Popis této ideologie podle A. Heywooda...

 

Anarchismus

 

Z ultralevicová demonstrace v ČR.

 

Politické ideologie, 4. vydání, Andrew Heywood, Plzeň 2008, str. 191-216

 

Charakteristika

 

   Slovo "anarchie" pochází z řečtiny a znamená doslova "bezvládí". Termín "anarchismus" se užíval od francouzské revoluce, a to zpočátku ve smyslu kritickém či negativním; tehdy měl naznačovat zhroucení civilizovaného či předvídatelného řádu. Pejorativní přídech mu už zůstal. V hovorové řeči se anarchie zpravidla klade na roveň chaosu a nepořádku. Sami anarchisté samozřejmě takové asociace ostře odmítají. Teprve poté, co Pierre-Joseph Proudhon ve svém spisu Co je vlastnictví? (1840) hrdě prohlásil "jsem anarchista", se toto slovo začalo veřejně spojovat s určitým souborem pozitivních politických idejí.

   Pro anarchismus je příznačný názor, že politická moc ve všech podobách, zejména v podobě státu, je špatná a zbytečná. Anarchisté tudíž usilují o vytvoření bezstátní společnosti, a to odstraněním práva a státu. Stát je podle nich špatný proto, že jako svrchovaná a donucující moc, před níž není úniku, uráží principy svobody a rovnosti. Klíčovou hodnotou anarchismu je tudíž neomezená autonomie člověka. Anarchisté soudí, že stát není nutný, protože pořádek a harmonie ve společnosti mohou vznikat přirozeně a nemusí být státem vnucovány shora.

 

Screen z anarchistické facebookové stránky (červeně podtrženo anti-levice).

 

To ukazuje utopičnost anarchistického myšlení, projevující se zejména v nanejvýš optimistických předpokladech týkajících se lidské přirozenosti. Anarchismus ovšem čerpá ze dvou výrazně odlišných ideologických proudů: liberalismu a socialismu. Výsledkem byly dvě konkurující si podoby anarchismu: anarchismus individualistický a anarchismus kolektivistický. I když obě mají stejný cíl, totiž bezstátnost, přicházejí se značně odlišnými modely příští anarchistické společnosti.

 

Vznik a vývoj

 

   Kořeny anarchistických idejí se občas hledaly v taoistickém či buddhistickém myšlení, u stoiků a kyniků antického Řecka nebo u diggerů z časů anglické občanské války. S první a v jistém smyslu klasickou formulací principů anarchismu však vystoupil William Godwin ve své knize Zkoumání politické spravedlnosti (1793); sám Godwin se ovšem nikdy za anarchistu neprohlásil. V 19. století byl anarchismus významnou složkou nejednotného, ovšem vzmáhajícího se socialistického hnutí. V roce 1864 založili Proudhonovi stoupenci spolu se stoupenci Marxovými Mezinárodní dělnické sdružení, zvané také I. internacionála. V roce 1871 se tato internacionála v důsledku narůstajícího antagonismu mezi marxisty a anarchisty vedenými Michailem Bakuninem rozpadla. Koncem 19. století se anarchisté snažili získat masovou podporu bezzemků v Rusku a v jižní Evropě; daleko více se jim to však dařilo - pod praporem tzv. anarchosyndikalismu - v řadách průmyslového dělnictva.

   Syndikalismus* byl jednou z forem revolučního tradeunionismu, populární ve Francii, Itálii a Španělsku. Byl to právě syndikalismus, který počátkem 20. století z anarchismu učinil skutečně masové hnutí. Silné francouzské odbory CGT byly před rokem 1914 ovládány anarchisty, stejně jako jimi bylo ovládáno odborové hnutí CNT ve Španělsku, které za španělské občanské války mělo údajně více než 2 miliony členů. Anarchosyndikalistická hnutí se počátkem 20. století objevila rovněž v Jižní Americe, zejména v Argentině a Uruguayi, a syndikalistické myšlenky ovlivnily i mexickou revoluci vedenou Emilianem Zapatou. Šíření autoritarismu a sílící politická represe však postupně anarchismus v Evropě i v Latinské Americe značně oslabily. Vítězství generála Franka ve španělské občanské válce (1936-1939) s anarchismem jako masovým hnutím skoncovalo. CNT byla potlačena a anarchisté, resp. stoupenci levice vůbec byli pronásledováni. Vliv anarchismu byl značně oslaben rovněž vítězstvím V. I. Lenina a bolševiků v roce 1917 a následně i vzrůstající prestiží komunismu v socialistickém a revolučním hnutí.

 

Screen z anarchistické facebookové stránky.

 

   V rámci politických ideologií je anarchismus jistou zvláštností, protože jeho stoupencům se nikdy nepodařilo získat politickou moc, přinejmenším na celostátní úrovni. Žádná společnost ani žádný stát nebyly utvářeny na zásadách anarchismu. Proto jsou lidé v pokušení považovat anarchismus za ideologii méně významnou než dejme tomu liberalismus, socialismus, konzervatismus či fašismus; každá z těchto ideologií totiž už svou schopnost dostat se k moci a přetvářet společnost prokázala. Získání moci byli anarchisté nejblíž za španělské občanské války, kdy nakrátko ovládli část východního Španělska a v Katalánsku zakládali dělnické a rolnické komuny. Proto se anarchisté poohlíželi po minulých společnostech, ve kterých se alespoň některé zásady anarchismu uplatnily: šlo například o městské státy antického Řecka či středověké Evropy nebo o tradiční rolnické obce typu například ruského miru. Anarchisté také zdůrazňovali nehierarchickou a rovnostářskou povahu mnoha tradičních společností, například afrických Nuerů, a podporovali experimenty s životem v malých komunách v západních společnostech.

   Přitažlivost anarchismu jako politického hnutí oslabovaly jak jeho cíle, tak jeho prostředky. Cíl anarchismu, tj. zrušení státu a likvidace všech forem politické autority, se obecně chápe jako nereálný, ne-li nedosažitelný. Většina lidí vidí v bezstátní společnosti nanejvýš utopický sen. Jako zkorumpované a korumpující anarchisté odmítají i běžné nástroje uplatňování politického vlivu: zakládání politických stran, kandidování ve volbách, usilování o veřejné funkce atd. Tím se připravili o přednosti politické organizace a strategického plánování; místo toho vkládali svoji víru do spontaneity mas a obecné touhy po svobodě. Přesto anarchismus odmítá zemřít. Právě díky svému neústupnému postoji k autoritě a politickému aktivismu je stále - a často značně - morálně přitažlivý, zejména mezi mládeží. Dokladem toho je například významné místo, které anarchistické myšlenky, anarchistická hesla a skupiny anarchistů zaujímají ve vynořujícím se antikapitalistickém a antiglobalizačním hnutí.

 

Hlavní téma - proti státu

 

   Definitorickým rysem anarchismu je odmítání státu, jakož i vlády a práva, které stát nutně provázejí. Anarchisté dávají přednost bezstátní společnosti, ve které svobodní jednotlivci spravují své záležitosti na základě dobrovolně uzavřené dohody, bez jakéhokoli donucování. Ideologickou povahu anarchismu však kalí dvě věci. Za prvé, anarchismus je, jak se tvrdí, silnější, pokud jde o morální pozice než pokud jde o analýzu a vysvětlování. Jelikož anarchismus vychází z předpokladu, že lidé jsou v jádru tvorové mravní, instinktivně tíhnoucí ke svobodě a autonomii**, jeho energie se často zaměřovala spíše na probouzení těchto morálních instinktů než na analýzu systému státního útlaku a na vysvětlování, jak by se mu mohlo nebo mělo čelit. Za druhé, anarchismus je v jistém smyslu spíše než ucelenou a logicky skloubenou samostatnou ideologií jakýmsi průsečíkem dvou konkurujících si ideologií, totiž liberalismu a socialismu, a to tam, kde obě tyto ideologie dospívají k antietatistickým závěrům. Anarchismus má tudíž dvojakou povahu: lze ho interpretovat buď jako jakýsi "ultraliberalismus" připomínající krajní liberální individualismus, nebo jako jakýsi "ultrasocialismus" připomínající krajní socialistický kolektivismus. Přesto existují důvody, aby se k anarchismu přistupovalo jako k samostatné ideologii; jeho stoupenci sice čerpají ze značně rozdílných politických proudů, spojuje je však řada obecnějších principů a stanovisek. Z nich nejdůležitější jsou:

• antietatismus,
• přirozený řád,
• antiklerikalismus,
• ekonomická svoboda.

 

Antietatismus

Ve své Encyklopédie anarchiste definoval Sébastien Faure anarchismus jako "negaci principu autority". Anarchistické námitky proti autoritě jsou prosté a jasné: autorita je urážkou svobody a rovnosti. Anarchismus je unikátní v tom, že prosazuje principy absolutní svobody a ničím neomezené politické rovnosti. Autorita, která je skutečně založena na politické nerovnosti a na domnělém právu jednoho ovlivňovat chování druhých, z tohoto pohledu zotročuje, utlačuje a život člověka omezuje. Poškozuje a korumpuje jak ty, kdo jsou jí vystaveni, tak ty, kdo ji uplatňují. Jelikož lidé jsou tvorové svobodní a autonomní, být vystaven autoritě znamená být umenšován, žít v situaci, kdy přirozenost člověka je potlačována, a tudíž dostávat se do otupující a lidskou bytost oslabující závislosti. Být v pozici autority,  i když se jedná třeba o autoritu tzv. expertní, jakou disponují lékaři a učitelé, tedy o autoritu vyplývající z nerovné distribuce znalostí ve společnosti, znamená dostávat chuť na prestiž, kontrolu a případné ovládání druhých. Autorita tudíž navozuje

 

Anarchisté stát jednoznačně odmítají, protože jsou přesvědčeni, že stát je zlo, které nadto není nutné. Ve svrchované, obligatorní a donucující moci státu spatřují pouhopouhý legalizovaný útlak v zájmu mocných, bohatých a privilegovaných. Jelikož stát je samou svou podstatou špatný a utlačovatelský, jsou všechny státy v zásadě stejné.

 

"psychologii moci", založenou na modelu "vládnutí a podřízenosti", tedy společnosti, ve které - slovy amerického anarchisty a společenského kritika Paula Goodmana (1911-1972) - "mnozí jsou bezohlední a většina žije ve strachu".

 

Z anarchistické akce.

 

   V praxi se anarchistická kritika autority zpravidla zaměřuje na autoritu politickou, zvláště stojí-li za ní mechanismus moderního státu. Pro anarchismus je příznačné, že zásadně odmítá státní moc; to odlišuje anarchismus od všech ostatních politických ideologií (s výjimkou marxistů). Představu o tom, jak anarchistická kritika státu a práva vypadá, nám zprostředkuje jeden ze slavných slovních výpadů Proudhonových: "Být ovládán znamená být vystaven neustálému dohlížení, inspicírování, špehování, řízení, ovlivňování právem, reglementování, uzavírání, indoktrinování, nabádání, kontrolování, hodnocení, cenzurování a komandování; to vše tvory, kteří nedisponují ani oprávněním, ani moudrostí, ani ctností."

   Stát je suverénní útvar vykonávající nejvyšší moc nad všemi jednotlivci a sdruženími žijícími na určitém zeměpisně vymezeném prostoru. Anarchisté zdůrazňují, že moc státu je neomezená a absolutní: zákon může omezit lidské chování, vytyčit meze politické aktivity, regulovat ekonomický život, zasahovat do morálky a myšlení jednotlivců atd. Moci státu se také nelze vyhnout. Anarchisté odmítají liberální pojetí, podle něhož politická moc je založena na dobrovolně uzavřené dohodě, tedy na jakési "společenské smlouvě", a naopak tvrdí, že jednotlivci se dostávají do područí státu buď tak, že se v určité zemi narodí, nebo v důsledku násilného záboru. Nadto stát je útvar donucující: jeho zákony je třeba dodržovat, protože za nimi stojí pohrůžka trestem. V Rusku narozená americká anarchistka Emma Goldmanová (1869-1940) to formulovala tak, že symboly vlády jsou "hůl, puška, želízka a věznice". Stát může člověka připravit o majetek, svobodu a trestem smrti i o život. Stát také vykořisťuje: daněmi olupuje lidi o to, co vlastní; i za tím stojí síla práva a pohrůžka trestem. Anarchisté často tvrdí, že stát jedná ve spolku s bohatými a privilegovanými a slouží tudíž utlačování chudých a slabých. Stát v neposlední řadě také ničí. "Válka je zdraví státu,", napsal americký anarchista Randolph Bourne (1886-1918). Po jednotlivcích se žádá, aby bojovali, zabíjeli a umírali ve válkách, na jejichž počátku je vždy snaha jednoho státu rozšířit své území, drancovat a vydobýt si slávu na úkor ostatních.

   Základem této kritiky státu je anarchistické chápání lidské přirozenosti. Třebaže se anarchisté hlásí k velice optimistickému, ne-li utopickému pohledu na potenciál člověka, jsou navýsost pesimističtí, pokud jde o korumpující vliv politické moci a ekonomické nerovnosti. Lidé mohou být "dobří" či "špatní" podle toho, v jakých politických a

 

William Godwin (1756-1836) byl britský filosof a romanopisec. Godwin byl presbyteriánský pastor, který později ztratil víru a stal se nakonec spisovatelem z povolání. Jeho nejúspěšnější román se jmenuje Caleb Williams (1794). Godwin stál v čele kroužku intelektuálů, ke kterému patřila jeho žena Mary Wollstonecraftová a skupina nadějných autorů, mimo jiné Wordsworth a Godwinův zeť Shelley. Godwinovu slávu jako politického myslitele založila práce Zkoumání politické spravedlnosti (1773). V ní Godwin předložil zevrubnou kritiku autoritarismu a zároveň tak fakticky poprvé obšírně vyložil názory anarchistů. Rozpracoval krajní podobu liberálního racionalismu, která byla fakticky argumentem ve prospěch zdokonalitelnosti člověka vzděláváním a sociálním podmiňováním. Třebaže sám byl individualista, věřil, že lidé dokáží být skutečně nesobecky laskaví a dobří.

 

společenských podmínkách žijí. Lidé, kteří by jinak byli otevření spolupráci, kteří by soucítili s bližními a chovali se společensky, se mění v utlačující tyrany, jsou-li mocí, privilegii nebo bohatstvím vychováváni k povýšenosti a nadřazenosti. Jinak řečeno, varování liberálů, podle něhož "moc má tendenci korumpovat a absolutní moc korumpuje absolutně" (lord Acton), anarchisté nahrazují radikálnějším a ještě naléhavějším varováním, podle něhož moc bude absolutně korumpovat v jakékoli podobě. Stát jako vtělení svrchované, donucující a utlačovatelské moci není tudíž nic než koncentrované zlo. Anarchistická teorie státu ovšem vyvolávala i kritiku. I když odhlédneme od pochybností ohledně teorie lidské přirozenosti, ze které tato teorie státu vychází, předpoklad, že útlak ze strany státu je důsledkem zkorumpovanosti jednotlivců politickou a společenskou situací, ve které se tito jednotlivci nacházejí, je jakousi argumentací kruhem, protože nedokáže vysvětlit, odkud se vlastně politická moc bere.

 

Přirozený řád

Anarchisté nepovažují stát jen za zlo; soudí také, že je zbytečný. William Godwin se to snažil demonstrovat tak, že nejslavnější odůvodnění a ospravedlnění státu - teorii společenské smlouvy - fakticky zcela obrátil. Z argumentů, které ve prospěch společenské smlouvy předkládali Hobbes a Locke, vyplývá, že bezstátní společnost, "přirozený stav", je v podstatě permanentní občanskou válkou všech proti všem, která znemožňuje spořádaný a stabilní život. Zdrojem toho

 

Utopismus; utopie (z řeckého outopos = ne-místo čili nikde nebo z řeckého eutopos = dobré místo) je doslova ideální nebo dobrá společnost. Lze si samozřejmě představit nejrůznější utopie; pro většinu z nich je však příznačné odstranění nedostatku, nepřítomnost konfliktů a zřeknutí se násilí nebo útlaku. Utopismus je určitý styl politického teoretizování, kdy se stávající uspořádání kritizuje konstruováním modelu ideální čili dokonalé alternativy. Příkladem jsou marxismus a anarchismus. Utopické teorie obvykle vycházejí z předpokladu neomezených možností lidského vývoje. Slovo utopismus se však často užívá hanlivě na označení myšlení plného sebeklamů a fantazií a víry v nějaký nereálný a nedosažitelný cíl.

 

všeho je lidská přirozenost, která je podle Hobbese i Locka v podstatě sobecká, chamtivá a potenciálně agresivní. Jedině svrchovaný stát může tyto sklony omezit a zajistit ve společnosti řád a pořádek. Stručně řečeno, pořádek nemůže existovat bez práva. Godwin naopak tvrdil, že lidé jsou tvorové v zásadě rozumní, které vzdělání a osvícený úsudek vedou k tomu, aby žili v souladu s pravdou a univerzálními zákony morálky. Věřil tudíž, že lidé mají přirozený sklon uspořádávat své životy harmonicky a pokojně. Podle jeho názoru příčinou nespravedlností, chamtivosti a agresivity není nějaký "dědičný hřích", ale korumpující vliv vlády a lidské přirozenosti odporujících zákonů. Vláda, stručně řečeno, není řešením problému řádu, ale tím, co tento problém vyvolává. Anarchisté často souhlasně opakovali známá slova, kterými J.-J. Rousseau uvedl první kapitolu svého pojednání O společenské smlouvě (1762): "Člověk se narodil jako svobodný, ale všude je v okovech."

   Jádrem anarchismu je bezostyšný utopismus, víra v přirozenou nebo aspoň potencionální dobrotu lidí. Z tohoto pohledu je společenský řád něčím, co vzniká přirozeně a spontánně; není k němu zapotřebí mechanismu "práva a pořádku". Proto k anarchistickým závěrům dospívali pouze ti političtí myslitelé, jejichž pohled na lidskou přirozenost je dostatečně optimistický, aby se vyrovnal s představou přirozeného řádu a spontánně vzniklé harmonie. Například kolektivističtí anarchisté zdůrazňovali, že člověk je s to jednat s ohledem na společnost a spolupracovat, zatímco individualističtí anarchisté poukazují na důležitost osvíceného rozumu. Nejsou vzácné případy, kdy se tento v lidské přirozenosti obsažený potenciál spontánní harmonie spojuje s představou, podle níž sama lidská přirozenost a vlastně celý vesmír jsou jaksi předem nakloněny přirozenému řádu. Proto anarchisty tak často přitahovaly myšlenky nezápadních

 

Internetová prezentace českých anarchistů.

 

náboženství, například taoismu a buddhismu, která zdůrazňují vzájemnou závislost a jednotu. S nejvlivnější moderní variantou takového myšlení se setkáváme v ekologii, zvláště v "sociální ekologii" například Murraye Bookchina.

   Není ovšem pravda, že základem a východiskem anarchismu je jednoduše víra v lidskou "dobrotu". Za prvé, anarchistické teorie lidské přirozenosti byly často složité a uznávaly, že v lidské duši je mnoho možností, které si konkurují. Například Proudhon, Bakunin i Kropotkin souhlasili, byť každý po svém, že lidé mohou být jak sobečtí a soutěživí, tak sociabilní a naklonění spolupráci. Člověk sice může být "v jádru" morálně i intelektuálně osvícený, v každém však dříme potenciální zkaženost. Za druhé, anarchisté si nevšímali jen lidské přirozenosti, ale i společenských institucí. Lidskou přirozenost chápou jako "tvárnou", a to v tom smyslu, že je formována sociální, politickou a ekonomickou situací, ve které lidé žijí. Stejně jako právo, vláda a stát plodí komplex ovládání a podřízenosti, jiné společenské instituce vychovávají k úctě, spolupráci a bezděčné harmonii. Kolektivističtí anarchisté tudíž prosazovali společné vlastnictví nebo mutualistické, ke vzájemné součinnosti motivující instituce, zatímco individualističtí anarchisté se stavěli za trh. Přesto se víra ve stabilní a pokojnou, leč bezstátní společnost obvykle považovala za nejslabší a nejspornější stránku teorie anarchismu. Odpůrci anarchismu tvrdili, že ať jsou instituce sociálně sebeosvícenější, jsou-li sobecké nebo negativistické sklony základem lidské přirozenosti, je perspektiva přirozeného řádu pouhým utopickým snem.

 

Antiklerikalismus

Hlavním terčem averze anarchistů byl sice stát, ovšem stejně kritičtí jsou anarchisté, i pokud jde o další formy autority, které užívají donucení. Faktem je, že se stejnou zahořklostí jako na stát se anarchisté - zejména v 19. století - obraceli i na církev. To možná vysvětluje, proč se anarchismu dařilo v zemích se silnými náboženskými tradicemi, například v katolickém Španělsku, Francii, Itálii a v zemích Latinské Ameriky; tam všude pomáhal vyjadřovat antiklerikální pocity a nálady.

   Námitky anarchistů proti organizovému náboženství pomáhají osvětlit jejich obecnější kritiku autority vůbec. V náboženství se například často spatřoval sám zdroj autority. Idea Boha je vyjádřením koncepce jakési "nejvyšší bytosti", která disponuje vrcholnou a nezpochybnitelnou autoritou. Podle anarchistů typu například Proudhona a Bakunina musí politická filosofie anarchismu vycházet z odmítnutí křesťanství: jedině tehdy, odmítneme-li křesťanství, můžeme totiž považovat lidi za svobodné a nezávislé. Anarchisté nadto vyjadřovali podezření, že náboženská autorita působí zpravidla ruku v ruce s autoritou politickou. Bakunin prohlašoval, že "likvidace církve a státu je nutně prvním předpokladem skutečného osvobození společnosti". Anarchisté chápou náboženství jako jeden z pilířů státu; náboženství hlásá poslušnost a poddanost jak duchovním vůdcům, tak světským vládcům. Vždyť v samotné bibli čteme "dávejte císaři, co je císařovo". Pozemští vládcové se často poohlíželi po náboženství, aby legitimizovalo jejich moc; nejviditelnějším projevem toho byla teorie božského práva králů.

   Náboženství se také snaží vnutit jednotlivci určitý soubor morálních zásad a stanovit kodex přijatelného chování. Náboženská víra vyžaduje, aby se člověk přizpůsobil standardům "dobra" a "zla", které definují a nad jejichž dodržováním bdí osoby nadané náboženskou autoritou, například kněží, imámové a rabíni. Jednotlivec je tak připraven o morální autonomii a schopnost činit morální soudy. Přesto anarchisté neodmítají náboženské motivy šmahem. V anarchismu je jasně patrný i určitý mystický tón. O anarchistech lze říci, že vyznávají jakousi ve své podstatě duchovní koncepci lidské přirozenosti, jakousi utopickou víru v doslova neomezené možnosti sebezdokonalování člověka a ve svazky, které k sobě poutají všechny lidské a vlastně i všechny živé bytosti. Někteří raní anarchisté byli ovlivněni mileniarismem***; sám anarchismus byl dokonce často prezentován jako určitá forma politického mileniarismu. Moderní anarchisté byli zase nezřídka přitahováni takovými náboženstvími, jakými jsou například taoismus nebo zen, která nabízejí hluboký ponor do nitra člověka a hlásají hodnoty tolerance, vzájemné úcty a přirozené harmonie.

 

Ekonomická svoboda

Anarchisté jen zřídka spatřovali v odstranění státu jediný cíl; šlo jim i o zpochybnění struktur společenského a ekonomického života. Bakunin tvrdil, že "nelze od sebe oddělit politickou moc a bohatství". V 19. století anarchisté působili obvykle v dělnickém hnutí a hlásili se k filosofii, kterou bylo možno v zásadě označit za socialistickou. Kapitalismus chápali třídně: "vládnoucí třída" utlačuje a vykořisťuje "masy".

 

Anarchistická demonstrace.

Screen z anarchistické facebookové stránky.

Text k oběma obrázkům: jednou z agend současných anarchistů je "boj za práva homosexuálů a dalších sexuálních menšin (LGBT)".

 

Tuto "vládnoucí třídu" však na rozdíl od marxistů nepojímali jen úzce ekonomicky; podle nich patří k "vládnoucí třídě" všichni, kdo ve společnosti vládnou majetkem, mocí nebo privilegii. Zahrnuje tudíž krále a knížata, politiky a státní úředníky, soudce a policisty, biskupy a kněze stejně jako průmyslníky a bankéře. Bakunin proto tvrdil, že ve všech vyspělých společnostech lze nalézt tři společenské skupiny: převážnou většinu těch, kdo jsou vykořisťováni; menšinu těch, kdo jsou sice vykořisťováni, zároveň však stejnou měrou sami vykořisťují jiné; nepatrnou menšinu těch, kdo prostě a jednoduše vykořisťují a utlačují, tedy "nejvyšší vládnoucí stav".

 

Michail Alexandrovič Bakunin (1814-1876) byl ruský anarchista a revolucionář, pocházející z bohaté aristokratické rodiny. Rezignoval na vojenskou dráhu a po studiu filosofie byl revolucemi z let 1848-1849 vtažen do politického života. V 60. letech dal před slovanským nacionalismem přednost anarchismu a po zbytek svého života působil jako agitátor a propagandista, proslavený zájmem o tajné společnosti a neukojitelnou zálibou v politických intrikách. Základem Bakuninova anarchismu byla víra v lidskou sociabilitu, vyjádřenou touhou po svobodě ve společenství rovných a v "posvátném bažení po vzpouře". Jeho kolektivistický názor odrážející se v představě samosprávných komun svobodných jednotlivců ho dovedl do konfliktu s Marxem a Marxovými stoupenci. Skutečný Bakuninův význam tkví v tom, že byl spíše zakladatelem určitého dobového anarchistického hnutí než původním myslitelem či teoretikem anarchismu.

 

Proto se anarchisté 19. století ztotožňovali s chudými a utlačovanými a snažili se uskutečnit ve jménu "vykořisťovaných mas" sociální revoluci, která smete kapitalismus i stát.

   Právě ekonomika však nejzřetelněji ukazuje pnutí v rámci anarchismu. Zatímco mnozí anarchisté přiznávali jistou spřízněnost se socialismem, danou společným odporem proti majetku a nerovnosti, jiní hájili vlastnická práva a dokonce oceňovali kapitalismus založený na konkurenci. Na tom se jasně ukazuje rozdíl mezi dvěma anarchistickými proudy, z nichž jeden je kolektivistický a druhý individualistický. Kolektivističtí anarchisté prosazují ekonomiku založenou na spolupráci a společném vlastnictví, zatímco individualističtí anarchisté podporují trh a soukromé vlastnictví.

   Navzdory těmto zásadním rozdílům se anarchisté v jednom zcela shodují: v odporu proti ekonomickým systémům, které ovládaly značnou část 20. století. Všichni anarchisté se také stavějí proti "řízenému kapitalismu", který v západních zemích zažíval svůj rozkvět po roce 1945. Kolektivističtí anarchisté tvrdí, že státní zásahy pouze udržují systém třídního vykořisťování a dávají kapitalismu lidskou tvář. Individualističtí anarchisté zase připomínají, že státní zásahy narušují konkurenci na trhu a plodí ekonomiky ovládané veřejnými i soukromými monopoly. Ještě více anarchisty spojovalo odmítání "státního socialismu" sovětského typu. Individualističtí anarchisté protestují proti zásahům do vlastnických práv a svobody jednotlivce, ke kterým podle jejich názoru dochází v plánovaném hospodářství. Kolektivističtí anarchisté zase tvrdí, že "státní socialismus" je contradictio in adiecto, protože stát pouze v roli hlavního vykořisťovatele nahrazuje třídu kapitalistů. Anarchisté všech odrůd upřednostňují ekonomiku, ve které svobodní jednotlivci spravují své věci sami, aniž by k tomu potřebovali státní vlastnictví nebo regulaci. To jim však umožňovalo prosazovat řadu navzájem značně odlišných ekonomických systémů "anarchokomunismem" počínaje a "anarchokapitalismem" konče.

 

Kolektivistický anarchismus

 

Filosofické kořeny kolektivistického anarchismu najdeme spíše v socialismu než v liberalismu. K anarchistickým závěrům lze dospět tak, že se socialistický kolektivismus dovede do krajnosti. Kolektivismus je v podstatě názor, že lidé jsou tvorové společenští, kteří raději společně pracují pro obecné dobro než usilují o prosazení individuálních sobeckých zájmů. Kolektivistický anarchismus, někdy zvaný sociální anarchismus, klade důraz na lidskou schopnost sociální solidarity, tedy toho, čemu Kropotkin říkal "vzájemná pomoc". Jak jsme již výše uvedli, to se nerovná nějaké naivní víře v "přirozenou dobrotu"; spíše se tím upozorňuje na potenciál k dobrému, který je ve všech lidech přítomen. Lidé jsou v podstatě tvorové sociabilní, stádní a kooperující. Viděno takto, přirozené a náležité vztahy mezi lidmi jsou vztahy příchylnosti, lásky a harmonie. Jsou-li lidé navzájem spjati uznáním společného lidství, nemají zapotřebí, aby je reglementovala nebo kontrolovala vláda. Jak prohlásil Bakunin, "sociální solidarita je pro lidi prvním zákonem; svoboda druhým". Vláda nejen že není nezbytná; tím, že místo svobody přináší útlak, znemožňuje sociální solidaritu.

   Filosofické a ideologické překryvy mezi anarchismem a socialismem, zejména marxistickým, se jasně projevily tím, že anarchisté často pracovali v rámci šíře chápaného socialistického hnutí. Například I. internacionálu (1864-1872) založili stoupenci Proudhona i Marxe. Mezi kolektivistickým anarchismem a marxismem lze objevit řadu jasných teoretických paralel. Oba směry zásadně odmítají kapitalismus, který považují za systém třídního vykořisťování a strukturální nespravedlnosti. Oba prosazovaly revoluci jako nejvhodnější způsob uskutečnění politické změny. Oba preferují kolektivní vlastnictví produktivního bohatství a společenský život organizovaný do komun.

 

Akce českých anarchistů a antifašistů 17. 7. 2025 na podporu zatčených německých antifašistů před německým velvyslanectvím.

Anarchisté a antifašisté s vlajkou, na které je logo české organizace Antifašistické Akce (AFA, nesprávně nazývaná Antifa).

Text k oběma obrázkům: nedílnou součástí dnešních anarchistů je "antifašismus", v ČR reprezentovaný organizací napojenou na anarchistické hnutí Antifašistická Akce (AFA, nesprávně nazývaná Antifa) - více o této organizaci ZDE.

 

Oba jsou přesvědčeny, že společnost úplného komunismu bude anarchická; Marx tento názor vtělil do teorie "odumírání státu". Oba tudíž souhlasí, že lidé konec konců dokáží sami spravovat své záležitosti, aniž by k tomu potřebovali politickou autoritu.

   Přesto se anarchismus v řadě bodů se socialismem rozchází. Nejlépe je to vidět na vztahu k parlamentnímu socialismu. Anarchisté odmítají naopak parlamentní socialismus jako contradictio in adiecto. Nejen že nelze reformovat či "polidšťovat" kapitalismus prostřednictvím zkorumpovaného a korumpujícího státního mechanismu; každé rozšiřování úlohy a funkcí státu může naopak posloužit jedině k vystupňování útlaku, byť ve jménu rovnosti a sociální spravedlnosti. Nejzásadnější neshody mezi kolektivistickými anarchisty a marxisty se týkají přechodu od kapitalismu ke komunismu. Marxisté volali po revoluční "diktatuře proletariátu". Tento proletářský stát přesto "odumře", jakmile pominou kapitalistické třídní antagonismy. Z tohoto hlediska je státní moc pouhým odrazem systému tříd, kdy stát je v podstatě nástrojem třídního útlaku. Anarchisté naopak považují stát za bytostně špatný a utlačovatelský: samou svou podstatou je to útvar zkorumpovaný a korumpující. Anarchisté tudíž nečiní rozdíl mezi buržoazními státy a státy socialistickými. V očích anarchisty skutečná revoluce nevyžaduje jen svržení kapitalismu, ale i okamžité a definitivní svržení státní moci. Nelze připustit, aby stát "odumíral"; stát musí být odstraněn.

 

Mutualismus

Anarchistická víra v sociální solidaritu byla využita k ospravedlnění různých forem kooperativního chování. Na jednom z krajních pólů vedla k víře v čistý komunismus; vyústila však také v mnohem skromnější ideje mutualismu****, spojovaného s Pierrem-Josephem Proudhonem. V jistém smyslu je Proudhonův libertariánský socialismus kdesi na pomezí individualistického a kolektivistického proudu anarchismu; Proudhonovy ideje mají totiž mnoho společného s idejemi amerických individualistů, ke kterým patří například Josiah Warren (1798-1874). Ve svém díle Co je vlastnictví? Proudhon formuloval slavnou větu "vlastnictví je krádež" a zavrhl systém ekonomického vykořisťování, jehož základem je akumulace kapitálu. Na rozdíl od Marxe se však Proudhon nestavěl proti veškerému soukromému vlastnictví: rozlišoval totiž mezi vlastnictvím a tím, co nazýval "posedlost majetkem". Zvlášť obdivoval nezávislost a iniciativu drobných rolníků a řemeslníků. Proto se snažil pomocí mutualismu uvést v život takový systém soukromého vlastnictví, který by se obešel bez vykořisťování a pomohl nastolit sociální harmonii.

 

Pierre-Joseph Proudhon (1809-1865) byl francouzský anarchista, původně tiskař a převážně samouk. Zprvu vystupoval jako radikální politik v Lyonu, v roce 1847 se usadil v Paříži. Jako člen Ústavodárného shromáždění v roce 1848 se proslavil tím, že hlasoval proti ústavě, "protože to byla ústava". Později byl tři roky vězněn. Rozčarován aktivní politikou, věnoval se po svém propuštění přemýšlení a psaní. Svým nejznámějším dílem Co je vlastnictví? (1840) napadl jak tradiční vlastnická práva, tak komunismus, a vyslovil se pro mutualismus, tj. systém družstevní výroby, jehož cílem není dosahování zisku, ale uspokojování potřeb, organizovaný v rámci samosprávných komun. V posledních letech svého života usiloval o spojení s dělnickým hnutím a v knize Princip federace (1863) uznal nezbytnost "minimálního státu", kterého je zapotřebí, aby se "věci uvedly do pohybu".

 

Sociální interakce v takovém systému by se zakládala na dobrovolnosti a byla by vzájemně prospěšná a harmonická; nevyžadovala by tudíž žádnou regulaci nebo zásahy ze strany státu. Proudhonovi stoupenci se snažili promítnout tyto myšlenky do praxe; ve Francii a Švýcarsku zakládali neziskové vzájemné úvěrové banky, které poskytovaly investorům levné úvěry a účtovaly jen takové úroky, aby pokryly vlastní náklady; o zisk jim přitom nešlo. Proudhonovy názory vycházely do značné míry z jeho obdivu pro malé komuny rolníků nebo řemeslníků, konkrétně třeba švýcarských hodinářů, kteří tradičně spravovali své záležitosti na základě vzájemné spolupráce.

 

Anarchosyndikalismus

I když v rámci šíře pojatého socialistického hnutí měly mutualismus a anarchosyndikalismus koncem 19. a počátkem 20. století značný vliv, v samostatné politické hnutí se anarchismus změnil teprve v podobě anarchosyndikalismu. Syndikalismus je jednou z forem revolučního tradeunionismu (odborového hnutí), jejíž název je odvozen z francouzského slova syndicat, označujícího svaz nebo sdružení. Poprvé se syndikalismus objevil ve Francii a před rokem 1914 se k němu hlásila silná odborová centrála CGT. Myšlenky syndikalismu se šířily do Itálie, Latinské Ameriky, Spojených států a zejména Španělska, kde se za ně postavil největší odborový svaz v zemi CNT.

   Teorie syndikalismu čerpala z myšlenek socialismu a hlásala velice zjednodušené pojetí třídního boje. Dělníci a rolníci podle ní představují třídu utlačovanou a továrníci, statkáři, soudci a policie třídu vykořisťovatelskou.

 

Reakce českých anarchistů na smrt Roma Stanislava Tomáše, který v roce 2021 zemřel krátce po policejním zákroku. "Boj proti rasismu a rasovému útlaku" je další důležitou agendou současných - nejen - českých anarchistů; tento boj je v praxi jednostranně zaměřený (antibělošský rasismus proti osobám tmavé barvy pleti, boj proti rasismu vůči bělochům zcela chybí).

 

Dělníci by se mohli bránit vytvářením syndikátů neboli sdružení, organizovaných podle jednotlivých řemesel, průmyslových odvětví a profesí. Krátkodobě by syndikáty mohly působit jako běžné odbory a usilovat o vyšší mzdy, kratší pracovní dobu a lepší pracovní podmínky. Syndikalisté však byli také revolucionáři, kteří měli před očima svržení kapitalismu a převzetí moci dělníky. Vlivný francouzský teoretik syndikalismu Georges Sorel (1847-1922) ve své práci Úvahy o násilí (1908) tvrdil, že k takové revoluci dojde cestou generální stávky, "revoluce holých rukou". Sorel byl přesvědčen, že generální stávka je jakýsi "mýtus", symbol moci dělnické třídy, který dokáže podnítit lidovou vzpouru.

   Teorie syndikalismu byla sice občas neucelená a zmatená, přesto značně přitahovala anarchisty, kteří chtěli šířit své myšlenky v masách. Jakmile anarchisté pronikli do syndikalistického hnutí, začali formulovat osobité teorie anarchosyndikalismu. Nadšení anarchistů vyvolávaly zejména dva rysy syndikalismu. Za prvé, syndikalisté odmítali běžnou politiku, kterou pokládali za korumpující a bezobsažnou. Dělnická třída by měla svou moc uplatňovat takovými akcemi, jako jsou bojkoty, sabotáže a stávky, nakonec i stávka generální. Za druhé, anarchisté spatřovali v syndikátu jakýsi model příští decentralizované společnosti bez hierarchie. V syndikátech obvykle existovala značná vnitřní demokracie a syndikáty také vytvářely s jinými syndikáty federace vymezené buď územně nebo průmyslovým odvětvím.

   I když měl anarchosyndikalismus nefalšovanou podporu mas, přinejmenším do občanské války ve Španělsku, jeho revolučních cílů se mu nepodařilo dosáhnout. Nepočítáme-li poněkud mlhavou představu o generální stávce, nevypracoval jasnou politickou strategii ani teorii revoluce; ve skutečnosti spíše doufal v jakési spontánní povstání vykořisťovaných a utlačovaných. Jiní anarchisté kritizovali syndikalismus za to, že se příliš zaměřuje jen na krátkodobé odborářské cíle a anarchismus tak od revoluce odvádí k reformismu.

 

Anarchokomunismus

Ve své nejradikálnější podobě vede víra v sociální solidaritu ke kolektivismu a úplnému komunismu*****. Společenští a stádní lidé by měli žít pospolu a v komunách. Například práce je společenská činnost: lidé pracují společně s jinými a bohatství, které produkují, by mělo patřit všem; mělo by být ve společném vlastnictví komuny, nikoli v soukromém vlastnictví kteréhokoli jednotlivce. V tomto smyslu je veškeré soukromé vlastnictví krádež: je v něm ztělesněno vykořisťování pracujících, kteří jako jediní bohatství vytvářejí, zatímco zaměstnavatelé toto bohatství pouze vlastní.

 

Petr Kropotkin (1842-1921) byl ruský zeměpisec a teoretik anarchismu. Pocházel ze šlechtické rodiny. Po jistou dobu byl ve službách cara Alexandra II. Za svého působení v departementu Jura na francouzsko-švýcarském pomezí se seznámil s některými myšlenkami anarchismu. Léta 1874-1876 strávil petrohradském vězení. Po svém propuštění mnoho cestoval po Evropě a po revoluci roku 1917 se vrátil do Ruska. Kropotkinův anarchismus byl proniknut vědeckým duchem a opíral se o evoluční teorii, která byla určitou alternativou teorie Darwinovy. Hlavní motor vývoje lidí a zvířat spatřoval ve vzájemné pomoci; tím, jak tvrdil, dal empirický základ jak anarchismu, tak komunismu. K hlavním Kropotkinovým dílům patří Vzájemná pomoc (1897), Pole, továrny a dílny (1901) a Boj o chléb (1906).

 

Soukromé vlastnictví nadto probouzí v lidech sobectví a - což je pro anarchisty zvláště pohoršlivé - vede ke konfliktům a společenské disharmonii. Nerovné vlastnictví posiluje hrabivost, závist a zášť a plodí tudíž zločinnost a nepořádky.

   Anarchokomunismus koření v nanejvýš optimistických názorech, pokud jde o lidskou schopnost kooperovat; jejich nejznámějším vyjádřením je Kropotkinova teorie "vzájemné pomoci". Sociální solidaritu se Kropotkin snažil zdůvodnit biologicky, a to přeformulováním Darwinovy evoluční teorie. Zatímco sociální myslitelé typu například Herberta Spencera (1820-1903) darwinismem zdůvodňovali myšlenku, že lidé jsou od přirozenosti soutěživí a agresivní, Kropotkin tvrdil, že druhy uspějí díky tomu, že dokáží spolupracovat a tak využívat kolektivní energie. Evoluční proces tudíž posiluje sociabilitu a před konkurencí upřednostňuje kooperaci. Úspěšné druhy, například lidé, musí tudíž podle Kropotkina vykazovat značný sklon ke vzájemné pomoci. Kropotkin tvrdil, že například v městských státech antického Řecka či středověké Evropy se vzájemné pomoci dařilo, zatímco na konkurenci založený kapitalismus ji zásadním způsobem narušil a tak ohrozil sám další vývoj lidského druhu.

   Zatímco Proudhon upozorňoval, že komunismus může být nastolen jedině autoritaristickým státem, anarchokomunisté jako například Kropotkin a Malatesta (1853-1932) tvrdili, že skutečný komunismus vyžaduje odstranění státu. Anarchokomunisté obdivují malé samosprávné obce typu středověkých městských států nebo rolnických občin. Kropotkin měl za to, že anarchickou společnost bude tvořit soubor do značné míry soběstačných obcí čili komun, z nichž každá bude svůj majetek vlastnit společně.

 

Stejně jako ostatní současní ultralevičáci (vyjma novodobých nacistů, kteří podporují jen tzv. Palestinu a Palestince) i anarchisté podporují islám - a zde se vyskytuje největší paradox dnešní ultralevice. Kromě toho, že islám je teokratická totalitní ideologie, tak rovněž islám utlačuje či perzekuuje (často i zabíjí) homosexuály, věřící jiných náboženství, utlačuje ženy ("žena má polovinu hodnoty muže"), trýzní zvířata (porážka halal) - tedy staví se negativně k jedincům a skupinám, které ultralevice podporuje. Na obou obrázcích demonstrace na podporu tzv. Palestiny a Palestinců.

 

Z anarchokomunistického hlediska má organizování společenského a ekonomického života do komun tři hlavní přednosti. Za prvé, komuny, jelikož jsou založeny na principech společného vlastnictví a společné práce, posilují pouta osobní blízkosti a solidarity, a tím pomáhají minimalizovat hrabivost a sobectví. Za druhé, v komunách se rozhodnutí přijímají v procesu participativní čili přímé demokracie******, která je zárukou vysoké účasti lidí a politické rovnosti. Samospráva lidu je jedinou formou vlády, se kterou jsou anarchisté ochotní se smířit. Za třetí, komuny jsou malé obce "lidských rozměrů", které lidem umožňují spravovat své záležitosti nezprostředkovanou interakcí. Podle anarchistů jde centralizace vždy ruku v ruce s odosobněnými a zbyrokratizovanými postupy.

 

Individualistický anarchismus

 

Filosofickým základem individualistického anarchismu je liberální představa suverénního jednotlivce. K anarchistickým závěrům se tak dospívá dováděním liberálního individualismu do jeho logických krajností. Například anarchismus Williama Godwina je v podstatě jednom z forem krajního klasického liberalismu. Jádrem liberalismu je přesvědčení o primátu jednotlivce a klíčovém významu individuální svobody. Podle klasických liberálů je svoboda negativní: spočívá v tom, že jednotlivec není vystaven vnějším omezením. Jestliže se individualismus dovede do krajnosti, nutně tudíž znamená svrchovanost jednotlivce, tedy představu, že každá lidská bytost disponuje absolutní a neomezenou mocí. Díváme-li se na věc takto, je každé omezování jednotlivce zlem; jestliže však takto jednotlivce omezuje stát, útvar ze své podstaty svrchovaný a donucující, před nímž nadto není úniku, jde o zlo absolutní. Stručně řečeno, ve společnosti, ve které panují právo a stát, jednotlivec nemůže být svrchovaný. Individualismus a stát jsou tudíž nesladitelné a nesmiřitelné.

   I když jsou tyto argumenty inspirovány liberalismem, existují mezi liberalismem a individualistickým anarchismem významné rozdíly. Za prvé, liberálové sice souhlasí s tím, že svoboda jednotlivce je důležitá, nedomnívají se však, že ji lze zaručit v bezstátní společnosti. Klasičtí liberálové tvrdí, že jakýsi minimální stát "noční hlídač" je nezbytný, má-li se sobeckým jednotlivcům zabránit v útocích na jiné, ať už jde o krádeže, zastrašování, násilnosti nebo dokonce vraždy. Právo tudíž neexistuje proto, aby svobodu omezovalo, ale proto, aby ji chránilo. Moderní liberálové jdou ještě dále a obhajují státní zásahy, a to s odůvodněním, že rozšiřují pozitivní svobodu. Naopak anarchisté jsou přesvědčeni, že jednotlivci si mohou vést pokojně a žít v harmonii a dostatku, aniž by potřebovali vládu, která by na společnost dohlížela a jednotlivce chránila před jinými jednotlivci. Anarchisté se odlišují od liberálů, jelikož věří, že svobodní jednotlivci mohou společně žít a pracovat, protože jsou rozumní a mravní. Rozum velí, aby se vzniklé konflikty neřešily násilím, ale smírem nebo diskusí.

   Za druhé, liberálové věří, že státní moc lze "krotit" čili držet pod kontrolou vytvářením ústavních a zastupitelských institucí. Ústavy o sobě prohlašují, že jednotlivce chrání tím, že drží státní moc na uzdě a vytvářejí brzdy a vyvážení mezi jejími jednotlivými institucemi. Pravidelně konané volby existují proto, aby vládu nutily k odpovědnosti veřejnosti nebo alespoň většině voličstva. Anarchisté ideu omezené, ústavní či reprezentativní vlády odmítají. Ústavnost******* a demokracii považují za pouhou fasádu, za níž se odehrává holý politický útlak. Svobodu jednotlivce omezují všechny zákony, ať už moc, která je tvoří, je ústavní nebo svévolná, demokratická nebo diktátorská. Jinak řečeno, všechny státy jsou urážkou svobody jednotlivce.

 

Egoismus

S nejrazantnější formulací anarchistických názorů, založených na představě suverénního jednotlivce, se setkáváme u Maxe Stirnera, a sice v jeho díle Jedinec a jeho vlastnictví (1845). Stejně jako Marx byl i německý filosof Stirner (1806-1856) silně ovlivněn Hegelem (1770-1831); Marx a Stirner však dospěli ke zcela odlišným závěrům. Stirnerovy teorie jsou krajní formou individualismu. Termín "egoismus" může znamenat dvojí. Může naznačovat, že jednotlivcům jde především o ně samé, čili o jejich "ego"; jsou tudíž sobečtí a usilují v první řadě o svůj vlastní prospěch. S tímto východiskem by souhlasili i myslitelé typu Hobbese a Locka. Sobectví, starost především o sebe sama, však může plodit konflikty mezi jednotlivci a odůvodňovat tak existenci státu, kterého je pak zapotřebí k tomu, aby jednotlivcům bránil v jejich snaze jiným škodit nebo se vůči nim dopouštět násilí.

   Podle Stirnera je egoismus filosofie, která klade jednotlivce do středu mravního vesmíru. Viděno takto, jednotlivec by se jednoduše měl chovat zcela podle své vůle, aniž by bral sebemenší ohled na zákony, společenské konvence či náboženské nebo morální zásady. To se v podstatě rovná nihilismu, doslova tedy víře v nic. Takový postoj evidentně míří k ateismu a ke krajnímu individualistickému anarchismu. Jelikož se však Stirnerův anarchismus také rázně otočil zády k principům osvícenství a předložil pramálo návrhů, jak by se v bezstátní společnosti dal udržet pořádek, měl na rodící se anarchistické hnutí relativně malý vliv.

 

Text k oběma obrázkům: propagace násilí, zde konkrétně proti novodobým nacistům.

 

Některými Stirnerovými myšlenkami se však inspiroval Nietzsche a existencialismus 20. století.

 

Libertariánství

Individualistickou argumentaci dále rozvedli američtí libertariánští myslitelé jako například Henry David Thoreau (1817-1862), Lysander Spooner (1808-1887), Benjamin Tucker (1854-1939) a Josiah Warren. Thoreaua jeho hledání duchovní pravdy a snaha spoléhat se jen na sebe dovedly k tomu, že opustil civilizovaný život a několik let žil zcela sám nablízku přírodě; své zkušenosti pak vylíčil v knize Walden (1854). Ve svém politicky nejangažovanějším díle Občanská neposlušnost (1849) převzal Jeffersonovu liberální zásadu, podle níž "nejlepší vládou je ta, která vládne nejméně", poněkud ji však pozměnil, aby plně odpovídala jeho anarchistickému cítění: "Nejlepší vláda je ta, která nevládne vůbec." Podle Thoreaua dovádí individualismus člověka k občanské neposlušnosti: jednotlivec musí být věren svému svědomí a činit jen to, co sám pokládá za správné, bez ohledu na to, co po něm žádá společnost nebo k čemu ho zavazují zákony státu. Thoreauův anarchismus klade svědomí jednotlivce nad požadavky politické závaznosti. To u Thoreaua znamenalo neposlouchat vládu Spojených států, která podle jeho názoru jednala nemorálně, když trpěla otroctví a vedla válku proti jiným zemím.

   Benjamin Tucker dovedl libertariánství******** ještě dál: uvažoval totiž o tom, jak by autonomní jednotlivci mohli společně žít a pracovat, aniž by hrozily konflikty nebo nepořádky. Tento problém může individualista řešit dvěma způsoby. První klade důraz na lidskou racionalitu a naznačuje, že konflikty či neshody, pokud se objeví, lze řešit rozumnou diskusí. Takto se k věci stavěl například Godwin, který věřil, že pravda bude mít vždy tendenci nahradit nepravdu. Druhým řešením je nalézt určitý mechanismus, pomocí něhož by se dala sladit nezávislá jednání svobodných jednotlivců. Krajní individualisté jako například Josiah Warren a Benjamin Tucker byli přesvědčeni, že toho lze dosáhnout pomocí systému tržní směny. Podle Warrena mají jednotlivci svrchované právo na majetek, který produkují, ekonomickou logikou jsou však nuceni spolupracovat s ostatními, aby získali výhody plynoucí z dělby práce. To může podle jeho názoru umožnit systém směny "práce za práci"; Warren proto zakládal "obchody s časem", jejichž prostřednictvím by se práce jednoho člověka dala směňovat za příslib práce téhož druhu, vykonávané někým jiným. Tucker zase tvrdil, že "skutečný anarchismus je důsledný manchesterismus"; tím měl na mysli principy volného trhu, o nichž hovořili Richard Cobden a John Bright.

 

Anarchokapitalismus

Obnovený zájem o tržní hospodářství ve 2. polovině 20. století vedl ke stále radikálnějším politickým závěrům. Konzervativci z řad Nové pravice, přitahováni klasickou ekonomií, chtěli "strhnout stát z plecí podnikání" a umožnit, aby ekonomiku neřídil intervenující stát, ale tržní síly. Pravicoví libertariáni typu například Roberta Nozicka oživili myšlenku jakéhosi minimálního státu, jehož hlavní funkcí je chránit práva jednotlivce. Další myslitelé, například Ayn Randová (1905-1982), Murray Rothbard (1926-1995) a David Friedman, dovedli myšlenky o volném trhu do krajnosti a zformulovali teorii jakéhosi anarchokapitalismu. Tvrdili, že stát lze odstranit a nahradit neregulovanou konkurencí na trhu. Majetek by měli vlastnit suverénní jednotlivci, na jejichž svobodném rozhodnutí bude záviset, zda při sledování svého sobeckého zájmu vstoupí do dobrovolných smluvních vztahů s jinými. Svoboda jednotlivce tak zůstane zachována a trh, který žádný jednotlivec ani žádná skupina nekontrolují a kontrolovat nemohou, bude regulovat všechny mezilidské vztahy.

   Anarchokapitalisté jdou daleko nad rámec idejí liberalismu volného trhu. Liberálové jsou přesvědčeni, že trh je účinným a výkonným mechanismem, schopným dodávat většinu zboží; tvrdí však, že i trh má své meze. Některé činnosti, např. udržování vnitřního pořádku, vynucování smluv a ochrana před napadením zvenčí, jsou "veřejné statky", které musí zajišťovat stát, protože konkurence na trhu je zajistit nemůže. Anarchokapitalisté jsou naopak přesvědčeni, že trh dokáže uspokojit všechny lidské potřeby. Například Rothbard (1978) uznával, že v anarchické společnosti se jednotlivci budou poohlížet po někom, kdo by jednoho před druhým chránil; tvrdil však, že tuto ochranu mohou na principech konkurence zajišťovat "ochranná sdružení" a "soukromé soudy", aniž by bylo zapotřebí policie nebo státní soudní soustavy.

   Podle anarchokapitalistů budou ziskové bezpečnostní agentury dokonce poskytovat lepší služby než dnešní policie; konkurence totiž umožní výběr a ten bude agentury nutit, aby byly levné, výkonné a reagovaly na potřeby zákazníků. Obdobně soukromé soudy si budou muset získat pověst soudů korektních a spravedlivých, aby si zajistily příjem od těch, kdo chtějí řešit své spory. Nejdůležitější však bude to, že na rozdíl od autority veřejných orgánů budou smlouvy uzavírané se soukromými agenturami zcela dobrovolné; tím jediným, co je bude regulovat, budou neosobní tržní síly. Tyto návrhy se mohou zdát radikální, privatizace v těchto oblastech však již v mnoha západních zemích značně pokročila. Několik států USA využívá už soukromé věznice a experimenty se soukromými soudy a soukromou arbitráží jsou už značně rozšířené. Ve Spojeném království je využívání soukromých věznic a soukromých bezpečnostních agentur zcela běžné a programy typu "sousedské stráže" pomohly přenášet odpovědnost za veřejný pořádek z policie na společnost, resp. na obec.

 

Údajný neonacista konfrontován antifašisty v roce 2009; tuto jeho fotografii a informace o útoku na něj zveřejnila na svém webu Antifašistická Akce.

 

Cesty k anarchii

 

Větších úspěchů anarchisté dosahovali, když své myšlenky prezentovali v knihách a brožurách než když je uváděli do praxe. Od aktivní politiky se anarchisté prakticky vždy odvrátili a soustředili se buď na psaní nebo na experimenty s životem v komunách a podobných kolektivech. Anarchisté nebyli jen apolitičtí, tj. neodvraceli se jen od politického života; byli také antipolitičtí, protože běžné procedury a mechanismy politiky je odpuzovaly. Problém, před kterým anarchismus stojí, spočívá v tom, že je-li stát pokládán za špatný a utlačovatelský, každý pokus získat státní moc nebo i jen vliv na stát musí být nutně nesprávný a korumpující. Například základem politiky pracující s volbami je model reprezentativní, zastupitelské demokracie, kterou však anarchisté zásadně odmítají. Politická moc utlačuje vždy, ať se získá prostřednictvím volební urny nebo pistole či

 

Pnutí v rámci anarchismu

Individualistický anarchismus vs. Kolektivistický anarchismus

ultraliberalismus - ultrasocialismus

krajní individualismus - krajní kolektivismus

suverénní jednotlivec - společné lidství

občanská neposlušnost - sociální revoluce

atomismus - politika tříd

egoismus - spolupráce/mutualismus

smluvní závazek - společenská povinnost

tržní mechanismus - organizování v obcích

soukromé vlastnictví - společné vlastnictví

anarchokapitalismus - anarchokomunismus

 

pušky. Obdobně jsou anarchisté rozčarováni politickými stranami, ať už parlamentními nebo revolučními, protože to jsou organizace byrokratické a hierarchické. Představa nějaké anarchistické vlády, anarchistické politické strany nebo anarchistického politika je tudíž contradictio in adiecto, rozporná v samé své podstatě. Jelikož žádná běžná "cesta k anarchii" neexistuje, museli anarchisté pátrat po méně ortodoxních formách politického aktivismu.

 

Revoluční násilí

V 19. století se vůdcové anarchistů snažili podnítit "utlačované masy" k povstání a vzpouře. Například Michail Bakunin stál v čele konspirativního bratrstva Sdružení pro sociální demokracii a podílel se na anarchistických povstáních ve Francii a Itálii. Jiní anarchisté, například Malatesta v Itálii, ruští narodnici a Zapatovi revolucionáři v Mexiku usilovali o revoluci rolníků. Anarchistická povstání však vždy nakonec zkrachovala, zčásti proto, že se neopírala o důkladnou organizaci, ale jen o víru ve spontánní vzpouru. Koncem 19. století se pozornost mnoha anarchistů zaměřila na revoluční potenciál syndikalistického hnutí. Ve 20. století anarchisté postupně podporu ztráceli; tu naopak získávalo lépe organizované a mnohem disciplinovanější komunistické hnutí.

   Někteří anarchisté kladli však i nadále důraz na revoluční potenciál terorismu********* a násilí. Anarchistické násilí hrálo zvlášť významnou roli dvakrát: koncem 19. století, kdy kulminovalo v 90. letech, a znovu v 70. letech 20. století. Anarchisté využívali "utajovaného násilí", jehož součástí byly často bombové útoky a atentáty, které měly navodit ovzduší teroru nebo strachu z něho. Oběťmi atentátů se stali například car Alexandr II., italský král Umberto I., rakouská císařovna Alžběta a prezidenti Carnot ve Francii a McKinley v USA. Typickými strůjci anarchistického teroru byli buď samostatně pracující jednotlivci jako například Emil Henry, který umístil nálož v pařížské kavárně Terminus a v roce 1894 skončil pod gilotinou, nebo ilegální skupiny, například ruská Narodnaja volja, která provedla atentát na Alexandra II. V 70. letech 20. století byly akty anarchistického násilí dílem například skupiny Baadera a Meinhofové v Německu, Rudých brigád v Itálii, Rudé armády v Japonsku nebo Rozhněvané brigády ve Spojeném království.

   Anarchistické násilí se však od jiných případů použití násilí lišilo tím, že bombové útoky nebo atentáty se nepokládaly jen za způsob uplatňování politického vlivu, ale chápaly se také jako správné a spravedlivé takříkajíc "an sich", samy o sobě. Podle anarchistů je násilí formou odplaty nebo msty. Násilí se rodí z útlaku a vykořisťování, jehož se na masách pracujících dopouštějí politikové, továrníci, soudci a policisté. Násilí anarchistů je tedy pouhým zrcadlovým obrazem každodenního násilí společnosti a míří proti těm, kdo jsou skutečně vinni. Tudíž je jakousi formou "revoluční spravedlnosti". Násilí je nadto cestou, jak zvýšit politické uvědomění mas a podnítit masy ke vzpouře. Ruští narodnici věřili, že násilí je jednou z forem "propagandy činy", demonstrací slabosti a bezbrannosti vládnoucí třídy. Domnívali se, že tato forma propagandy podnítí rolnictvo k povstání.

   V praxi však bylo anarchistické násilí v nejlepším případě kontraproduktivní. Nejen že nepřimělo masy, aby si v plné míře uvědomily, že a jak jsou utlačované, ale běžně vyvolávalo děs a odpor veřejnosti. Spojování anarchismu s násilím nepochybně pověsti této ideologie ve veřejnosti uškodilo. Nadto se nezdá, že by násilí dokázalo vládnoucí třídu přimět, aby se zřekla moci. Násilnosti a donucování zpochybňují stát právě v tom, v čem je jeho převaha evidentně největší. Teroristické útoky jak v 90. letech 19. století, tak v 70. letech 20. století pouze stát povzbudily, aby rozšířil a posílil svůj represivní aparát, nadto zpravidla se souhlasem a podporou veřejného mínění.

 

Přímá akce

Anarchisté užívali často taktiku přímé akce**********, která nedosahovala intenzity revolučního útoku na stávající společnost. Přímou akcí může být vše od pasivního odporu k terorismu. Například anarchosyndikalisté se odmítali angažovat v běžné politice využívající zastupitelských mechanismů a raději vykonávali přímý tlak na zaměstnavatele bojkoty jejich produktů, ničením strojů a stávkami. Rovněž anarchisty ovlivněné moderní hnutí zaměřené proti globalizaci a nadnárodním společnostem využívá strategii masových lidových protestů a přímé politické angažovanosti. Z pohledu anarchistů má přímá akce dvojí přednost. První spočívá v tom, že není poskvrněna vládnutím a státním mechanismem. Politickou nelibost a opozici lze tudíž projevovat otevřeně a čestně; opoziční síly nejsou manipulovány k ústavnosti a nemohou být "řízeny" profesionálními politiky.

   Druhá přednost přímé akce tkví v tom, že jde o formu politické aktivity lidu, kterou lze organizovat decentralizovaně a za široké účasti na rozhodování. To se občas chápe jako "nová politika", která se odvrací od etablovaných stran, zájmových skupin a procesů politické reprezentace a přiklání se k novátorštějším a teatrálnějším formám protestní politiky.

 

Text k třem obrázkům: pyromanské útoky anarchistů na policisty v Řecku, 2011 nebo 2013.

 

Screen z anarchistické facebookové stránky (červeně podtrženo anti-levice).

 

Policejní auto, které v Česku zapálil anarchistický extremista - zatím tedy prázdné.

 

Zřetelný vliv anarchismu je patrný na tendenci tzv. "nových" společenských hnutí (například feministek, ochránců životního prostředí, za práva gayů a lesbiček a proti globalizaci) zapojovat se do této "nepolitické" politiky. Přímá akce má však i své nevýhody. Může zejména negativně ovlivnit podporu veřejnosti: politické skupiny a hnutí, které tuto taktiku používají, může vystavovat obviněním z "nezodpovědnosti" nebo z "extremismu". Nadto i když přímá akce přitahuje pozornost médií i publika, může omezovat politický vliv, protože příslušné skupiny a hnutí vymezuje jako politického "outsidera", který není s to získat přístup k procesům tvorby politiky.

 

Nenásilí

V praxi většina anarchistů chápe násilí jako takticky nevhodné; jiné, kteří v tomto směru následují Proudhona a Godwina, ze zásady odpuzuje a děsí. Anarchisty této druhé skupiny často přitahovaly principy nenásilí a pacifismu***********, rozvíjené Lvem Nikolajevičem Tolstým (1828-1910) a Máhatmou Gándhím (1869-1948). I když ani jednoho z nich nelze v pravém slova smyslu označit za anarchistu, oba - i když každý po svém - měli pro anarchismus určité pochopení. Ruský romanopisec Tolstoj ve svých politických spisech vylíčil moderní civilizaci jako zkorumpovanou a falešnou. Podle něj se lidstvo může zachránit jedině tehdy, bude-li žít v souladu s náboženskými zásadami a vrátí-li se k venkovské prostotě, jejímž vzorem je tradiční životní styl ruského rolnictva. Podle Tolstého křesťanská úcta k životu vyžaduje, aby "nikdo vůči nikomu nepoužíval násilí, ať už z jakéhokoli důvodu". Gándhí vedl kampaně proti rasové diskriminaci a stál v čele hnutí za nezávislost Indie na Spojeném království, která byla nakonec Indii v roce 1947 poskytnuta. Základem politické metody Gándhího byla myšlenka satjágráhy (doslova "důsledného trvání na pravdě") čili nenásilného odporu, zformulovaná pod vlivem Tolstého a náboženských principů hinduismu.

   Zásada nenásilí byla základem Gándhího filosofie ze dvou důvodů. Za prvé, odrážela se v ní úcta k lidem jako tvorům morálním a autonomním. Optimistický přístup anarchistů k lidské přirozenosti tudíž přikazuje, aby se k jiným lidem přistupovalo se soucitem a respektem. Za druhé, nenásilí bylo politickou strategií. Kdo se neuchyluje k použití síly, zejména je-li vystaven zastrašování a provokacím, demonstruje pevnost a mravní čistotu svého přesvědčení. Anarchisté, které lákaly zásady pacifismu a nenásilí, se ovšem často zříkali masových politických akcí a upřednostňovali spíše vytváření vzorových obcí, ve kterých se žilo podle zásad spolupráce a vzájemné úcty. Doufají totiž, že myšlenky anarchismu se nebudou šířit politickými kampaněmi a demonstracemi, ale díky ostrému kontrastu mezi klidem a spokojeností těchto obcí a - Thoreauovými slovy řečeno - "tichým zoufalstvím", příznačným pro život v běžné společnosti.

 

Anarchismus v 21. století

 

Z anarchistické facebookové stránky.

 

Bylo by snadné v 21. století odmítnout samu myšlenku anarchismu jako pouhou fantazii. Konec konců nelze říci, že by od počátku 20. století anarchismus představoval nějaké významné politické hnutí; dokonce ani do té doby se mu nepodařilo stát se základem politické transformace kterékoli významné společnosti. Trvalý význam anarchismu však nespočívá v tom, že by předložil ideologii získání a udržení politické moci; spočívá spíše v tom, že zpochybnil a tím oplodnil jiné politické názory. Anarchisté obrátili pozornost na donucující a destruktivní povahu politické moci a tím se postavili proti etatistickým tendencím v jiných ideologiích, zejména v liberalismu, socialismu a konzervatismu. V tomto smyslu anarchismus fakticky moderní politické myšlení ovlivňoval, nadto stále výrazněji. Například na straně jak Nové levice, tak Nové pravice se projevují libertariánské tendence, které nesou pečeť myšlenek anarchistů. Nová levice zahrnovala širokou škálu hnutí, která hrála výraznou roli v 60. letech a počátkem let sedmdesátých a ke kterým patřil studentský aktivismus, antikolonialismus, feminismus a environmentalismus. Tím, co jako téma Novou levici sjednocovalo, byl cíl "osvobození", chápaný jako osobní naplnění; ten byl hnací silou aktivistického politického stylu, jehož základ tvořily lidový protest a přímá akce, evidentně ovlivněné anarchismem. Rovněž Nová pravice zdůrazňuje význam svobody jednotlivce, je však přesvědčena, že tuto svobodu může garantovat jedině tržní konkurence. Anarchokapitalisté se snažili upozorňovat na to, co chápali jako zlo státního intervencionalismu, a hráli významnou roli ve znovuobjevování ekonomie volného trhu.

   Znamená to, že anarchismu je v 21. století souzeno být pouhopouhou zásobárnou myšlenek, ze které mohou podle svého uvážení čerpat jiní političtí myslitelé a jiné politické proudy? Má dnes anarchismus pouze filosofický význam? Lze načrtnout optimističtější obraz budoucnosti anarchismu. Trvalý politický význam anarchismu je v mnoha ohledech pouze zakrýván jeho stále větší různorodostí. Vedle už tradičních politických a třídních bojů a v jistém smyslu i místo nich se anarchisté začali zaměřovat na takové problémy, jakými jsou znečišťování a ničení životního prostředí, konzumerismus************, asanace měst, vztahy mezi gendery a globální nerovnost. Mnohá z těchto znepokojujících témat vyjadřuje moderní antikapitalistické a antiglobalizační hnutí, které - jakkoli je širokou koalicí ideologických sil - vykazuje zřejmě rysy anarchismu. Například Noam Chomsky, který dnes teoreticky nejvíc ovlivňuje antiglobalizační hnutí, rozvíjel své myšlenky na základě anarchistických předpokladů. Tvrdit, že anarchismus je irelevantní, protože už dávno přestal být svébytným masovým hnutím, nejspíš znamená nechápat podstatu věci. Jelikož svět je stále složitější a fragmentovanější, je klidně možné, že mrtva je sama masová politika. Z tohoto pohledu je možná anarchismus v důsledku svého sepětí s takovými hodnotami, jakými jsou individualismus, participace, decentralizace a rovnost, lépe než mnohá jiná politická kréda připraven reagovat na výzvy postmoderny.

 

Noam Chomsky (nar. 1928) je americký jazykovědec a radikální intelektuál. Chomského práce Syntaktické struktury (1957) revolucionizovala lingvistická studia teorií transformační gramatiky, podle níž lidé mají vrozenou schopnost osvojit si jazyk. Základem Chomského politického radikalismu jsou anarchistické názory, zejména víra v morální vnímavost a citlivost občanů a nedůvěra vůči všem institucím. Chomského odmítání svévolné a despotické moci se nejzřetelněji projevuje v jeho kritice zahraniční politiky USA, kterou Chomsky pokládá na neokolonialistickou a militaristickou. Tuto kritiku Chomsky formuloval ve více než třiceti knihách, mj. Americká moc a noví mandarini (1969), Nový vojenský humanismus (1999) a 9/11 (2003). Ve svých útocích na americkou demokracii klade značný důraz na schopnost médií manipulovat řadovými občany; o tom viz Chomského práci (napsanou společně s Edwardem Hermanem) Výroba konsenzu (1988). Chomsky je nejprominentnější politický disident v USA.

 

Obrázek, který si anarchisté dali na své facebookové stránky; aniž by asi chtěli, ukázali tak podstatu celého anarchismu (a ultralevice celkově).

 

 

*Syndikalismus: jedna z forem revolučního odborového hnutí, vycházející z abstraktního pojmu třídního boje a zdůrazňující využívání přímé akce a generální stávky.

**Autonomie: doslova samospráva, resp. sebespráva; schopnost ovládat vlastní osud v důsledku nezávislosti na vnějších vlivech.

***Mileniarismus: víra v tisícileté království boží; politický mileniarismus nabízí naději v podobě náhlého a úplného vysvobození z bídy a útlaku.

****Mutualismus: systém slušné a vzájemně výhodné směny, kdy se jednotlivci nebo skupiny dohadují a směňují zboží a služby, aniž by z toho těžili nebo aniž by vykořisťovali.

*****Komunismus: princip společného vlastnictví; často se tímto slovem obecněji označují hnutí nebo režimy založené na marxistických zásadách.

******Přímá demokracie: lidová samospráva vyznačující se nezprostředkovanou a soustavnou účastí občanů na plnění funkcí státu.

*******Ústavnost (konstitucionalismus): názor, že státní moc se musí uplatňovat v rámci pravidel (ústavy či konstituce), definujících povinnosti, pravomoci a funkce státních orgánů a práva jednotlivce.

********Libertariánství: názor, že jednotlivec by se měl těšit co nejširší svobodě (lat. libertas = svoboda); libertariánství předpokládá odstranění všech vnějších i vnitřních omezení jednotlivce.

*********Terorismus: využívání násilí k navození ovzduší strachu nebo teroru za účelem dosažení dalších politických cílů; termín evidentně pejorativní a subjektivní.

**********Přímá akce: politická činnost realizovaná vně ústavního a právního rámce; může sahat od pasivního odporu k terorismu.

***********Pacifismus: zásadní odmítání války a veškerého násilí jako něčeho bytostně špatného.

************Konzumerismus: psychologický a sociální fenomén, který klade rovnítko mezi osobním štěstím a konzumací hmotných statků.