světového ducha" k seberealizaci, a to rozporem mezi tezí a silou jí protikladnou, tedy antitezí, jehož výsledkem je vyšší úroveň, syntéza, která sama se pak stává novou tezí. Marx, jak se vyjádřil Engels, "postavil Hegela z hlavy na nohy" tím, že tuto Hegelovu dialektiku vyložil materialisticky. Historickou změnu tudíž Marx vysvětloval vnitřními rozpory každého z výrobních způsobů, vyvěrajícími z existence soukromého vlastnictví. Kapitalismus je odsouzen k zániku, jelikož v sobě obsahuje svou vlastní antitezi, proletariát, ve kterém Marx spatřoval "hrobaře kapitalismu". Konflikt mezi kapitalismem a proletariátem proto vyústí ve vyšší vývojové stadium, kterým bude socialistická a nakonec komunistická společnost.

Během své hrůzovlády nechal mj. Pol Pot hustě zaminovat hranice i vnitrozemí Kambodže; dodnes se Kambodžané stávají oběťmi nášlapných min. Na fotografii mladá žena měla "štěstí", že po šlápnutí na minu přišla "jen" o nohu.

Karel Marx (1818 - 1883) byl německý filosof, ekonom a politický myslitel, zpravidla prezentovaný jako otec komunismu 20. století. Poté, co krátkou dobu přednášel na univerzitě a následně se věnoval žurnalistice, Marx strávil zbytek života jako aktivní revolucionář a spisovatel, žijící převážně v Londýně a finančně podporovaný svým přítelem a celoživotním spolupracovníkem Bedřichem Engelsem. Základem Marxova díla byla syntéza hegelovské filosofie, britské politické ekonomie a francouzského socialismu. Jeho jádrem byla kritika kapitalismu; s poukazem na nerovnost a nestabilitu, která mu je systémově vlastní, Marx dovozoval jeho pomíjivost. Marx se přihlásil k teleologické teorii dějin, podle níž vývoj společnosti nevyhnutelně vyvrcholí nastolením komunismu. Klasickým Marxovým dílem je třísvazkový Kapitál (1867, 1885, 1894). Jeho dílem nejznámějším a nejpřístupnějším, napsaným společně s Engelsem, je Komunistický manifest (1848).

   Marxova teorie dějin je tudíž teleologická, a to v tom smyslu, že dějinám dává smysl čili účel, projevující se v cíli, k němuž dějiny směřují a jímž je beztřídní komunismus. K tomuto cíli lze však dospět teprve poté, co dějiny projdou určitou řadou etap či epoch, z nichž každá se vyznačuje určitou ekonomickou strukturou a systémem tříd. V Německé ideologii (1846) Marx vyjmenoval čtyři takové etapy: 1)  primitivní komunismus čili kmenové zřízení, kdy hlavním zdrojem konfliktu byl materiální nedostatek; 2)  otrokářský řád, který existoval ve starověkých čili antických společnostech a vyznačoval se konflikty mezi otrokáři a otroky; 3)  feudalismus, pro který je příznačný antagonismus mezi pozemkovými vlastníky a nevolníky; a 4)  kapitalismus, ve kterém spolu bojují buržoazie a proletariát. Lidské dějiny byly tudíž dlouhotrvajícím bojem mezi utlačovanými a utlačovateli, vykořisťovanými a vykořisťovateli. Marx však - a v tom následoval Hegela - předpokládal jakýsi konec dějin, který nastane, jakmile bude vybudována společnost bez vnitřních rozporů čili antagonismů. Takovou společností byl pro Marxe komunismus, beztřídní společnost založená na společném vlastnictví výrobních prostředků. To, čemu Marx říkal "prehistorie lidstva", se nastolením komunismu uzavře.

Ekonomie

Velká část kritiky kapitalismu, obsažené v Marxových raných dílech, je založena na pojmu odcizení²⁴. Kapitalismus jako systém, ve kterém se produkuje za účelem směny, odcizuje lidi produktům jejich práce: lidé pracují, aby vyprodukovali nikoli to, co potřebují nebo co je k užití, ale "zboží", které se má prodat, aby se dosáhlo zisku. Jsou odcizeni i pracovnímu procesu, protože většina z nich je nucena pracovat pod dohledem mistrů nebo manažerů. Nadto nejde o společenskou práci: jednotlivci jsou povzbuzováni, aby si sobecky hleděli každý svého a byli tudíž odcizeni svým bližním. Pracující jsou konečně odcizeni i sami sobě. Sama pracovní síla se redukuje na zboží a práce se stává odosobněnou činností, místo aby byla činností tvůrčí a člověka naplňující.

   V pozdějších Marxových dílech se však při analýze kapitalismu častěji poukazuje na třídní konflikty a vykořisťování. Třídu definoval Marx ekonomickou mocí, konkrétně tím, jaký mají lidé vztah k vlastnictví "výrobních prostředků" čili produktivního bohatství. Byl přesvědčen, že kapitalistická společnost je stále více rozdělena na "dvě velké proti sobě stojící třídy: buržoazii a proletariát". U Marxe a pozdějších marxistů je analýza systému tříd klíčem k porozumění dějinám, který umožňuje rovněž předvídat, jak se bude kapitalismus dál vyvíjet. Řečeno slovy Komunistického manifestu, "dějiny všech dosavadních společností jsou dějinami třídních bojů". Hlavními subjekty dějinných změn nejsou jednotlivci, strany a hnutí, ale třídy.

   Marx byl pevně přesvědčen, že mezi třídami existují vztahy nesmiřitelného antagonismu a že "porobená" třída je "vládnoucí" třídou nutně a soustavně vykořisťována. K vysvětlení mu posloužila idea "nadhodnoty²⁵". Touhu po zisku, která je kapitalismu vlastní, lze uspokojit jedině tím, že dělníkům se odejme nadhodnota, a to tak, že se jim zaplatí méně, než kolik činí hodnota jejich prací vyprodukovaná. Ekonomické vykořisťování je tudíž základním rysem kapitalistického výrobního způsobu a dochází k němu bez ohledu na to, jak lakotní či štědří jsou konkrétní zaměstnavatelé. Marx se nesnažil jen odhalit nestabilitu, která je kapitalismu vlastní a jejímž základem je nesmiřitelný konflikt tříd, ale také analyzovat podstatu vývoje kapitalismu. Upozorňoval zejména na to, že kapitalismus nutně zažívá ekonomické krize, které se neustále prohlubují. Ty vyplývají především z cyklických krizí z nadvýroby, které přivádějí ekonomiku do stagnace a nesou s sebou nezaměstnanost a zbídačování dělnické třídy. Každá krize bude hlubší než krize předcházející, jelikož, jak Marx vypočítával, míra zisku bude dlouhodobě klesat. To nakonec nutně přivodí situaci, kdy proletariát, převážná většina společnosti, povstane a provede revoluci.

Čeští novodobí trockisté.

Politika

Nejzávažnější Marxova předpověď zněla, že kapitalismus je odsouzen k tomu, být svržen proletářskou revolucí. Nepůjde o revoluci jen politickou, která by odstranila vládnoucí elitu nebo státní mechanismus, ale o sociální revoluci²⁶, která nastolí nový výrobní způsob a završí se dosažením úplného komunismu. Tato revoluce, předpokládal Marx, proběhne v nejvyspělejších kapitalistických zemích, například v Německu, Belgii, Francii či Velké Británii, kde výrobní síly dosáhly v rámci omezení daných kapitalistickým systémem svého maxima. Revoluce však přesto nebude determinována jen vývojem objektivní situace. Subjektivním faktorem bude "třídně uvědomělý" proletariát. To znamená, že k revoluci dojde tehdy, kdy "dozrají" jak objektivní, tak subjektivní podmínky. Jelikož se třídní antagonismy vyhrocují, proletariát pozná, že je vykořisťován, a stane se revoluční silou, třídou pro sebe. V tomto smyslu bude revoluce spontánním aktem, který uskuteční třída proletářů, která tak fakticky bude sama sebe vést či řídit.

   Prvním terčem této revoluce měl být buržoazní stát. Stát je podle tohoto názoru nástrojem potlačování, uskutečňovaného ekonomicky panující třídou. V Komunistickém manifestu to Marx formuloval takto: "Exekutiva moderního státu je výborem pro spravování společných záležitostí buržoazie." Marx ovšem uznával, že k přechodu od kapitalismu ke komunismu nedojde naráz. Dokud trvají třídní antagonismy, dotud bude trvat přechodné stadium - "socialismus". Pro socialismus bude příznačné to, co Marx nazval diktatura proletariátu²⁷. Úkolem tohoto proletářského státu bude zabezpečit výdobytky revoluce, a to tím, že zabrání kontrarevoluci ze strany vyvlastněné buržoazie. Jakmile však bude nastolen úplný komunismus a třídní antagonismy pominou, stát "odumře"; poté, co bude odstraněn systém tříd, stát ztratí důvod své existence. Výsledná komunistická společnost bude tudíž bezstátní a beztřídní a umožní, aby na místo zbožní výroby nastoupila výroba zaměřená na uspokojování potřeb lidí. Řečeno slovy K. Marxe, "svobodný rozvoj každého je podmínkou svobodného rozvoje všech".

Martin Lacis, jeden z nejvyšších velitelů bolševické Čeky, vydal svým podřízeným tento rozkaz: "Nevedeme válku proti jednotlivým osobám. Vyhlazujeme buržoazii jako třídu. Nehledejte při vyšetřování dokumenty a důkazy o tom, co obžalovaný udělal činem či slovem proti sovětské moci. První otázka, kterou mu musíte položit, je, ke které třídě náleží, jaký je jeho původ, jeho vzdělání, jeho výchova, jeho povolání."

Ortodoxní komunismus

Ruská revoluce a to, co po ní následovalo, ve 20. století rozhodujícím způsobem utvářely představy o komunismu. Bolševická strana vedená V. I. Leninem se v listopadu 1917 převratem chopila moci a následujícího roku se přejmenovala na "Komunistickou stranu". Jako první úspěšní komunističtí revolucionáři se vůdci bolševiků těšili v komunistickém světě - přinejmenším až do 50. let - nesporné autoritě. Komunistické strany, zformované v dalších zemích, přijaly ideologické vedení Moskvy a připojily se ke Komunistické internacionále čili "Kominterně", založené v roce 1919. Komunistické režimy ustavené po roce 1945 ve východní Evropě, v roce 1949 v Číně a v roce 1959 na Kubě, stejně jako komunistické režimy ustavené jinde byly vědomě utvářeny podle sovětského vzoru. Sovětský komunismus se stal dominantním modelem komunistického vládnutí a myšlenky marxismu-leninismu vládnoucí ideologií komunistického světa.

Vladimír Iljič Lenin (1870 - 1924) byl ruský marxistický teoretik a revolucionář. Do aktivní politiky ho přivedla poprava jeho bratra v roce 1887. V roce 1889 se Lenin stal marxistou, v roce 1903 založil bolševickou stranu a v roce 1917 byl vůdčí osobností Říjnové revoluce. Do konce svého života stál v čele sovětského státu, třebaže po několika mozkových příhodách žil od roku 1922 v ústraní. Lenin, bezpochyby nejvlivnější marxistický teoretik 20. století, se věnoval především otázkám organizace a revoluce. V díle Co dělat (1902) zdůraznil klíčový význam pevně semknuté "avantgardní" strany, která musí proletariát vést a řídit. V díle Imperialismus jako nejvyšší stadium kapitalismu (1916) analyzoval kolonialismus jako ekonomický fenomén a ukázal, že světovou válku lze změnit ve válku třídní. Stát a revoluce (1917) je projevem Leninovy důsledné věrnosti "cestě povstání"; v tomto díle Lenin také zavrhl volební demokracii jako "buržoazní parlamentarismus".

   Komunismus 20. století se však výrazně rozcházel s myšlenkami a očekáváním Marxe a Engelse. Za prvé, komunistické strany, které ve 20. století vznikly, se sice opíraly o teorie klasického marxismu, musely je však přizpůsobit úkolům získání a udržení moci. Komunističtí vůdcové 20. století museli věnovat větší pozornost než sám Marx zejména takovým otázkám jako vůdcovství, politická organizace a řízení ekonomiky. Za druhé, na komunistické režimy měly vliv historické okolnosti, za kterých vznikly. Komunistické strany se nedostaly - v rozporu s Marxovými předpoklady - k moci ve vyspělých kapitalistických zemích západní Evropy, ale v zaostalých, převážně zemědělských zemích jako Rusko a Čína. Městský proletariát v nich byl tudíž nepočetný a nezkušený, absolutně neschopný provést skutečnou třídní revoluci. Vláda komunistů se tak změnila ve vládu komunistické elity a komunistických vůdců. Za třetí, zásadní vliv na tvářnost sovětského komunismu, který se později stal základem světového komunistického hnutí, mělo rozhodující osobní přispění prvních dvou bolševických vůdců - Lenina a Stalina (1879 - 1953).

Walk (Estonsko), 1919. Bolševici po neúspěšném pokusu uchopit moc popravili rukojmí, vybraná z řad elity; při ústupu za sebou nechali stovky mrtvých: likvidace politických odpůrců nebo celých sociálních skupin je nevyhnutelná k vítězství v občanské válce. Tyto masakry jsou předobrazem velkých deportací, jejichž obětí se staly baltské národy v letech 1940 - 1941 a 1944 - 1945.

   Lenin byl politický vůdce a zároveň významný politický myslitel. Leninovy myšlenky byly výrazem jeho prvořadého zájmu o problémy získání moci a nastolení vlády komunistů. Hlavním rysem leninismu²⁸ bylo přesvědčení o potřebě politické strany nového typu, strany revoluční čili avantgardní. Narozdíl od Marxe si Lenin nemyslel, že proletariát spontánně dospěje k revolučnímu třídnímu vědomí; dělnická třída je totiž sváděna a klamána buržoazními názory a představami. Lenin přišel s myšlenkou, že jedině "revoluční strana" je schopna dělnictvo dovést od "tradeunionistického" k revolučnímu třídnímu vědomí. Takovou stranu budou tvořit profesionální a věci oddaní revolucionáři. Její národ na vůdcovství bude dán její ideologickou vyspělostí, konkrétně jejím pochopením marxistické teorie. Tato strana bude tudíž působit jako "předvoj", "avantgarda" proletariátu, protože vyzbrojena marxismem dokáže vnímat jeho skutečné zájmy a zplna se věnovat tomu, aby v něm probudila jeho revoluční potenciál. Lenin přišel také s návrhem, aby strana byla organizována na zásadách demokratického centralismu²⁹.

   Když se bolševici v roce 1917 chopili moci, učinili tak jako avantgardní strana, a tudíž jménem proletariátu. Jelikož bolševická strana jednala v zájmu dělnické třídy, vyplývalo z toho, že opoziční strany nutně reprezentují zájmy tříd proletariátu nepřátelských, zejména buržoazie. Diktatura proletariátu vyžadovala, aby se revoluce proti svým třídním nepřátelům bránila; to ve skutečnosti znamenalo potlačení všech stran s výjimkou jediné - komunistické. V roce 1920 bylo už Rusko monopartijním státem. Z teorie leninismu tudíž vyplývá existence monopolní strany, která jako jediná vyjadřuje zájmy proletariátu a orientuje revoluci k jejímu konečnému cíli, tj. k "vybudování komunismu".

V sovětském Rusku vypukly dva velké hladomory, první za vlády Lenina (5 000 000 mrtvých) a druhý za vlády Stalina (6 000 000 obětí). Zatímco "Leninův" hladomor vznikl neplánově (v důsledku občanské války, vražd, masakrů, kolektivizace a zejména bezhlavému rekvírování potravin) a Lenin požádal o mezinárodní potravinovou pomoc, druhý hladomor ve 30. letech byl zcela uměle vyvolán Stalinem (zabavením a odvozem všech potravin a všeho poživatelného, a následném uzavření a izolování dotyčných území).

   Vliv Josefa Stalina na sovětský komunismus nebyl o nic menší než vliv Leninův. Byl dokonce větší, jelikož Sovětského svazu se Stalinova "druhá revoluce" 30. let dotkla ještě více než Říjnová revoluce. Nejdůležitějším obratem, který Stalin učinil na poli ideologie, bylo osvojení si doktríny "socialismu v jedné zemi", kterou jako první formuloval Bucharin. Podle této doktríny, vyhlášené v roce 1924, se Sovětskému svazu může podařit "vybudovat socialismus", aniž by muselo dojít k revoluci v mezinárodním měřítku. Poté, co upevnil své mocenské postavení, Stalin provedl dramatický ekonomický a politický obrat, který započal vyhlášením prvního pětiletého plánu v roce 1928. Stalinovy pětileté plány (pětiletky) přivodily rychlou industrializaci a bleskovou totální likvidaci soukromého podnikání. Zemědělství se od roku 1929 kolektivizovalo: sovětští zemědělci se museli - za cenu doslova milionů lidských životů - vzdávat své půdy a vstupovat do státních nebo družstevních zemědělských podniků. Ekonomický tlak stalinismu³⁰ nabyl podoby státní kolektivizace čili "státního socialismu". Kapitalistický trh byl bezezbytku odstraněn a nahrazen systémem centrálního plánování, jemuž dominovala Státní plánovací komise - "Gosplan". Realizační stránka centrálního plánování zajišťovala soustava mocných ekonomických ministerstvech se sídlem v Moskvě.

   Tuto "druhou revoluci" provázely významné politické změny. Ve 30. letech Stalin využíval svou moc způsobem neobyčejně brutálním: v sérii stále násilnějších čistek, realizovaných tajnou policií NKVD, zlikvidoval každého, koho podezíral z neloajálnosti či kritičnosti. Počet členů Komunistické strany poklesl téměř na polovinu, více než milion lidí přišlo o život (včetně všech dosud žijících členů Leninova politbyra) a mnoho milionů skončilo ve věznicích a pracovních táborech čili v tzv. gulagu. Politicky byl tudíž stalinismus jednou z forem totalitní diktatury, realizované prostřednictvím monolitní vládnoucí strany, ve které byla veškerá diskuse či kritika vymýcena terorem, který se prakticky rovnal občanské válce namířené proti samotné straně.

Období od srpna 1939 do června 1941 (až do posledních hodin zahájení operace Barbarossa) se nesla ve znamení politické, hospodářské a vojenské spolupráce SSSR s nacistickým Německem; na fotografii si Josef Stalin potřásá rukou s říšským ministrem zahraničí Joachimem von Ribbentropem po podepsání sovětsko-německé smlouvy, známou jako "Pakt Molotov-Ribbentrop".

Moderní marxismus

Demonstrace na podporu tzv. "Palestiny" na podzim 2023 někde na Západě. V současnosti islám a neomarxismus tvoří dva pevně propojené celky.

Zatímco ortodoxní³¹ komunistické režimy ve východní Evropě i v jiných částech světa učinily z marxismu - nebo, což bylo běžnější, z marxismu-leninismu - jakési sekulární náboženství, v západní Evropě vznikla jemnější a komplexnější podoba marxismu. Moderní marxismus, západní marxismus čili neomarxismus³² byl pokusem revidovat či nově formulovat klasické Marxovy myšlenky a zároveň zachovat věrnost určitým marxistickým zásadám či aspektům marxistické metodologie.

   Charakter moderního marxismu ovlivnily dva hlavní faktory. Za prvé, ve chvíli, kdy se Marxovy předpovědi o brzkém zhroucení kapitalismu nenaplnily, museli moderní marxisté přezkoumat dosud běžné třídní přístupy. Začali zejména projevovat větší zájem o Hegelovy myšlenky a více zdůrazňovat ideu "člověka - tvůrce", se kterou se setkáváme v raných Marxových dílech. Moderní marxisté se tak dokázali vymanit z pevného sevření teorie o "základně" a "nadstavbě". Na třídní boj se zkrátka přestalo hledět jako na východisko a zároveň závěr analýzy společnosti. Za druhé, moderní marxisté se obvykle rozcházeli s bolševickým modelem ortodoxního komunismu a někdy se k němu stavěli i s neskrývaným odporem.

   Jedním z prvních, kdo v marxismu spatřoval humanistickou filosofii a kladl důraz na proces "zvěcňování", jímž kapitalismus dělníky dehumanizuje a činí z nich pasivní objekty neboli zboží, které lze uplatnit na trhu, byl maďarský marxista Georg Lukács (1885 - 1971). Antonio Gramsci zase upozorňoval, nakolik je třídní systém udržován nejen nerovnou ekonomickou a politickou mocí, ale také "hegemonií" buržoazie, tedy duchovní a kulturní převahou vládnoucí třídy, vytvářenou šířením buržoazních hodnot a názorů v občanské společnosti, a to pomocí médií, církví, hnutí mládeže, odborů atd. Výrazněji hegelovskou variantu marxismu vypracovala tzv. Frankfurtská škola, jejímiž čelnými představiteli byli Theodor Adorno (1903 - 1969), Max Horkheimer (1895 - 1973) a Herbert Marcuse. Frankfurtští teoretikové vypracovali tzv. kritickou teorii, která mísila marxistickou politickou ekonomii, hegelovskou filosofii a freudovskou psychologii a která později značně ovlivnila tzv. Novou levici³³.

   Značně odlišný tzv. strukturální marxismus, resp. marxistický strukturalismus vzešel z děl francouzského komunisty Louise Althussera (1918 - 1990). Vycházel z předpokladu, že Marx chápal jednotlivce v podstatě jako nositele určitých funkcí vyplývajících z jejich místa ve struktuře. Ještě jiný přístup si osvojili analytičtí marxisté jako např. John Roemer (1986), který se snažil spojit marxismus s jakýmsi metodologickým individualismem, jenž se jinak častěji spojuje s liberalismem.

Jistá soudružka se nechala zvěčnit s portrétem masového vraha a teroristy Ernesta "Che" Guevary.

Smrt marxismu?

Rok 1989 byl obrovským zlomem v dějinách komunismu a ideologií vůbec. Rozdělení Evropy na kapitalistický Západ a komunistický Východ skončilo. Tento proces započal v dubnu 1989 demonstracemi na náměstí Tien-anmen v Pekingu, v jejichž čele stálo studentské "hnutí za demokracii", a vyvrcholil v listopadu téhož roku pádem Berlínské zdi. V roce 1991 přestal existovat Sovětský svaz, vzor ortodoxního komunismu. Kde komunistické režimy nadále existují, jako například v Číně, na Kubě, ve Vietnamu, v Severní Koreji i jinde, došlo buď ke smísení politického stalinismu s tržními reformami v ekonomice (to je nejjasněji patrné v případě Číny) nebo se tyto režimy propadaly do stále větší izolace (jako je tomu v případě Severní Koreje). Tento vývoj byl důsledkem řady strukturálních slabin ortodoxního komunismu. Z nich hlavní byla skutečnost, že centrální plánování se sice ukázalo jako účinný nástroj prvních fází industrializace, nedokázalo se však vyrovnat se složitostí moderních průmyslově vyspělých společností a zejména zajistit tu míru prosperity, které se od 50. let těšil kapitalistický Západ.

   O tom, jaké důsledky mělo zhroucení komunismu pro marxismus, se však rozsáhle diskutuje. Na jedné straně jsou autoři, kteří - jako například teoretik "konce dějin" Francis Fukuyama (1989, 1992) - tvrdí, že zhroucení komunismu jasně dokazuje, že jako dějinná síla ve světovém měřítku je marxismus mrtev. Na druhé straně jsou autoři, kteří tvrdí, že komunismus sovětského typu, odmítnutý v revolucích z let 1989 - 1991, se výrazně lišil od "marxismu Marxova".

Herbert Marcuse (1898 - 1979) byl německý politický filosof a sociální teoretik, spoluzakladatel frankfurtské školy. Po útěku z hitlerovského Německa žil od roku 1934 v USA. Vypracoval jednu z forem neomarxismu, která značně čerpala z Hegela a Freuda. Proslulost si Marcuse získal v 60. letech jako čelný myslitel Nové levice a "guru" studentského hnutí. Ideovou osou díla H. Marcuse je vylíčení průmyslově vyspělé společnosti jako systému všeobecného útlaku, který brání věcným sporům a diskusí a dusí jakoukoli opozici - tedy jako "represivní tolerance". Proti této "jednodimenzionální společnosti" stavěl nepokrytě utopickou perspektivu osobního a sexuálního osvobození. Svou naději Marcuse přitom nevkládal do tradiční dělnické třídy jako jakési revoluční síly, ale do takových skupin, jakými jsou například studenti, etnické menšiny, ženy a pracující třetího světa. Mezi jeho nejvýznamnější díla patří Rozum a revoluce (1941), Eros a civilizace (1958) a Jednodimenzionální člověk (1964).

Poukazovat na to, že v letech 1989 - 1991 se nezhroutil marxismus, ale stalinská varianta marxismu-leninismu, ovšem zdaleka není totéž jako dokázat, že marxismus si nadále podržuje svůj význam. Daleko vážnějším problémem pro marxismus je to, že se nenaplnily Marxovy předpovědi, podle nichž se kapitalismus nutně zhroutí a bude vystřídán komunismem. Zkrátka a dobře, průmyslově vyspělé společnosti nedohnalo "strašidlo komunismu". Dokonce i ti, kdo jsou přesvědčeni, že Marxovy názory například na odcizení a vykořisťování mají i nadále svou cenu a zůstávají relevantní, nedokázali rozpoznat obdivuhodnou odolnost kapitalismu a jeho schopnost se reprodukovat. To je jasně vidět na zdánlivě nevyčerpatelném bažení kapitalismu po technologických inovacích, které znamená, že kapitalismus nejen nezakouší stále hlubší a hlubší krize, které by proletariát přiváděly k revolučnímu třídnímu vědomí, ale že naopak krize kapitalismu jsou méně ostré a že stoupající životní úroveň třídní vědomí rozředila.

   Někteří marxisté reagovali na tyto problémy prosazováním "postmarxistických" myšlenek a teorií. Postmarxismus má ovšem dvojí důsledek. Prvním je to, že marxistický projekt, stejně jako historický materialismus, na němž je tento projekt založen, je třeba opustit ve prospěch alternativních idejí. To je patrné na dílech někdejšího marxisty Jeana-Françoise Lyotarda (1984), který vystoupil s názorem, že marxismus jako totalizující teorii dějin - stejně jako všechna ostatní "velká vyprávění" - odsunula postmoderna na vedlejší kolej. V jiné své variantě je postmarxismus pokusem zachránit některé zásadní poznatky marxismu snahou o sloučení marxismu s některými aspekty postmodernismu a poststrukturalismu. Ernesto Laclau a Chantal Mouffeová (1985) souhlasili s tím, že priorita tradičně přisuzovaná společenské třídě, stejně jako klíčová role dělnické třídy jako strůjce společenských změn jsou už neudržitelné. Tím vytvořili v marxismu prostor pro širokou škálu jiných "momentů" boje, obvykle spojovaných s tzv. novými společenskými hnutími, jakými jsou např. hnutí žen, ekologické hnutí, hnutí gayů a lesbiček, mírové hnutí atd.

Ultralevicové demonstrace na podporu tzv. "Palestiny" na Západě na podzim 2023. Na obou fotografiích by měli být novodobí trockisté.

(pokračování v další části)

21.  Dialektický materialismus - primitivní deterministická forma marxismu, která ovládala intelektuální život v ortodoxních komunistických zemích.

22.  Historický materialismus - marxistická teorie, podle níž materiální neboli ekonomické proměny konec konců určují podobu práva, politiky, kultury a dalších aspektů existence společnosti.

23.  Dialektika - vývojový proces, v němž vzájemné působení dvou protichůdných sil vede k dalšími čili vyššímu stadiu; historická změna, která je výsledkem vnitřních rozporů ve společnosti.

24.  Odcizení - vzdálení se vlastní skutečné, opravdové podstatě. Marxisté tak označují výsledek procesu, jímž se za kapitalismu pracovní síla stává pouhým zbožím.

25.  Nadhodnota - marxistický termín označující hodnotu získávanou z práce proletariátu kapitalistickým vykořisťováním.

26.  Sociální revoluce - kvalitativní změna struktury společnosti; pro marxisty je součástí sociální revoluce změna výrobního způsobu a systému vlastnictví.

27.  Diktatura proletariátu - marxistické označení přechodného období mezi zhroucením kapitalismu a nastolením úplného komunismu; charakteristickým rysem tohoto období je ustavení proletářského státu.

28.  Leninismus - Leninův teoretický přínos marxismu, zejména jeho přesvědčení, že k pozvednutí proletariátu k třídní uvědomělosti je zapotřebí revoluční čili avantgardní strany.

29.  Demokratický centralismus - leninský princip výstavby strany, založený na údajné vyváženosti svobodné diskuse a naprosté akční jednoty.

30.  Stalinismus - centrálně plánované hospodářství podporované soustavným a brutálním politickým útlakem, jehož základem jsou struktury stalinského Ruska.

31.  Ortodoxie - přidržování se nějakého zavedeného či obvyklého názoru, obvykle "oficiálně" sankcionovaného nebo podporovaného.

32.  Neomarxismus - aktualizovaná a revidovaná podoba marxismu, která odmítá determinismus, primát ekonomiky a privilegované postavení proletariátu.

33.  Nová levice - ideologické hnutí, které se snažilo oživit socialistické myšlení radikální kritikou průmyslově vyspělé společnosti a zdůrazňováním nutností decentralizace, participace a osvobození člověka.