Islámská nenávist i po 33 letech stále trvá...

Salman Rushdie

Salman Rushdie

   Existuje snad větší důkaz o zločinnosti islámu než tato událost?   

   Světoznámý spisovatel leží ve vážném stavu v nemocnici. Pobodal ho atentátník ve snaze naplnit "ortel smrtonosného starce Chomejního".

článek publikovaný 18. 8. 2022 v časopisu Reflex na str. 54 - 59

Co mj. řekl Rúnolláh Chomejní, který před 33 lety vyhlásil fatvu na Salmana Rushdieho:

"Podle islámu je povinností každého dospělého muslimského muže, který není invalidou, být připraven k dobývání (jiných) zemí, tak, aby islámské právo platilo ve všech zemích světa. Ti, kteří studují islámskou svatou válku, pochopí, proč islám usiluje o dobytí celého světa. ... Ti, kdo o islámu nic nevědí, předstírají, že islám je proti válce. Kdo (toto tvrdí), je nechápavý. Islám říká: ´Zabijte všechny nevěřící, vždyť jinak oni zabijí vás!´ Znamená to snad, že muslimové mají sedět a čekat, až je (nevěřící) pozřou? Islám říká: ´Zabijte je (nemuslimy), použijte proti nim meč a rozprašte (jejich armády).´ Znamená to, že máme sedět a čekat, než nás (nemuslimové) přemohou? Islám říká: ´Ve službě Alláhově zabijte ty, kdo by mohli zatoužit po smrti vaší!´ Znamená to, že se máme vzdát nepříteli? Islám říká: ´Veškeré dobro, které existuje, existuje jen díky meči a ve stínu meče!´ Jinak než mečem lidi k poslušnosti nedonutíte! Meč je klíčem Ráje, a ten se otvírá jen svatým válečníkům! V Koránu jsou stovky jiných žalmů a hadíthů (Prorokových výroků), které vedou muslimy k tomu, aby si vážili války a aby bojovali. Což to všechno znamená, že islám je náboženství, které mužům brání v boji? Plivu na ty bláznivé duše, které něco takového tvrdí." (zdroj: Proč nejsem muslim, Ibn Warraq, str. 26)

pokračování článku:

   "Už více než 10 let je po všem, pošťák, mi přestal nosit výhružné valentýnky z Íránu. Nad ortelem smrtonosného starce Chomejního se snad už navždy zavřela voda," říkal mi před rovnými 10 lety britský prozaik indického původu Salman Rushdie (75). Bohužel se mýlil. Minulý pátek ho před přednáškou ve vzdělávacím centru městečka Chautauqua ve státě New York pobodal 24letý americký občan libanonského původu. Spisovatele po převozu do nemocnice na jednotce intenzivní péče připojili na plicní ventilátor. Nemohl mluvit, měl probodaná játra a zřejmě přijde o oko.

   To vše proto, že nad ním roku 1989 íránský ájatolláh Chomejní vynesl rozsudek smrti v podobě fatwy poté, co Rushdie ve své čtvrté knize, v románu Satanské verše, otevřeném velkolepou scénou exploze letadla po teroristickém útoku nad Lamanšským průlivem, vylíčil ve snových pasážích pochybení proroka Mohameda. Ten na radu archanděla Gabriela přijal a uznal tři předislámské bohyně, jenže onen archanděl byl převlečený ďábel, jím diktované verše o bohyních byly satanské a do koránu se nakonec nedostaly. Po celém světě se tehdy Satanské verše veřejně hromadně pálily - něco takového se dělo poprvé od 2. světové války - a konzervativní muslimové Rushdiemu přáli to nejhorší. "Doufám v jeho smrt," prohlásil třeba popový zpěvák Cat Stevens, již pod svým muslimským jménem Jusúf Islam, a milióny fanatiků se přidávaly.

   O symbolických 33 let později se přidal i Hadi Matar, návštěvník spisovatelovy zamýšlené přednášky o tom, jak dobře Spojené státy slouží jako azyl pro pronásledované spisovatele. V pátek 12. srpna (2022) dopoledne Matar vběhl na pódium a celkem desetkrát bodl literáta, který se právě usadil a chystal se zahájit řeč. Útok mířil především do oblasti břišní a do krku. Lidé z publika okamžitě vyběhli poskytnout napadenému první pomoc a zadrželi teroristu, jenž je nyní ve vazbě a hrozí mu až 32 let vězení. Těžce zraněného Rushdieho vrtulník transportoval do nemocnice. Z jednotky intenzivní péče pak veřejnost dostávala kusé zprávy o zpřetrhaných nervech na ruce, o nevratně poškozeném, probodnutém oku... Až v noci na neděli přišla lepší novina: Salman Rushdie mohl být konečně odpojen od dýchacího přístroje a promluvil, dokonce žertoval. Zadoufal také, že se uzdraví a bude moci vést "normální život".

České 2. vydání "Satanských veršů" z roku 2015 (Paseka).

Život s fatwou

Kvůli rozhovoru pro Reflex jsme se se Salmanem Rushdiem sešli 4. září 2012 v londýnském sídle jeho literárního agenta Andrewa Wylieho, jenž v posledních dnech médiím přibližoval spisovatelům zdravotní stav. Právě pod střechu své agentury Rushdie utekl 14. února 1989, v první den fatwy. Po následujících 12 let totiž bude jeho život v obrovském nebezpečí, ačkoli mu britská vláda přidělí ochranku. Japonského překladatele Satanských veršů ubodal atentátník o dva a půl roku později, překladatel do italštiny vražedný útok stěží přežil stejně jako norský vydavatel onoho kritiky vstřícně přijatého příběhu dvou indických přistěhovalců v Británii, z nichž jeden trpí schizofrenií přinášející rouhačské vize.

   Lidé umírali i při atentátech a demonstracích spojených s touto konkrétní fatwou, o níž dokonce vzniklo několik knih: Případ Rushdie: osm let zápasu za svobodu projevu od Carmel Bedfordové dokonce vyšel česky (Mladá fronta, 1997), k dispozici v pražské Národní knihovně je také 8 let stará publikace The Rushdie Fatwa and After: A lesson on the Circumspect (Fatwa na Rushdieho a co bylo dál: lekce obezřetnosti) z pera britského sociologa médií Briana Winstona.

   Život pod Damoklovým mečem pak sám Rushdie popsal v pamětech Joseph Anton: Vzpomínky. Memoáry vydané v září 2012 (v českém překladu Lukáše Nového a Barbory Punge Puchalské v nakladatelství Paseka o pouhý měsíc později) se čtou spíše jako thriller. "Taky to thriller byl, občas jsem si zoufal," potvrdil tehdy Salman Rushdie pro Reflex. "Dnem i nocí se bát o ženu a malého synka, vystupovat výhradně pod fiktivním jménem Josepf Anton (křesní jména Rushdieových milovaných autorů, Conrada a Čechova) a nechat si říkat Joe, půjčovat si domy od přátel, z minuty na minutu být připraven odjet neznámo kam, mít kufry permanentně sbalené a oči na stopkách, podřídit rytmus svého života potřebám všudypřítomných bodyguardů. Málokdo žije životem, jaký přímo vybízí k literárnímu ztvárnění. Mně se to bohužel přihodilo."

"Satanské verše" se veřejně hromadně pálily po celém světě.

   Pokud jde o boj s náboženskými extremisty potlačujícími svobodu slova, fatwu koncem 90. let odvolal tehdejší íránský prezident Chátamí, posléze ji teokratický režim obnovil. Na přelomu milénia strach polevil, pak přišel zas. Aniž měl spisovatel prsty v prachmizerném čtrnáctiminutovém filmečku Nevinnost muslimů, natočeném kalifornským Egypťanem Nakoulou Nasseleym Nakoulou a urážejícím Mohameda, jistá íránská nadace zvýšila odměnu za Rushdieho zavraždění o 500 000 dolarů - tedy na 3,3 miliónu dolarů. Stalo se tak necelé 2 týdny po našem rozhovoru a při protestech proti zcela neeticky vyrobeném snímku (hercům byly v postsynchronech vloženy do úst úplně jiné dialogy. než jaké stály ve scénáři, a jejich nactiutrhačnost nevinné oběti podvodu přímo ohrozila na životech) zemřelo více než 50 lidí. Roku 2016 Írán zvýšil "odměnu" za Rushdieho smrt na téměř 4 000 000 dolarů a před třemi lety požadavek fatwy bez okolků opět vznesl ájatolláh Chameneí - na Twitteru. Kde si tweet před odstraněním mohl přečíst kdokoli. Včetně Hadiho Matara.

Zrod spisovatele

Salman Rushdie se narodil obchodníku Anísi Ahmedovi Rushdiemu, pvůdoně právníkovi s titulem z Cambridge, a učitelce Zohře Bhuttové (po svatbě používala jméno Nagín Rushdie). "Pocházím z muslimské rodiny a kořím se muslimské kultuře Indie, i když do mešity nechodím. Ale je dobrý islám a je špatný islám - každý extrém potenciálně plodí zlo," řekl Reflexu. Po středoškolských studiích v Bombaji pokračoval v Británii na Rugby School a na katedře historie v Cambridgi, pak pracoval jako veleúspěšný a dobře placený copywriter ve dvou reklamních agenturách. A poté začal psát romány.

   Ten první, sci-fi Grimus (1975), vyšuměl, ovšem pak Rushdie při prestižním zaměstnání u reklamky Ogilvy & Mather dopsal Děti půlnoci (1981) a ty byly oceněny rovnou prestižní Bookerovou cenou. Jejich vypravěč a protagonista Salím Sináí přišel na svět 15. srpna 1947 o půlnoci, právě v okamžiku, kdy se Indie stala nezávislou na britské koloniální nadvládě. Salímovy telepatické schopnosti a zázračně citlivý nos mu připraví zajímavý život stejně jako ostatním dětem narozeným oné konkrétní hodiny o půlnoci, které jsou rovněž nadány magickými schopnostmi a jejichž osudy se odvíjejí ve vzájemném vlivu s dějinami mladého indického státu.

   Děti půlnoci byly v letech 1993 a 2008 opakovaně oceněny jako nejlepší kniha ze všech těch, co kdy získaly Bookerovu cenu. Jejich význačnost nechtíc podpořila i indická premiérka Indira Gándhiová, která se soudila o vynětí jedné románové věty, která ji údajně poškodila - v předposledním odstavci osmadvacáté kapitoly se píše, že ji má její syn Sandžaj v hrsti, protože svou nevšímavostí zavinila smrt jeho otce. Rushdie souhlasil s vyjmutím pasáže v dalších vydáních knihy a kupodivu to jakožto někdejší reklamní šíbr nijak nerozmazával v tisku, ačkoli špetka negativní reklamy by se jistě šikla.

   Po celosvětovém úspěchu Děti půlnoci vydal Rushdie román Hanba (1983), v němž se zaměřil na politické nepokoje v Pákistánu a inspiroval se reálnými osudy politika Zulfikára Alího Bhutta a generála Muhammada Zijákula Haka. Kniha se opět dočkala vavřínů a dostala se do užší nominace na Bookerovu cenu, skutečná pozornost však měla dorazit až o 5 let později, kdy Rushdie vyrukoval s dalším z "šestisetstránkových monster", jak nazývá své romány. Po enormně kontroverzních Satanských verších (1988) už ho skutečně znal celý svět. Včetně té muslimské části, v níž román téměř nikdo nečetl, aby neurazil Proroka. Zato se našla spousta mudžáhedínů, kteří hodlali kvůli knize, přesněji kvůli smrti jejího autora, obětovat život.

Útočník Hadi Matar, který spisovatele napadl.

Rushdieho netradiční rodiny

Pokud jde o život, Salman Rushdie má dva syny. Zafara (* 1979) povila jeho první manželka Clarissa Luardová, literární agentka, kterou opustil kvůli australské spisovatelce Robyn Davidsonové. Podruhé se oženil s oceňovanou americkou romanopiskyní a povídkářkou Marianne Wigginsovou, potřetí s britskou nakladatelskou redaktorkou a prozaičkou Elizabeth Westovou. Z tohoto manželství se roku 1999 narodil další syn, Milan. V Rushdieho pamětech se můžeme detailně dočíst, jak nešťastné konce jeho manželství, avšak i osud Clarissy a tehdy desetiletého a časem náctiletého Zafara ovlivnila klatba fatwy a potřeba ustavičného skrývání, obezřetnosti a hlášení jakéhokoli pohybu z často se měnících úkrytů.

   Rushdieho zatím poslední manželkou byla v letech 2004 - 2007 krásná herečka, fotomodelka (múza fotografa Helmuta Newtona!) a televizní kuchařka Padma Lakšmí. Tuto oslnivou osobnost americké populární kultury poznal na večírku v New Yorku roku 1999, jak poctivě popsal v pamětech: ona ani ne třicetiletá, on bezmála o čtvrtstoletí starší. Tehdy někdejší modelka a začínající herečka vydala svou první kuchařskou knihu a budoucí bestseller Easy Exotic, zatímco on právě odevzdal nakladateli svůj šestý román, Zem pod jejíma nohama (1999), a stal se komandérem francouzského Řádu umění a literatury. "Zamilovala jsem se do Salmana po telefonu," vysvětluje Padma Lakšmí, proč novopečenému otci a ženatému muži nedokázala přestat volat, ve své autobiografické knize Love, Loss and What We Ate (Láska, ztráta a co jsme jedli; 2016). "Bylo mi pořád jen něco přes 20 a nikdo jeho uměleckého nebo intelektuálního kalibru mi ani zdaleka nepřišel do cesty."

   Sdíleli společný kulturní základ a v srdci západní společnosti byli svým způsobem vyděděnci, navíc Rushdie Lakšmí zahrnoval luxusem a pozorností. Když jí věnoval výtisk svého právě vydaného románu Zem pod jejíma nohama, zájmeno "jejíma" škrtl a přepsal ho na "tvýma". Později se jí ptal, co by si přála k narozeninám, a ona odvětila, že příběh. Napsal jí ho, skrývá se pod názvem Čarodějka z Florencie - jeho devátý román vyšel roku 2008.

   Mediálně ostře sledovaný vztah zničila jak rozdílnost povah - její "častá náladovost" byla "nevyzpytatelná a extrémní", stejně jako "spratkovské chování modelky" nebo "majestátní narcismus", vzpomíná Rushdie v Josephu Antonovi -, tak její zdravotní problémy. Nerovné manželství ukončila ona. Rozvedli se roku 2007, kdy byl Rushdie za své služby literatuře povýšen do šlechtického stavu a stal se Sirem.

Polibek Hugha Granta

   Salman Rushdie není jen autorem náročných románů obtěžkaných dramatickou historií i přistěhovaleckou zkušeností (jako člen kašmírské diaspory jí dobře rozumí), odlehčených špetkou magického realismu a motivy a epizodami z autorova vlastního života. Možná i vinou dvanáctiletého nedobrovolného odloučení od světa si užívá společnost jak univerzitních studentů, jimž dodnes často přednáší, tak kolegů umělců. Jeho twitterový účet sleduje 1,1 milionů nadšenců, mezi nimiž nechybějí velcí světoví politici. Takto, jeho vlastními slovy, se měli rádi s prvním českým prezidentem: "Můj přítel Harold Pinter byl Havlův velký kamarád - to víte, dva světoznámí dramatici," líčil mi kdysi v srdci Londýna. "A Havel řekl počátkem roku 1990 v Praze Haroldovi, že jeho první státnická návštěva poté, co se stal prezidentem, musí vést do Británie. Prý kvůli mně. Ale z naší společné tiskové konference, kde mi měl vyjádřit podporu, sešlo - britská vláda nám to znemožnila s tím, že pro mě neexistuje místo, kde bych mohl bezpečně veřejně vystoupit. Havel byl strašně naštvanej, prý jsem byl číslo jedna na jeho seznamu věcí, které je za hranicemi Československa třeba vyřešit. Aspoň mi tedy zavolal a pak mě roku 1993 pozval do Prahy," vzpomíná autor, který se do české metropole vrátil ještě o 8 let později jako host Festivalu spisovatelů.

   Václav Havel ho v září roku 1993 pozval do Prahy, Wim Wenders zase roku 2000 do filmu. Režisér Rushdieho, který od dětství snil, že se stane hercem, obsadil do klipu k písni The Ground Beneath Her Feet - text k Zemi pod jejíma nohama spisovatel složil pro svého přítele Bona Voxe z U2 a sám se v klipu po jeho boku na pár vteřin mihl. Následovala legrační role sebe samého ve vtipné scéně Deníku Bridget Jonesové, před kamerou se tehdy dokonce líbal s idolem žen Hughem Grantem. "Tady vás musím opravit - to Hugh líbal mě," smál se spisovatel při rozhovoru, když na natáčení populární komedie z roku 2001 vzpomínal. "Trval na tom, aniž to bylo ve scénáři! Dost mě to překvapilo, ale nakonec míň než to, že tu scénu ve finále vystřihli. Bylo to příšerné a šokující - ten chlap mě před tím vůbec nevaroval. Respektive řekl mi: V téhle scéně ti dám pusu. Čekal jsem letmý dotyk na tvář, ale chytly to rty, a navíc mi sáhl na zadek! Měli to dát aspoň do bonusů na DVD, aby všichni viděli, jaký Hugh je." V jiné romantické komedii, Konečně spolu (2007), si Rushdie pro změn zahrál vlídného gynekologa protagonistky (a režisérky snímku), oscarové Helen Huntové.

   Jeho romány se bohužel, zřejmě i pro svou náročnost, vrstevnatost a velký časový rozsah událostí, příčí zfilmování. Převedeny na plátno byly pouze Děti půlnoci, jež roku 2012 natočila literátova kamarádka, indo-kanadská režisérka Deepa Mehta, a on se na snímku hodně podílel: produkoval jej, napsal námět a scénář, propůjčil hlas vypravěči a mluvil i do střihu. Írán se během natáčení, pamětliv oné fatwy, pokusil filmařům zkomplikovat život: "Měli jsme oficiální souhlas s natáčením na Srí Lance podepsaný srílanským prezidentem, s nímž se Deepa dokonce osobně setkala. Oni se snažili udělat ze Srí Lanky skvělou lokaci pro zahraniční filmaře a na tomhle filmu si chtěli vybudovat dobré jméno, použít ho jako výkladní skříň. Takže jsme měli neuvěřitelnou podporu. Když jsme chtěli natáčet válečné scény, vyrukovala jejich armáda s několika typy tanků, půjčili nám i helikoptéru... Jenže íránské ministerstvo zahraničí kontaktovalo srílanského velvyslance s tím, že je skandál, že jsem právě já dostal povolení u nich točit. Prostě si řekli, že to starému Rushdiemu zase nandají. Začali vyhrožovat různými sankcemi, takže z Kolomba (srílanské největší město) přišla zpráva o zrušení naší licence. Po dvou dnech vyjednávání jsme se dostali přímo k prezidentovi, jenž veto udělené svými úředníky naštěstí rezolutně zrušil, a my mohli film dotočit. Tentokrát Íránci prohráli."

   A pak prohrál pro změnu Rushdie. Jeho scénář sci-fi seriálu Next People (Příští lidé), který psal a hodlal produkovat pro americkou kabelovou televizi Showtime, byl uložen k ledu. Od té doby se, pokud je nám známo, o průnik do světa televize a filmu nepokusil.

Rushdie hezky česky

Knihy Salmana Rushdieho máme v češtině k dispozici téměř všechny, poslední dvě dekády je vydává v nákladu typicky kolem pěti tisíc výtisků nakladatelství Paseka, často v překladu oceňovaného Pavla Dominika. Mimochodem, u prvního českého vydání Satanských veršů z roku 1995 není, velmi netradičně, uveden ani nakladatel, ani překladatel - důvody je snadné si domyslet. Vydání druhé z roku 2015, od Paseky a v novém převodu, pak jako překladatele díla obezřetně uvádí pseudonymního Jana O. Tichého.

   Totéž nakladatelství slibuje 12. října vydat v překladu Dominiky Křesťanové Rushdieho dosud poslední, dvanáctý román, kritikou velmi chváleného Quichotta (2019) inspirovaného Cervantesovou klasikou. V díle, s nímž se Rushdie již popáté dostal až do nejužšího seznamu Bookerovy ceny, stvoří průměrný autor špionážních thrillerů Sam DuChamp dvorného prodavače Quichotta, nadšeného televizního diváka, jenž podléhá nerealistické, nenaplnitelné lásce k jedné televizní hvězdě a se svým imaginárním synem Sanchem se vydává na heroické tažení morálně upadajícími Spojenými státy, aby dokázal, že je hoden její ruky. Zatímco jeho stvořitel Sam DuChamp řeší krizi středního věku a spoustu dalších problémů...

   Doufejme, že v době, kdy tento článek dočítáte, jsou zprávy o zdravotním stavu jednoho z nejvýznamnějších žijících spisovatelů (řadícího se po bok fenomenálních kolegů-osmdesátníků Maria vargase Llosy, Dona DeLilla, Cormaka McCarthyho nebo Thomase Pynchona) ještě lepší než v den uzávěrky tohoto čísla Rexlexu. A že Rushdie co nevidět opustí nemocnici a bude pokračovat ve své tvůrčí cestě - dobrodružný fantasy román z jižní Indie 14. století Victory City (Město vítězství) už je napsán a v angličtině vyjde 9. února 2023.

   Do té doby se můžeme ponořit do Rushdieho projektu s názvem Salman´s Sea of Stories (Salmanovo moře příběhů): od 1. září 2021 na svém osobním webu jednou dvakrát týdně publikuje příběh, který se ho osobně nějak dotkl, ať už jde o události z osobního života či komentáře k literárním přátelům (vřele doporučuji až dojemně nostalgický post z 2. listopadu 2021 s názvem Má nejmilejší literární setkání: Václav Havel), nebo kapitoly tiskem dosud nepublikované koronavirové novely Sedmá vlna. Nevěřili byste: čtenáři právě napjatě čekají na poslední, 49. díl Sedmé vlny, jejž by byl spisovatel minulý týden jistě publikoval, nebýt osudného atentátu. Tak třeba už za týden, pane Rushdie?