Jdi na obsah Jdi na menu
 


Výklad Koránu - část první/2

Robert Spencer

 

Výklad koránu - část první/2

 

(str. 35 - 68)

 

 

   Alláh pak věřící vyzývá k neochvějnosti (2:151-157) a schvaluje předislámské praktiky během hadždž (2:158), poutě do Mekky, načež se vrací k jednomu ze svých oblíbených témat: zvrácenosti nevěřících (2:159-177). Nad těmi, kteří odmítají islám, bude vyneseno prokletí Boha, andělů i všech lidí (2:162) a neuniknou z ohně pekelného (2:167).

   Břímě, které musejí nést věřící, naproti tomu nijak těžké není. Postačí, když se budou zdržovat jistých potravin, mimo jiné vepřového (2:173). Mezi nevěřícími jsou tací, kteří tvrdošíjně zatajují to, co Alláh seslal (2:174).

   Ti, kteří se dohadují o tom, co Alláh zjevil v koránu, jsou v "rozkolu hlubokém" (2:176). Tafsír ak-Jalalyn říká, že to jsou - kdo jiný - Židé.

   Poté Alláh vydává příkazy týkající se dalších záležitostí: zakátu (almužny), půstu během ramadánu, poutě do Mekky a džihádu (2:178-203). Zavádí právo krevní msty (qisas) za zabití (2:178): život oběti musí být odškodněn, a to i v podobě odškodného (dija) vyplaceného za utrpěnou ztrátu. V islámském právu (šaría) se velikost odškodného odvíjí od vyznání oběti: životy nemuslimů jednoduše nemají takovou hodnotu jako životy muslimů. (o4.9)

   Následují nejvýznamnější výroky koránu o džihádu mečem (2:190-193).

   Verš "A bojujte na stezce Boží proti těm, kdož bojují proti vám" (2:190) se často objevuje jako důkaz toho, že džihád může být pouze obranný. Asad říká, že "tento a následující verše jednoznačně určují, že pro muslimy je válka přípustná pouze v případě sebeobrany (v tom nejširším smyslu slova)".

   Nicméně v Tafsíru al-Jalalayn se píše, že tento verš je zrušen veršem 9:1, který ruší všechny smlouvy mezi muslimy a nevěřícími. Naproti tomu ibn Kathír myšlenku, že tento verš byl zrušen, odmítá.

   Co si máme představit pod pojmem obranný konflikt? Nápověda přichází ve verši 2:193: "A bojujte proti nim, dokud nebude konec svádění od víry." Ibn Ishák vysvětluje, že to znamená, že muslimové musí bojovat proti nevěřícím, "dokud nebude všechno náboženství patřit Bohu".

   Bulandshahri říká: "Nejhorší z hříchů jsou nevíra (kufr) a polyteismus (širk), které jsou vzpourou proti Alláhovi, Stvořiteli. Aby je muslimové vymýtili, musí proti nim vést válku až do doby, kdy ani jedno, ani druhé nebude existovat, a jediné náboženství je to od Alláha."

   To se rovná vyhlášení věčné války proti všem nemuslimským náboženstvím.

   Nicméně tento konflikt by byl v podstatě obranný, proti agresi nevíry: jestliže muslimové musí bojovat, dokud nevíra nepřestane existovat, pouhá její existence představuje dostatečnou agresi, která opravňuje muslimy k rozpoutání války.

   Právě tohle je základem supremacistické idey, že muslimové musí vést válku proti nevěřícím, dokud nevěřící buď nekonvertují k islámu, anebo se nepodrobí vládě islámského práva, jak korán explicitně říká ve verši 9:29.

   Jak v jednom hadísu praví prorok islámu Mohammed: "Bylo mi přikázáno bojovat proti lidem, dokud nedosvědčí, že není boha kromě Alláha, neuvěří ve mně, že jsem (božím) poslem, a ve vše, co jsem přinesl. A až tak učiní, jejich krev a bohatství budou pod mojí ochranou, s výjimkou případů určených zákonem, a jejich konečné zúčtování bude s Alláhem." (Sahíh Muslim 31).

   Můžeme tak mít důvodně za to, že jestliže někdo Mohammeda nepřijme jako proroka, jeho krev a bohatství nejsou v bezpečí před těmi, kteří tato slova chápou jako slova posla jediného pravého Boha.

   Alláh se i dál drží tématu války a varuje věřící před pochybováním a nebohabojností (2:204-210): "Vy, kteří věříte, vejděte všichni v mír a nenásledujte kroky satanovy, vždyť on je pro vás nepřítelem zjevným! (2:208).

   Kvůli tomuto typu výroků je reforma islámu obtížná, jelikož reformátora je snadné obvinit z toho, že islám nevyznává v jeho úplnosti.

 

5.9. Verše 211-221

   Kdy je povoleno porušovat mravní zákony? Je-li islámská komunita pronásledována.

   Takový je dopad krátké, snadno přehlédnutelné fráze "svádění od víry je horší než zabití" v koránu 2:191 (a 2:217).

   Alláh velkou část "Krávy" (2:189-242) věnuje odpovědím na různé otázky, které muslimové údajně pokládali Mohammedovi. Své odpovědi zahajuje obratem "Dotazují se tě" (2:189, 215, 217, 219, 220, 222). Ptají se i na to, jestli je dovoleno bojovat v posvátném měsíci (2:217).

   Mohammedův první životopisec, muslim z 8. století jménem ibn Ishák, přibližuje pozadí tohoto verše. Po hidžře, Mohammedově přesunu z Mekky do Medíny, začali muslimové přepadat karavany Kurajšovců - Mohammedova vlastního kmene, který ho odmítl. Mnohé z těchto nájezdů vedl sám Mohammed.

   Nájezdy měly hlavně ekonomický smysl: jejich cílem bylo udržet hnutí muslimů solventní. V jednu chvíli Mohammed poslal jednoho ze svých nejvěrnějších průvodců, Abdullaha ibn Jahshe, společně s dalšími osmi muslimy, aby pozorovali karavanu Kurajšovců u Nachly, osady nedaleko Mekky, a "zjistili, co dělají".

   Abdullah se svou skupinou si to vyložili jako rozkaz karavanu Kurajšovců, která se zanedlouho, převážejíc kůže a rozinky, objevila, přepadnout. Byl ale právě poslední den posvátného měsíce radžabu, během něhož - podle dávného arabského zvyku - bylo bojovat zakázáno. Ocitli se tak před dilematem: jestliže počkají, až posvátný měsíc skončí, karavana unikne, ale jestli na ni zaútočí, prohřeší se zabíjením během posvátného měsíce.

   Nakonec se, podle ibn Jahshe, rozhodli, že "jich zabijí tolik, kolik dokáží, a všechno jim seberou."

   Cestou domů do Medíny oddělil Abdullah pětinu kořisti pro Mohammeda (jak se píše v koránu 8:41). Když se ovšem vrátili do tábora muslimů, Mohammed svůj podíl z kořisti odmítl a ani s nimi nechtěl mít nic společného: "Nepřikázal jsem vám bojovat v posvátném měsíci."

   Pak jim ale Alláh ve verši 2:217 vyjevil, že odpor Kurajšovců vůči Mohammedovi a údajné pronásledování muslimů je v jeho očích větším prohřeškem než porušení posvátného měsíce. Nájezd byl tedy ospravedlněn: "vyhánět obyvatele z [mešity posvátné] je ještě těžší hřích před Bohem."

   Hřích, jehož se nájezdníci od Nachly dopustili tím, že porušili posvátný měsíc, tak nebyl ničím v porovnání s hříchy Kurajšovců.

   Ibn Ishaq tento verš objasňuje takto: Svou nevírou vás zbrzdili na cestě Boží a odvedli vás od mešity posvátné, když jste byli s jejím lidem. To je před Bohem těžší hřích než zabití těch, které jste zavraždili.

   Jakmile toto bylo Mohammedovi sesláno, Abdullahovu kořist i zajatce přijal. Abdullahovi se tím velmi ulevilo a zeptal se: "Můžeme tedy doufat, že se nám za tento nájezd dostane odměny bojovníků?"

   Alláh znovu odpověděl zjevením: "Avšak ti, kdož uvěřili, vystěhovali se a na cestě Boží bojují, ti mohou doufat v milost Boží." (2:218)

   "Bojují" zde je jahadu, tj. "džihád ve jménu Alláha", což v islámské teologii vždy znamená džihád mečem, nikoli spiritualizované pojetí džihádu.

   Tento pro islám nesmírně významný incident líčí, v návaznosti na ibn Isháka, také ibn Kathír: za dobré bylo označeno vše, co přinášelo prospěch muslimům, a za špatné vše, co jim škodilo, a to bez odkazu na jakýkoli vyšší morální standart.

   Všechna absolutní mravní pravidla byla odsunuta stranou ve prospěch tohoto vše přesahujícího sobeckého zájmu.

   Sayyid Qutb vysvětluje, že "islám je praktický a realistický způsob života, který není založen na žádném rigidním idealistickém dogmatu". Islám "si udržuje své vlastní ušlechtilé morální principy", ale pouze "je-li nastolena spravedlnost a přestupky pojmenovány" - např. pouze pokud je ve společnosti zavedeno islámské právo -, lze vše posvátné chránit a udržovat.

   Do té doby ho tedy evidentně není třeba ani možno chránit.

   Jako odmítnutý ctitel se pak Alláh znovu vrací k Židům, aby jim opět připomněl všechnu svou přízeň, kterou oni pohrdli (2:211). Poukazuje na to, jak se ti, kdož nevěří, posmívají těm, kdož uvěřili (2:212), a pak ve zkratce odhaluje názor islámu na historii spasení: Lidstvo mělo jediné náboženství; pak Alláh seslal proroky, aby přinesli dobré zprávy a varování a také Písmo svaté, které rozsoudí lidi v tom, v čem se různí. A kvůli Písmu byli ve sporu "jedině ti, jimž bylo Písmo darováno poté, co přišla k nim znamení jasná, a to ze vzájemné závisti." (2:213)

   Lidmi, kterým bylo písmo darováno, jsou myšleni Židé a křesťané. "A nyní Bůh přivedl z dovolení Svého ty, kdož uvěřili, k pravdě, o níž se dříve rozcházeli v názorech. A Bůh vede, koho chce, ke stezce přímé." (2:213) To znamená, že Alláh dovedl muslimy k pravdě ve věcech, na kterých se lid Knihy nedokázal shodnout. Ibn Kathír vysvětluje, že se neshodli na "dni shromáždění": Židé se scházeli v sobotu, zatímco křesťané si zvolili neděli. Alláh Mohammedově ummě (komunitě) určil pátek.

   Neshodli se ani na směru, v jakém se mají modlit (kibla), na postoji při modlitbě, na půstu ani na pravém vyznání Abrahamově: "Židé říkají: ´Byl to Žid´, zatímco křesťané ho mají za křesťana. Alláh z něj učinil hanífovského muslima" - tj. předislámského monoteistu.

   Nelíbí se vám představa vedení války za Alláha? Tak to máte smůlu. Alláh věřící vybízí k boji, i když jim je "nepříjemný" (2:216).

   Tradiční postoj přibližuj Maulana Bulandshahri: V době, kdy byli muslimové ještě v Mekce, byli slabí a bylo jich málo a ještě nebyli schopni vést džihád (náboženskou válku), ani k němu neměli boží svolení. Poté, co se přesunuli do Medíny, dostali příkaz bojovat se svými nepřáteli v sebeobraně, jak se píše ve verši o pouti: "A těm, kdož chtějí, je dovoleno, aby bojovali kvůli tomu, že jim bylo ukřivděno. A Bůh věru je schopen poskytnout jim pomoc." (22:39) Později přišel příkaz bojovat proti nevěřícím (kufr), i když žádný útok nezahájí.

   Bulandshahri byl moderní teolog, ale tento názor na tři fáze vývoje učení koránu o boji lze vystopovat už v díle ibn Isháka z 8. století i ve spisech mainstreamových islámských teologů v průběhu dějin, včetně ibn Kathíra, ibn Qayyima, ibn Juzayye, As-Suyutiho a mnoha dalších.

   Kromě toho, že v podstatě likviduje představu o absolutně platných morálních zásadách, je verš 2:217 důležitý i pro ty, kdo islám opustí nebo by ho opustit chtěli: "Pro ty z vás, kdož od náboženství svého odpadnou a jako nevěřící zemřou, marné bude jejich konání na tomto i onom světě - ti ohně obyvateli se stanou a nesmrtelní v něm budou. (2:217)

   V Tafsír al-Qurtubi, klasickém a mainstreamovém výkladu koránu, se píše: Učenci se neshodují v tom, jestli je po odpadlících požadováno, aby se káli. Jedna skupina říká, že ano, a pokud se kát nebudou, budou zabiti. Jiní tvrdí, že na pokání mají hodinu, další, že měsíc. Další říkají, že jsou k pokání vyzváni třikrát, což je názor i Malikův. Al-Hsan píše, že jsou požádáni stokrát. Ale jiní říkají, že mají být zabiti, aniž by po nich bylo pokání požadováno.

   Poté Alláh zakazuje také alkoholické nápoje a hazardní hry (2:219). Několik starých učenců - ibn Umar´, Ash-Sha`bi, Mujahid , Qatadah, Ar-Rabi´ bin Anas a ´Abdur-Rahman bin Aslam - tvrdí, že to je první z trojice veršů, které byly na toto téma seslány, a že to znamená, že ty další dva před ním mají přednost. Alláh v něm říká, že alkohol má "i užitek", ale v 5:90 se píše, že to je "věc hnusná z díla satanova", což znamená, že démon alkohol vůbec žádný užitek nemá.

   Alláh muslimům také zakazuje vstupovat ve sňatek "s modloslužebnicemi" (2:221). Ibn Kathír zaznamenává množství sporů mezi islámskými autoritami ohledně toho, jestli se tento zákaz týká také židovských a křesťanských žen, nebo pouze polyteistek. Nicméně poukazuje na to, že mezi islámskými právníky existuje idžmá - konsensus -, že takové sňatky jsou povoleny, ačkoli muslimky si podle všech škol islámského práva samozřejmě žádné Židy ani křesťany vzít nesmí.

   V kultuře, která vyžaduje, aby ženy byly zcela podřízené mužům, tyto nerovné zákony zajišťují, že nemuslimské komunity zůstávají utiskované a netěší se stejným právům ani důstojnosti jako muslimové.

 

5. 10. Verše 222-286

   Chcete, aby vám Alláh poslal strážce, když jdete spát? Níže se dozvíte, jak na to - ale jestli se dopustíte análního sexu, dohoda se ruší. V této části druhé kapitoly koránu se to říká jasně.

   Můj známý Jeff se mi svěřil, že se snažil korán přečíst mnohokrát, ale nikdy se mu "nepodařilo dostat se přes tu příšernou ´Krávu´". My jsme to, touto kapitolou, dokázali.

   Jedním z důvodů, proč se "Kráva" tak špatně čte, je fakt, že je plná právních předpisů. Alláh, podle islámské teologie jediný promlouvající v koránu (ačkoli on sám o sobě často mluví ve třetí osobě), se ve druhé části "Krávy" zabývá různými pravidly pro sňatek a rozvod (2:222-242). Zakazuje také pohlavní styk během menstruace (2:222).

   V dalším verši říká muslimům: "Ženy vaše jsou pro vás polem; vcházejte tedy na pole své, odkud chcete..." (2:223), což někteří muslimové chápou jako zákaz análního sexu - alespoň podle ibn Kathíra. Podle hadísů zaznamenaných imámem Muslimem, které vyznavači islámu považují za druhého nejspolehlivějšího sběratele hadísů (po Buchárím), i podle některých dalších, stojí za zjevením tohoto verše Židé. "Židé říkali, že pokud muž do své manželky vstoupí vaginou, ale zezadu, pak v případě, že žena otěhotní, dítě bude šilhat." (Sahíh Muslim 3363).

   Aby to bylo vyvráceno, byl seslán právě tento verš: "Ženy vaše jsou pro vás polem; vcházejte tedy na pole své, odkud chcete... (2:223). Sayyid Qutb píše, že slovo "pole je v kontextu plodnosti a plození nejpříhodnější, jelikož navozuje představu zoraného pole" - anebo, jak říká Maududi, Alláhovým "záměrem, když stvořil ženu, nebylo pouze poskytnout mužům zábavu a osvěžení". Úkolem žen je také dávat mužům děti.

   V Alláhových předpisech týkajících se rozvodu je kladen důraz na to, že "muži jsou o stupeň výše" (2:228). To je možná důvod, proč se muž může se ženou rozvést jednoduše tím, že řekne "talaq" - rozvádím se s tebou, zatímco ženy se takto rozvést nesmějí. Tento postup vede k rozvodům v záchvatu vzteku, po němž následuje usmíření - korán s tím počítá a snaží se jim předejít podmínkou, že manžel, který se s manželkou rozvede třikrát, se s ní nesmí usmířit, dokud si ona nevezme jiného muže a on se s ní také nerozvede: "Jestliže zapudí muž ženu svou, není mu potom dovolena dříve, než byla vdána za jiného muže." (2:230). To vedlo ke vzniku jevu zvaného "dočasní manželé", kteří si dodnes berou ženy, s nimiž se manžel třikrát rozvede, na příkaz islámských duchovních, aby se tyto chuděry mohly vrátit ke svému původnímu manželovi. Tato praxe, jak si asi dokážete představit, vede ke zneužívání a v jednom hadísu ji Mohammed odsuzuje. Muslimští klerikové trvají na tom, že nové manželství a rozvod takové nešťastnice musí být skutečné, jinak se nemůže k původnímu manželovi vrátit.

   Alláh pak podrobně probírá, jak muži mají zajistit manželky v poslední vůli (2:234, 240); ty, kteří se zajímají o doktrínu zrušení poslední vůle, jistě zaujme fakt, že ibn Kathír o verši 2:240 tvrdí, že "většina učenců řekla, že tato ája (2:240) byla zrušena ájí 2:234".

   Pak se Alláh znovu pouští do Židů. Ve verších 2:243-260 odkazuje na několik biblických příběhů, aniž je rozebírá dopodrobna. Židé odmítli bojovat, i když jim to bylo nařízeno (2:246), a postavili se proti jmenování Saula králem (2:247). Kdyby Alláh chtěl, tyto národy by uvěřily, že seslal proroky na zem, ale on to nechtěl, ačkoli důvody si nechal pro sebe (2:253). Bylo by jistě zajímavé vědět, proč vyslal proroky a zároveň si nepřál, aby jim bylo uvěřeno, ale to zůstalo tajemstvím.

   Pak přichází verš trůnu (ájat al-kursí), 2:255. Podle islámského učence Mahmouda Ayouba je tento verš "muslimy považován za jeden z nejvýznačnějších veršů koránu. V muslimské zbožnosti proto hraje velmi důležitou roli". Prorok islámu Mohammed prý souhlasil s tím, že tento verš má takovou moc, že "kdykoli uléháš, odříkej verš trůnu (2:255) a Alláh k tobě sešle strážce, jenž tě bude chránit po celou noc a ďábel se k tobě až do rozbřesku nepřiblíží", a také s tím, že to je "nejvýznačnější verš Knihy Alláhovy".

   Qurtubi píše, že "když byl verš trůnu zjeven, každá modla i každý král celého světa padli k zemi a královské koruny padaly z hlav", a připomíná Mohammedův výrok o tom, jak Alláh řekl Mojžíšovi o mnoha požehnáních, kterým se lidem dostane, jestliže verš trůnu budou odříkávat - což je další potvrzení předpokladu, že lid Knihy znal alespoň část obsahu koránu, ale zvrhle ho ze svého vlastního Písma vymazal.

   Hned po tomto verši následuje slavný koránský výrok "Nebudiž žádného donucování v náboženství!" (2:256)

   Mluvčí muslimů na Západě tuto frázi často citují, aby vyvrátili tvrzení, že islám se šíří mečem, či dokonce prohlašují, že islám je náboženství míru. Podle jednoho z prvních islámských učenců, Mujahida ibn Jabra, je tento verš zrušen veršem 9:29, podle něhož mají muslimové bojovat proti lidu Knihy a mají je podrobit. Jiní ovšem, podle islámského historika Tabarího, říkají, že verš o "žádném donucování" nikdy zrušen nebyl, ale byl zjeven právě s odkazem na lid Knihy. Tito lidé nemají být nuceni k přijetí islámu, ale mohou své náboženství praktikovat, pokud budou platit džizju (daň z hlavy), "jsouce poníženi" (9:29). Vskutku žádné donucování.

 

6. Súra 3. - "Rod Imránův"

6.1. Verše 33-63

   Nejste muslim? Tak to vás Alláh věru nemá rád. (Korán 3:32).

   Jste Žid nebo křesťan? Ve třetí kapitole Koránu vám Alláh vysvětlí, proč vyznáváte špatné náboženství. Třetí kapitola se jmenuje "Rod Imránův" - Imrám byl otec Árona a Mojžíše (Exodus 6:20) a píše se o něm ve verších č. 33 a 35. Jako v případě většiny súr Koránu ani název této kapitoly nevypovídá nic o jejím tématu. Jde o náhodně vybraný výraz, který slouží pouze k odlišení této kapitoly od těch ostatních.

   Podle Maududiho je tato súra, která patří mezi ty medínské, "věnována speciálně" Židům a křesťanům a také muslimům. Obsahuje "pokračování apelu v Krávě [2. súře], ve kterém jsou [Židé a křesťané] napomínáni za svou mylnou víru a zkaženou morálku a vyzváni, aby vše napravili a přijali pravdu Koránu". Také Bulandshahri píše, že třetí súra je "výmluvným důkazem proti Židům, křesťanům a modloslužebníkům, protože promlouvá k nim všem. Vyzývá je, aby se dali na cestu pravdy a odmítli svou falešnou víru včetně rouhačské ideologie týkající se Ísy a Ibrahima [Ježíše a Abrahama]".

   To je zjevné od samého počátku súry. Alláh v ní tvrdí, že Korán, jenž byl seslán Mohammedovi, potvrzuje to, co je psáno v Tóře a Evangeliu (3:3). Ibn Kathír vysvětluje, že "tyto knihy dokazují pravdu Koránu a také Korán je potvrzením pravdy v těchto knihách obsažené, včetně dobrých zpráv o Mohammedově prorokovi a zjevení slavného Koránu".

   To je důvod, proč mainstreamová islámská tradice považuje židovské a křesťanské svaté texty za neplatné: není v nich potvrzeno to, co se píše v Koránu, a tak je zjevné, že si je Židé a křesťané dovolili změnit - a, jak Alláh říká, "byli obelstěni v náboženství svém tím, co si sami vymyslili" (3:24). Asad proto zdůrazňuje, že "je třeba mít na mysli, že Evangelium, o němž tak často hovoří Korán, není totéž co texty, které dnes známe jako čtyři Evangelia, ale vztahuje se k původnímu, dnes již ztracenému zjevení seslanému Ježíšovi a známému jeho současníkům pod názvem Evangelion ("Dobrá zpráva"), z něhož vychází arabizovaná forma Indžilu. Bylo patrně zdrojem, z něhož synoptická evangelia načerpala velkou část látky a část učení připisovaného Ježíšovi. V koránském verši 5:14 je naznačeno, že bylo ztraceno a zapomenuto."

   V protikladu k upraveným židovským a křesťanským textům Alláh nyní zjevuje "spásné rozlišení" (arabsky furqan, 3:4), které představuje, jak píše ibn Kathír, "rozdíl mezi špatným vedením, klamem a deviací na jedné straně a správným vedením, pravdou a zbožností na druhé". Podle Qatady a mnoha dalších islámských autorit je tímto "rozlišením" sám Korán, ačkoli podle dalších se týká všech zjevených svatých textů - samozřejmě v jejich nezkažené formě.

   Tento verš také slibuje "trest strašný" těm, "kdož ve znamení Boží nevěří". Indický islámský učenec z 20. století Allam Shabbir Ahmed Usmani to považuje za důkaz, že Ježíš není božského původu, protože zatímco "je v Boží moci mstít se a trestat, kdykoli uzná za vhodné", Ježíš "nemůže být vládcem jako Bůh, protože nedokázal přemoci bídáky, kteří ho pronásledovali, aby ho zabili".

   Poté, co řekne, že seslal toto spásné rozlišení toho, co je správné a co špatné, Alláh věřící upozorňuje, že se nemají nechat příliš unést, protože některé verše v Koránu jsou jasné, zatímco jiné víceznačné, "například úvodní verše některých súr", píše se v Tafsíru al-Jalalayn, včetně úvodního verše této súry. Muslimové je nemají zkoumat příliš do hloubky (ačkoli to dělají): Alláh varuje, že pouze "ti, v jejichž srdcích je odchýlení", kteří "následují to, co je v něm víceznačné, usilujíce tak o rozkol a snažíce se o svévolný výklad toho; však nezná výklad toho nikdo kromě Boha." (3:7). Proč by Alláh tento materiál do svého "jasného" zjevení vedení lidských bytostí zahrnoval, jestliže on je jediný, který ví, co přesně znamená? To už se zde nevysvětluje.

   Alláh dále věřící nabádá, aby neodmítali víru v něho (3:8-27), a nevěřící varuje, že na ně v pekle čeká hrozný trest. Zmiňuje se i o bitvě u Badru (3:13), prvním velkém vítězství muslimů, kteří porazili mnohem větší armádu pohanských Arabů z Mohammedova kmene Kurajšovců (kteří ho odmítli následovat jako proroka). Podle Maududiho bylo prvních dvaatřicet veršů třetí súry "patrně zjeveno krátce po bitvě u Badru" a v tomto verši se píše o "znamení" v okamžiku, kdy se tyto dvě armády střetly; "jeden houfec bojoval na stezce Boží, zatímco druhý byl nevěřící". Druhá armáda byla "na pohled dvojnásobná počtem", nad čímž se zamýšlí ibn Kathír: "Když tyto dva tábory stanuly proti sobě, muslimové se domnívali, že modloslužebníků je dvakrát tolik, proto se o pomoc obrátili na Alláha. I modloslužebníci ale věřili, že věřících je dvakrát více, oni však pocítili strach, hrůzu a zoufalství."

   Alláh podle Maududiho "dal vítězství svým věrným služebníkům" - to znamená, že muslimové zvítězili právě proto, že byli poslušni Alláha. Obráceně to ale platí také: když muslimové trpí, často si to vysvětlují tím, že jsou sami málo islámští, a lékem je pokaždé víc islámu. V islámu se nesetkáme ani s náznakem biblického principu, že dobře se může vést i bezbožníkům, protože svět je zkažený - pokud se bezbožníkům vede dobře v islámu, je to proto, že muslimové nejsou dostatečně islámští.

   Alláh hlásá, že "náboženstvím jediným u Boha jest věru islám" (3:19) a že lid Knihy ho odmítl pouze "následkem vzájemné řevnivosti". Židé i křesťané podle Bulandshahriho věděli, že Mohammed "je poslední Prorok, ale kvůli vlastní tvrdošíjnosti to odmítali přijmout". Alláh říká, že budou vedeni cestou správnou, jestliže se odevzdají do vůle Boží (3:20); Bulandshahri pokračuje: "Nelze tyto lidi nutit k přijetí islámu, lze jim ho pouze doporučovat. Vyzývat je k přijetí islámu je povinností každého muslima."

   Pak Alláh věřící varuje před soudným dnem a hlavně je upozorňuje, aby si nevěřící nebrali za "přátele, leda v případě, že byste se od nich obávali nějaké hrozby" (3:28). Právě z něj vychází představa, že věřící mají povoleno podvádět nevěřící, pokud jsou vystaveni nějakému tlaku. V tomto verši je použit arabský výraz "tuqãtan", slovesné podstatné jméno odvozené od "taqiyyatan" - odtud i stále známější výraz takíja. Podle ibn Kathíra věta "leda v případě, že byste se od nich obávali nějaké hrozby" znamená, že "věřící, kteří se v určitých oblastech a časech obávají o svou bezpečnost", smějí "prokazovat nevěřícím přátelství navenek, ale nikdy ve svém nitru". Podle Buchárího například Abu ad-Darda řekl: "Na některé lidi se usmíváme, třebaže naše srdce je proklínají." Podle Al-Hasana je "takíja povolena až do soudného dne".

   Zatímco mnozí představitelé islámu dnes tvrdí, že takíja je pouze šíitská doktrína, kterou sunnité nepraktikují, slavný islámský učenec Ignaz Goldziher poukazuje na to, že byť ji formulovali šíité, "za legitimní ji považují i další muslimové, na základě koránského verše 3:28". Dnes se k ní uchylují sunnité v mnoha džihádistických a islamistických skupinách, které věří v nadřazenost islámu.

 

6.2. Verše 33-63

   Ježíš byl Mojžíšův synovec? Vždyť se to píše v Koránu!

   Podle Mohammedova prvního životopisce ibn Ishaqa bylo prvních osmdesát veršů třetí súry zjeveno poté, co z jemenského města Nadžran dorazila skupina křesťanů. Jedním z jejích vůdců byl biskup Abu Haritha ibn Alqama, který od "křesťanských byzantských králů" dostal peníze, služebníky a další dary. Abu Haritha podle ibn Ishaqa věděl, že Mohammed je prorok, ale odmítl ho jako takového přijmout ze strachu, že přijde o kořist, kterou ho Byzantinci zahrnovali.

   Ibn Ishaq píše, že tito lidé "mezi sebou vedli určité spory a tvrdili, že [Ježíš] je Bůh; že je to syn Boží; a že je třetí postavou svaté Trojice, která je doktrínou křesťanství". Před Mohammedem se snažili svá tvrzení obhájit, on to ale jednoznačně odmítl. Když mu řekli, že se podvolili Bohu, odvětil: "Lžete. Tvrdíte, že Bůh má syna, uctíváte kříž a jíte vepřové. To vše vám brání v podrobení se." Alláh pak zjevil většinu třetí súry, ve které vyvrátil jejich tvrzení a světu sdělil pravdu o Ježíši a křesťanství.

   Začíná příběhem o Mariině narození a mládí. Její matka prý byla "manželka Imránova" (3:35) - tj. Amramova, který byl otcem Árona a Mojžíše. Kvůli tomuto verši, společně s veršem 19:28, v němž se o Marii mluví jako o "sestře Áronově", byl Mohammed obviňován z toho, že si Marii, Ježíšovu matku, spletl s Miriam, sestrou Mojžíše, protože jejich jména znějí v arabštině úplně stejně: Maryam. Když se ho na to zeptali, už měl připravenou odpověď: "(Lidé tenkrát) dávali jména (svým dětem) podle jmen apoštolů a zbožných osob, kteří již zemřeli" (Sahíh Muslim 25.5326).

   I když to může vysvětlovat, proč je Marie nazývána "sestrou Áronovou", nevysvětluje to, proč je zde jednoznačně označena za dceru Imránovu. Autoři Koránu evidentně žili v domnění, že Ježíš je Mojžíšovým synovcem, tedy synem jeho sestry.

   Tak či onak, Imránova manželka zasvětila dítě, které nosila v lůně, službě Alláhovi (3:35); když porodila dceru, kterou pojmenovala Marie, řekla: "Svěřuji ji i potomstvo její do ochrany Tvé před satanem prokletým." (3:36). Každé dítě podle Mohammeda krátce po narození "škrábne satan" - proto děti po narození pláčou. Marie ani Ježíš ale byli před satanem uchráněni. A i když se narodila dívka a "pohlaví mužské není jako ženské" (3:36), Imránova manželka dodržela slovo: Svěřila Marii do služeb božích. Podle Bulandshahriho odešla do jeruzalémského Chrámu, který nazývá Bayt al-Muqaddas ("posvátný dům"). V souladu s tvrzením, že původním poselstvím všech židovských proroků byl islám, tento chrám islámská tradice označuje za mešitu. Právě v ní Marie zázračně nachází potravu (3:37).

   Tento příběh odkazuje na příběh z Jakubova protoevangelia, křesťanského dokumentu z 2. století: v něm se Mariini rodiče Jáchym a Anna modlili k Bohu, aby jim dal dítě, s tím, že mu ho "darují" a že mu bude sloužit po celý život. Když byly Marii tři roky, poslali ji do chrámu, kde ji krmil anděl. Právě kvůli tomu si Mohammed vysloužil obvinění, že jen šíří "povídačky starých" (6:25, 8:31, 16:24, 23:83, 25:5, 27:68, 46:17, 68:15, 83:13), nikoli boží zjevení. Muslimové ale opáčili, že Korán takto ve zjeveních, která byla Ježíšovými následovníky překroucena, odděluje to, co je v křesťanství pravdivé a co nikoli.

   Poté Alláh líčí okolnosti narození Jana Křtitele (3:38-41) a odkazuje přitom na hlavní body Lukášova evangelia 1:5-80: andělé Zachariášovi sdělují, že bude mít syna, čemuž se on podivuje, jelikož je už starý a manželku má neplodnou, načež mu je řečeno, že tři dny nebude schopen mluvit. Alláh mu pak vypráví příběh o zrození Ježíše. Na začátku potvrzuje, že Mohammed je prorokem (3:44): Ibn Kathír vysvětluje, že i když Mohammed u těchto událostí nebyl osobně, "Alláh mu tato fakta odhalil", jako by byl jejich očitým svědkem.

   Zvěst o narození Ježíše (3:45-6), kterou přinesli andělé, se liší od Gabrielova sdělení v Lukášovi (1:30-35) v několika klíčových bodech: V Koránu je Ježíš označen jako "Slovo" od Alláha a je nazýván "Mesiášem", nikoli "Synem Nejvyššího". Muslimští exegeti vysvětlují, že Ježíš je Alláhovým slovem nikoli v tom smyslu, v jakém je "slovo" použito v Janovi 1:1, ale protože byl stvořen bez lidského otce Božím slovem, stejně jako Adam - jak se vysvětluje ve verši 3:59. Alláh praví, že Ježíše "naučí Písmu a Moudrosti a Tóře a Evangeliu" (3:48): v Koránu není evangelium zprávou o Ježíšovi, ale knihou, kterou dostal od Alláha. Alláh vzpomíná na několik zázraků, který Ježíš vykonal, každý "z dovolení Božího" (3:49). Bulandshahri vysvětluje, že tento obrat má zdůraznit, že Ježíš zázraky vykonává pouze se svolením Boha - jelikož "spatří-li člověk takové zázraky, zejména zmrtvýchvstání, mohl by Sayyidina Isu [pána Ježíše] považovat za samotného Alláha". Jedním z těchto zázraků bylo vdechnutí života ptákům vytvořeným z hlíny, jež se objevuje v Tomášově evangeliu dětství z 2. století.

   Když Ježíše odmítli Židé, svolal apoštoly, kteří říkají: "My v Boha věříme, a ty podej svědectví, že do vůle Jeho odevzdáni jsme!" (3:52). A zatímco Ježíšovi nepřátelé mu strojili úklady, Alláh, který nejlépe umí strojit lest (3:54), kul vlastní pikle. Zjevil mu, že ho "povznese k Sobě". Tím je podle ibn Ishaqa vyvráceno to, "co Židé říkají o jeho ukřižování" - k němuž se vrátíme ve čtvrté súře, v níž se píše, že "oni jej nezabili ani neukřižovali, ale jen se jim tak zdálo" (4:157).

   "A toto," říká Alláh, "je skutečně příběh pravdivý - a není božstva kromě Boha a Bůh je mocný, moudrý." (3:62) - jinými slovy, Ježíš není bůh. Alláh v 61. verši Mohammeda, jemuž "bylo dáno vědění", nabádá, aby těm, kteří se s ním budou přít, řekl: "Pojďme, přizveme syny naše a syny vaše, ženy naše a ženy vaše, nás i vás; potom vzájemně si budeme přísahat a přivoláme prokletí Boží na lháře!"

   Když to podle ibn Ishaqa křesťanští vyslanci z Nadžranu slyšeli, požádali Mohammeda, aby jim dal čas na poradu. Jeden z jejich vůdců ostatním řekl: "Ach, křesťané, dobře víte, že Mohammed je prorokem (Bohem) seslaným a že přináší přesvědčivé svědectví o podstatě vašeho pána. Víte také, že jeden národ na proroka nikdy nepřivolal prokletí a jeho staří se dožívají vysokého věku a mladí dospívají. Pokud to uděláte, budete vyhlazeni. Pokud se rozhodnete držet své víry a zachovat svou doktrínu o vašem pánovi, odejděte od tohoto muže a vraťte se domů."

   Šli tedy za Mohammedem, jeho výzvu odmítli a vrátili se domů, zarputilí odpadlíci utvrzení ve své vzpouře proti Alláhovi.

 

6.3. Verše 64-120

   Jste Židé nebo křesťané? Pak byste přece měli být rozumnější: dobře víte, že islám je pravý, ale schválně ho odmítáte. Tak to stojí v koránu.

   Ve verších č. 64-120 třetí súry Koránu, která se jmenuje "Rod Imránův", Alláh pokračuje v obviňování Židů a křesťanů z toho, že islám odmítají pouze kvůli vlastní zvrácenosti, a nabádá je, aby se navrátili k pravé víře Abrahamově. Popis křesťanů z veršů 33-63 završuje výzvou lidu Knihy, aby přijal islám. Je prezentována jako výzva je "shodě": "shodněme se, že nebudeme sloužit nikomu leč Bohu a nebudeme k Němu nic přidružovat a že si nebude brát jeden druhého za Pána místo Boha!" (3:64). Ve stejném verši nabádá Židy a křesťany i "ke slovu rovnému" s muslimy, že budou uctívat pouze jeho. "Rovné slovo" si za název zvolila i jedna iniciativa pro muslimsko-křesťanský dialog, která existuje dodnes.

   Tato iniciativa má svůj počátek ve stejnojmenném dopisu, kteří muslimští učenci napsali křesťanským vůdcům; muslimové už ale nevysvětlili, že zbytek pasáže, ze které "rovné slovo" pochází, vyzývá Židy a křesťany, aby přestali k Alláhovi přidružovat cokoli dalšího a uctívali jen jeho samotného - tzn. aby se stali muslimy. Ale tento koránský verš vybízí křesťany, aby odmítli Ježíšovo božství, a po Židech a křesťanech požaduje, aby přestali uctívat své "rabíny a kněží", o kterých se v souvislosti s tímto veršem zmiňuje Tafsír al-Jalalayn.

   Alláh napomíná Židy a křesťany, že se hádají o něčem, "o čem mají nějaké vědění" (3:66): o Abrahamově vyznání. Tento patriarcha nemohl být Žid ani křesťan, sděluje v 65. verši, protože "přece Tóra i Evangelium byly seslány až po něm". Ve skutečnosti byl Abraham muslimský haníf (3:67) - jak je vysvětleno v Tafsíru al-Jalalayn: "Abraham ve skutečnosti nebyl ani Žid, ani křesťan, byl to muslim, který vyznával jedinečnost Boha, a haníf, který se odklonil od ostatních náboženství k tomu pravému; a nikdy nepatřil mezi modloslužebníky."

   A co víc, Mohammed a muslimové jsou "nejbližšími potomky Abrahámovými", jak říká ibn Kathír. "Tato ája [verš] znamená: ´Lid, který nejvěrněji následoval Ibrahima, je ten, který následoval jeho náboženství a tohoto proroka, Mohammeda, a jeho druhy."

   Samozřejmě že pokud byl Abraham muslim, pak je judaismus zcela nelegitimní. Židé (a křesťané) jsou pouhými odpadlíky od pravé víry svých vlastních proroků - což je islám. A právě takto na judaismus a křesťanství nahlíží mnozí dnešní muslimové. Alláh poukazuje na zvrácenost některých Židů a křesťanů: chtěli svést muslimy z cesty, ačkoli to byli oni sami, kdo sešel z cesty, kdo odmítl "znamení boží", i když sami byli jeho svědky (3:69-70). "Znamení" je v arabštině "aját", což je zároveň výraz, jímž jsou označovány verše Koránů.

   To by tedy mohlo platit pro skupinu křesťanů přicházející z Nadžranu a/nebo pro další křesťany a Židy, kteří slyšeli Mohammeda recitovat Korán, a přesto odmítli islám - a, podle islámských záznamů, věděli, že Mohammed je prorok, ale nechtěli to ze sobeckých důvodů přiznat. Maududi říká: "Právě proto je Korán opakovaně viní ze zlomyslného překrucování znamení božích, která viděli na vlastní oči a která sami dosvědčili." A dokonce se snížili k úskokům, jak je popsáno ve verších č. 71-2, aby se pokusili ostatní od islámu odvrátit: čímž vědomě pronášejí o Bohu lež (3:75).

   Jedním z jejich špinavých triků je vydávání svých vlastních slov za Písmo (3:78); někteří skeptikové dokonce spekulovali, že se jejich obětí stal i sám Mohammed, který sháněl informace o dřívějších zjeveních, než jejich lest prohlédl.

   Alláh coby "nemožnou" zamítá i představu, že by prorok - evidentně Ježíš - mohl kázat, že je božského původu (3:79-80). Je to pouhý prorok, jako všichni ostatní prorokové (3:84), a Alláh od nikoho nepřijme žádné jiné náboženství než islám (3:85). A na ty, kteří pravou víru odmítnou poté, co ji přijmou, padne "prokletí Boží a andělů i lidstva veškerého" (3:86-7). To se podle Maududiho týká "židovských rabínů z Arábie", kteří Mohammeda nejprve uznali, ale pak ho popřeli. Alláh tvrdí, že židovská stravovací pravidla vymysleli Židé (nebo Jakub - Izrael - on sám, 3:93-4) a v 95. verši vyzývá Židy, aby odmítli "hnidopišský právní dogmatismus", jak píše Maududi, a navrátili se k pravému Abrahamovu monoteismu - tj. k islámu.

   Alláh říká, že svatyně v Mekce (Bakce) byla prvním chrámem na světě (3:96). Podle ibn Kathíra ji nechal postavit Abraham, "jehož náboženství prý Židé a křesťané následují. Nevykonávají ale hadždž [pouť] do domu, který Abraham postavil na příkaz Alláha a vyzval lid, aby hadždž podnikli." Lid Knihy "popírá znamení Boží" (3:98) a snaží se pokřivit cestu Boží (3:99). Jestliže muslimové budou Židům a křesťanům, kteří islám odmítají, naslouchat, odvrátí se od víry (3:100). V Soudný den se "rozjasní tváře některé, zatímco jiné se zachmuří". (3:106).

   Co se pozemského života týká, muslimové jsou "národ nejlepší, jenž kdy povstal mezi lidmi", zatímco mezi Židy a křesťany "jsou sice věřící, avšak mnozí z nich jsou hanebníci" (3:110). Muslimové ale nemusejí mít obavy, Židé a křesťané jsou totiž i zbabělí: "budou-li proti vám bojovat, obrátí se k vám brzy zády" (3:111). A provází je ponížení - "kromě těch, kdož chráněni jsou provazem Božím a provazem lidí" (3:112). To se podle Bulandshahriho týká nemuslimů, kteří souhlasí "s placením pokání (džizji) muslimskému státu. V takovém případě jim budou přiznána práva dhimmi." Tato práva nejsou stejná jako ta, která mají muslimové: dhimmi musí přijmout podřízené postavení občana druhé kategorie (srov. 9:29) výměnou za poskytování ochrany - za předpokladu, že se nedopustí urážky muslimů.

   To všechno ale neznamená, že by byli lidé Knihy všichni stejní! Mezi vlastníky Písma je "obec přímá, jejíž členové přednášejí za noci verše Boží a na tváře své padají" (v. 113). Podle ibn Ishaqa, ibn Abbase a dalších se to týká "duchovních lidí Knihy, kteří přijali víru" islámu. Vyvarujte se ale těch, kteří islám nepřijali: verš 3:118, píše ibn Kathír, zakazuje muslimům "brát si za důvěrníky a poradce ty, kteří vyznávají jiná náboženství", protože i ti, kteří se navenek chovají přátelsky, ve skutečnosti muslimy nenávidí (3:119-120).

 

6.4. Verše 121-200

   Z poslední části třetí súry plyne poučení, že pokud posloucháte Alláha, zvítězíte. Pokud ne, prohrajete. Je to prosté.

   Alláh počínaje 121. veršem popisuje poučení z bitvy u Uhudu a bitvy u Badru. U Badru v roce 624 muslimové porazili proti všem očekáváním pohanský kmen Kurajšovců z Mekky; v odvetném konfliktu u Uhudu v následujícím roce pohané porazili muslimy a Mohammed utrpěl lehké zranění. Alláh Mohammedovi připomíná, že když se s dalšími muslimy vydal do bitvy u Uhudu, nechybělo mnoho a dva oddíly muslimů dezertovaly. Strach mít ale nemusely, jelikož "Bůh byl ochráncem jich obou" a věřící by se na něj měli spolehnout (3:122). Koneckonců Bůh muslimům pomohl již u Badru, když byli ještě nepatrní (3:123). Podle islámské tradice muslimové u Badru porazili mnohem početnější armádu, protože Alláh jim z nebe seslal tři tisíce andělů (3:124). To je jeden z důvodů, proč se dnešní džihádisté nenechají jen tak zastrašit zjevnou převahou americké vojenské síly.

   Ibn Ishaq píše, že když Kurajšovci dorazili k Badru v počtu téměř tisíce mužů, Mohammed zvolal: "Bože, pokud naši muži dnes zahynou, nezbude nikdo, kdo by tě uctíval." Krátce na to ale Mohammed řekl svému následovníku Abu Bakrovi: "Neklesej na duchu, Abu Bakře. Boží pomoc přichází. Gabriel drží v rukou otěže a vede koně, jenž má přední zuby pokryté prachem." Mohammed pak vyrazil mezi svými vojáky s jedním důležitým slibem - který muslimským bojovníkům dodává odvahu už po staletí: "Přísahám při Bohu, jemuž do rukou jsem svěřil duši, že dnes žádný z mužů, kteří proti nim budou bojovat s neochvějnou odvahou a neustoupí, nepadne, neboť Bůh ho přijme do ráje." Jeden z muslimských vojáků, Umayr bin al-Humam, vykřikl: "To je úžasné! Mezi mnou a Rájem tedy nestojí nic než smrt z rukou těchto mužů?" Odhodil datle, které právě pojídal, a vrhl se přímo do bitevní vřavy a bojoval, dokud nepadl. Muslimští bojovníci bojují s podobnou odvahou po celé dějiny islámu, protože vědí, že vyhrají-li, užijí si válečnou kořist (které se podrobně věnuje osmá súra), a když padnou, budou si užívat v Ráji.

   A klíčem k pozemskému vítězství je podřízení se Alláhovi: "Budete-li vytrvalí a bohabojní; pak až nepřítel na vás prudce zaútočí, Pán váš vás podpoří pěti tisíci andělů, kteří označují známkami." (3:125). Alláh zdůrazňuje (3:126-9), že rozhodnutí o vítězství či porážce je výhradně na něm samém.

   Pak Alláh odsuzuje lichvu a muslimy nabádá ke zbožnosti, poslušnosti a štědrosti. Mají ho také prosit o odpuštění hříchů (3:130-139). Vyzývá je: "Cestujte po zemi a pohleďte, jaký byl konec těch, kdož posly za lháře prohlašovali!" (v. 137) To je jeden ze základů islámské představy, že nejen předislámské, ale i všechny neislámské civilizace jsou džahilíja - jde o společnosti nevěřících, a tedy bezcenné. V. S. Naipaul se s tímto přístupem setkal na svých cestách po tzv. domu islámu. "Pro mnohé muslimy," píše ve své knize Mezi věřícími, "jsou časy před islámem dobou temnoty": to je součástí muslimské teologie. A historie musí sloužit teologii." Naipaul líčí, jak někteří pákistánští muslimové, kteří mají k úctě ke slavnému archeologickému nalezišti Mohendžodaro (Pahorek mrtvých) velmi daleko, tyto pozůstatky chápou jako ponaučení pro islám a chtějí tu nechat umístit verš 3:137, který by posloužil jako učební pomůcka. Islámský stát tuto domněnku přijal za svou a ničí starobylé artefakty předislámských civilizací nejen kvůli hrozbě modloslužebnictví, ale i proto, že trosky odrážejí to, co si Alláh myslí o nevěřících.

   Alláh slíbil "vrch" těm, kdož jsou věřící (3:139) - slovy ibn Kathíra: "konečné vítězství a triumf budou vaše, ó, věřící." Podle ibn Abbase si to ovšem někteří muslimové u Uhudu vyložili tak, že věřící budou "vyvýšeni" nad nevěřícími - načež vystoupali na kopec a skupinu Kurajšovců přiměli k úprku.

   Alláh pak odpovídá na otázku: Proč muslimové u Uhudu prohráli (3:140-179)? Je to zkouška (3:141) - aby Bůh zjistil, kdo je věřící, a aby poznal ty, kdož jsou pokrytci. (3:166-7) Opravdu si věřící mysleli, že je Alláh přijme do ráje, aniž si ověří, kteří z nich "usilovně se snažili v boji" - jahadoo, tedy vedli džihád (3:142)? I kdyby padl sám Mohammed, muslimové měli bojovat dál (3:144), protože bez Alláhova svolení nikdo zemřít nemůže (3:145). Pohleďte na proroky, kteří "neochabli na cestě Boží kvůli tomu, co je postihlo z neštěstí," (v. 146). Muslimové by ani neměli poslouchat nevěřící (3:149), protože Alláh v srdce těch, kdož nevěří, vrhne hrůzu (3:151).

   A skutečně, u Uhudu muslimy jejich nepřátelé málem "rozprášili", protože neodolali rozptýlení: když muslimští bojovníci "spatřili ženy prchající s vykasanými sukněmi a odhalenými kotníky zdobenými šperky, začali volat: ´Kořist! Pohleďte, ta kořist!´ Neuposlechli Mohammedových rozkazů a kvůli těmto ženám opustili svá stanoviště - a tak je Alláh podrobil zkoušce a dovolil, aby je pohané přinutili k útěku (3:152-153). Muslimové si porážku na sebe přivolali sami (3:165). Alláh popisuje smutek těchto mužů po bitvě u Uhudu (3:154-155) a Mohammeda chválí za to, že s nimi byl shovívavý (3:159). Pak opakuje, že rozhodování o životě a smrti i o vítězství a porážce má výhradně ve svých rukou, takže by se nikdo neměl bát jít do boje (3:156-158, 160). Ti, kteří padnou v bitvě, totiž nejsou mrtví, ale užívají si v rajských zahradách (3:169-72; viz také 136, 163).

   Podle ibn Kathíra byl verš č. 161 zjeven "v souvislosti s červeným rouchem, které chybělo v kořisti z bitvy u Badru. Podle některých lidí ho sebral posel Boží." Tento verš ale Mohammeda očišťuje: na proroka se nesluší, aby něco zpronevěřoval. A Bůh věřícím prokázal velkou přízeň, když k lidem vyslal svého posla (3:164).

   Alláh chválí ty, kteří překonali strach a šli do boje; "A tak se vrátili díky přízni a laskavosti Boží a nestalo se jim nic zlého" - a odměnou jim byla válečná kořist na tomto světě a Ráj v tom dalším (3:173-175). Ve verších č. 176-179 věřící nabádá, aby se nermoutili pro nevěřící, kterým "jsme povolili odklad [trestu bolestného] jen proto, aby hříchy své ještě rozmnožili, a je očekává trest zahanbující." (v. 178).

   Pak se vrací k jednomu ze svých nejoblíbenějších témat, kritice nevěřících a slibování odměny věřícím (3:180-200). Ti, kteří tvrdí, že "Bůh je chudý, jsme bohatí" (3:181), jsou podle Ibn Kathíra a Tafsíru al-Jalalyn, Asada, Daryabadi, Bulandshahri a dalších Židé. Čeká ale na ně peklo, protože zabili proroky (3:183). Lid Knihy zahodil Písmo, tj. úmluvu s Alláhem, a "koupili za ně věc ceny nepatrné. A jak hnusné je to, co koupili!" Věřící by jim ale neměli závidět, ani kdyby se jim dobře dařilo, protože Alláh je pošle do pekla (3:196-197), zatímco bohabojní si budou užívat v rajských zahradách (3:198). Odměněni budou také lidé Knihy, kteří přijali Mohammeda jako proroka a "nekupují za znamení Boží věci ceny nepatrné", budou také odměněni (3:199). "Znamením" tu je znovu ája, arabský výraz označující verše Koránu. Alláh slibuje těm, kteří se budou Boha ptát, blaženost (3:200). Tato myšlenka vedla v dějinách islámu k mnoha pohromám připisovaným neposlušnosti. Lékem na ni je znovunastolení islámské přísnosti.