Jdi na obsah Jdi na menu
 


Bitva v Teutoburském lese

"Vare, Vare, vrať mi mé legie!"

article preview

   "Vare, Vare, vrať mi mé legie!"

 

Bitva v Teutoburském lese

 

Vzhledem k časovému odstupu události a nedostatku dobových písemných a dalších pramenů se některé podrobnosti výkladu mohou lišit.

 

zdroj: www.youtube.com (ZDE)

 

zdroj: www.youtube.com (ZDE)

 

zdroj: www.youtube.com (ZDE)

 

Bitva v Teutoburském lese 9 n. l. (Rozhodující bitvy, Geoffrey Regan, str. 32 - 35)

 

Římané

Velitel: Publius Quinctilius Varus

Počty: 3 legie (XVII., XVIII. a XIX.) a pomocné sbory (auxilia)

 

Germáni

Velitel: Arminius

Počty: nejsou známy

 

   Některé rozhodující bitvy, jako u Hastingsu nebo u Waterloo, měly následky okamžité a nezvratné. Byly označovány za rozhodující už svými současníky. Jiné bitvy jsou pokládány za rozhodující až pozdějšími komentátory, zatímco ve své době jejich následky, ač vážné, za nezvratné považovány nebyly. Takovou bitvou byla i porážka třech římských legií vedených Quinctiliem Varem v Teutoburském lese v roce 9. n. l.

   Po dobytí Galie Juliem Caesarem uspěli Římané při pacifikaci bojechtivých keltských kmenů a šíření římské civilizace. Ale na severních okrajích Římské říše, na východ od Rýna a na sever od Dunaje, byly oblasti osídlené germánskými kmeny, divokými a krutými válečníky, kteří žili primitivním kočovným životem. Jak Galie bohatla a houstlo její osídlení, stávala se stále přitažlivějším cílem germánských nájezdníků. To Římany, kteří kladli bezpečnost hranice na první místo, hnětlo. Mohli vůbec uspět ve své snaze udržet germánské kmeny vně římského systému? Císař Augustus došel k názoru, že ačkoliv pohraniční řeky Rýn a Dunaj vzbuzují úctu, germánský problém bude trvat, pokud Římané tyto kmeny nezpacifikují a neposunou hranici o 400 km na východ k Labi. Bylo to rozhodnutí odvážné, ale založené na správné strategii. Koneckonců bezpečnost Galie mohla být zajištěna pouze za předpokladu, že potencionální germánští nájezdníci budou zatlačeni co nejdále od Rýna.

   Od roku 15 př. n. l.do roku 6 n. l. v západní Germánii úspěšně operovali Drusus, adoptivní Augustův syn, a jeho bratr Tiberius. Utrpěli sice i nezdary, když se například v roce 1 př. n. l. vzbouřili Cheruskové, ale římský tlak byl nepřetržitý, a tak když v roce 6 n. l. předával Tiberius velení Publiovi Quinctiliovi Varovi, měl všechny důvody domnívat se, že hlavního cíle bylo dosaženo - germánské kmeny byly pacifikovány. Mýlil se však. Germánské kmeny respektovaly sílu, místo ní se jim však dostávalo slabosti a hlouposti. Jmenování Vara bylo velkým omylem. Dříve byl místodržitelem v Sýrii a "uvykl spíše pohodlí tábora než skutečné vojenské službě." Byl příbuzným císaře Augusta a hodil se více pro dvorský úřad, neboť pro vládu germánským kmenům nebyl dost energický. Dopustil se základní chyby, když jednal s Germány tak, jako by byli římskými otroky a tak pasivního charakteru, jako kultivovanější a více romanizovaní Syřané. Od Germánů vymáhal vzácné zlato na daně a dopustil uvolnění disciplíny legií tím, že zanedbával jejich výcvik. Podle Velleia Patercula "setrvával v iluzi, že Germáni jsou muži pouze svými údy a hlasy, na jejichž uklidnění stačí zákon, nikoliv meč."

   Celková síla římské armády v Germánii činila pět legií, dvě umístěné v Mogontiacu (Mohuč) a tři v Alisu (Haltern). V důsledku klamné mírumilovnosti germánských kmenů nechali Římané úroveň svých stráží upadat. Legionáři místo toho, aby byli drženi v neustálé pohotovosti, byli používáni na civilní práce, při kácení stromů, při stavbě silnic a mostů, obklopeni svými ženami a rodinami.

   V září roku 9 byl klid narušen zprávami o menších kmenových nepokojích. Na své cestě do zimního ležení u Mindenu se Varus rozhodl projít územím nepokojů mezi řekami Ems a Weser v severovýchodním Německu a obnovit pořádek. Povstání nepokládal za víc než lokální nepokoje, proto nepodnikl žádná předběžná opatření, která by zajistila připravenost jeho vojáků na válku, a dokonce neuváženě dovolil, aby je doprovázely rodiny. Ve skutečnosti Varus pochodoval do pasti, kterou mu připravil Arminius. Byl synem náčelníka Cherusků Sigimera, "posedlý duch" živený fanatickou nenávistí k Římanům, ačkoliv navenek k nim zůstával přátelský. Arminius zažil službu v římském vojsku v Pannonii a Illyrii a obdržel příslib římského občanství. Zdá se, že jeho motivace k odporu byla částečně osobního charakteru. Jeho strýc Segestes, Varův oblíbenec, mu nedovolil oženit se s jeho dcerou Thusneldou a donutil ho tak, aby svou vyvolenou unesl. Nepřátelství mezi strýcem a synovcem doutnala i po únosu a Arminius se rozhodl udeřit na strýce a Římany současně.

   Arminius došel k závěru, že "nikdo nepadne do léčky tak snadno jako velitel, který se cítí zcela bezpečný" a zinscenoval menší povstání, které musel Varus objevit při prvním pochodu přes území přátelských Cherusků. Ve chvíli, kdy by se římské voje vnořily hluboko do lesů, byly by napadeny Arminiovými germánskými hordami. Plán Varovi prozradil Arminiův strýc, ale římský velitel, který znal jejich špatné vztahy, obvinění nevěnoval pozornost.

   V časném podzimu vytáhl Varus se třemi legiemi - XVII., XVIII. a XIX. a dlouhou kolonou nákladních vozů a doprovodu. Překvapivě byl provázen Arminiem s vojenským doprovodem Cherusků, pravděpodobně s cílem zaplašit pochyby Římanů o jeho loajalitě. Vše probíhalo v pořádku, když tu najednou v Teutoburském lese Arminius se svými Germány zmizel. Vzápětí přišly zprávy z čela kolony o tom, že na ně zaútočily malé skupinky vojáků. Uprostřed bažin a zrádných lesních stezek se Varus náhle ocitl v nebezpečí. Ke všem těžkostem se přidala bouře, která rozbahnila všechny stezky a lámala vysoké duby, jejichž padající větve vojáky ještě více vyplašily. Ke zvýšení deprese přispěla pravděpodobně i stísněná atmosféra temného lesa.

   Vtom Cheruskové a jejich spojenci zaútočili oštěpy na řady Římanů po celé délce kolony. Legionáři se nemohli rozvinout a boj se stal chaotickým zápolením muže proti muži, ve kterém nemohla být použita vynikající římská taktika. Varus odrazil první vlny Germánů, postavil opevněný tábor a spálil dřevěné vozy, které se v bažinatém terénu staly nepotřebnými. Římané odráželi permanentní útoky po celý další den, ale v důsledku neustávajícího deště byly zbraně jejich lučištníků téměř k nepotřebě a štíty legionářů nasákly vodou a ztěžkly tak, že nebylo možné je unést. Římské pomocné jednotky, mnohé složené z Germánů, dezertovaly a Arminius, který vycítil vítězství, se chystal zabíjet. Varus a jeho vyšší důstojníci v obavě před zajetím spáchali sebevraždu, zatímco několik skupin jezdců pod vedením Valy Numonise zkusilo probít se na svobodu. Dvě z římských legií ztratily své odznaky s císařskými orly a větší část římské kolony, asi 20 000 vojáků, žen a dětí, byla buďto pobita v lese nebo zajata, aby mohla být obětována v posvátných dubových hájích germánským bohům. Hrůzné pozůstatky těchto obětí (některé byly ukřižovány, jiné zaživa uvařeny nebo upáleny v proutěných klecích) byly později nalezeny Germanicem, vnukem císaře Augusta, a i po letech obracely žaludky i těch nejotrlejších římských vojáků. Tacitus píše o lidských i koňských údech, lebkách a jiných kostech, kterými byly ověšeny dubové kmeny.

   Hrůzostrašné krveprolití v Teutoburském lese se zachovalo dokonce až dodnes v okolních místních jménech: "das Winnefeld" (Vítězné pole), "die Knochenbahn" (Kostěná cesta), "die Knochenleke" (Kostěný potok), "der Mordkessel" (Vražedný kotel).

   V Římě se ukázala zlověstná znamení. Martův chrám byl zasažen bleskem a "socha Vítězství v provincii Germania, která byla obrácena tváří k území nepřítele, se otočila tváří k Itálii". Když se Augustus dozvěděl zprávy o porážce, zpanikařil v očekávání, že každou chvíli spatří Germány pochodující Forem. Suetonius píše, že Augustus, od té doby, co se novinu dozvěděl, často volal: "Vare, Vare, vrať mi mé legie!" Později již Římané, zvyklí na takové porážky, posuzovali své nezdary racionálněji. Nedlouho nato se k Rýnu vrátil Germanicus a trestal germánské kmeny za to, co provedly. Ale časy se změnily. Kvůli neopatrnosti a hlouposti Quinctilia Vara už nikdy nebyla římská prestiž za Rýnem zcela obnovena a Rýn zůstal severní hranicí říše, navíc ne zcela bezpečnou.

   Arminiovo vítězství bylo německým školákům dlouho prezentováno jako první velké vítězství německého národa. Zatímco Galie byla zcela romanizována a Británie téměř ve stejné míře, většina Germánie zůstala mimo vliv Říma. Kdyby Varus neutrpěl porážku a Augustus neopustil svůj plán posunout germánské pomezí k Labi, vyvinula by se zcela jiná Germánie a posléze Německo. Nedošlo by k žádným anglosaským nájezdům na římskou Británii a Anglie by také nevznikla. A podlehl by vůbec Řím ve 4. a 5. století germánským nájezdníkům, kdyby Germáni okoušeli římské vlády a kultury tak dlouho jako obyvatelé Galie? Důsledky jsou tak mimořádné, že se rozum vzpírá je přijmout.