O čtvrtích, kam se úplně nevyplatí chodit

článek zveřejněný 25. července 2018 na serveru zdroj.cz (ZDE)

   Zápas politických myšlenek a koncepcí v mediálním prostoru se odehrává i na úrovni jednotlivých slov. Ve věci imigrace z rozvojového světa je to patrnější než leckde jinde, málokterý popisný výraz zůstal neutrální. Označí-li někdo pasažéry člunů vyplouvajících z libyjského pobřeží za uprchlíky, nejspíš by je vítal (ostatně i slovo vítat a jeho odvozenina vítač mají dnes v internetových diskuzích solidní negativní náboj). Kdo ale použije termín migranti, téměř jistě vzápětí pohovoří o tom, že dotyčné osoby je potřeba bezpečně dovézt zpátky do Afriky. Jedním takovým emocionálním výrazem je no-go zóna.

Belgický Molenbeek je nejznámější evropskou no-go zónou. Právě odsud pocházeli strůjci teroristických útoků v Paříži, ke kterým došlo v listopadu 2015 a které si vyžádali 130 mrtvých a přes 300 zraněných.

   Kolem tohoto pojmu se už roztočil bezpočet divokých hádek na internetu i v reálném světě. Jedni odmítají vůbec přiznat, že něco takového v Evropě existuje, jiní zase tvrdí, že jich jsou stovky. Očividně nemůže platit obojí naráz.

   Klíčová je samozřejmě definice takové zóny. Jelikož se nenacházíme v matematice, je značně proměnlivá. Vypozoroval jsem, že odpůrci existence no-go zón se většinou točí na velmi striktním výkladu pojmu: no-go zóna podle nich má být něco jako Tolkienova Moria, kam vejdete a už vás nikdo nespatří, snad jen za desítky let najdou další poutníci vaše ohlodané kosti. Tento druh argumentace bývá doprovázen osobním tvrzením: "Prošel jsem skrze (Molenbeek, Seine St. Denis, Rosengård) a nic se mi tam nestalo!"

   Osobní zkušenost je vždycky užitečná, ale není to příliš tvrdý argument. Výše zmíněná definice je příliš restriktivní - dala by se uplatnit snad leda na různé čtvrti Bagdádu v době občanské války nebo na některá místa dnešní Sýrie. Právě proto s ní nesouhlasím a dovolím si vyslovit definici alternativní.

   Co je tedy no-go zóna podle Mariana Kechlibara? Oblast, v níž musejí pracovníci veřejných služeb, tj. zejména policisté, hasiči a záchranáři, při zásahu reálně počítat s možností hromadného útoku ze strany místních obyvatel.

Sídliště Rosengård v jihošvédském Malmö je známé dvěma věcmi - pochází odsud fotbalista Zlatan Ibrahimovic a jedná se notoricky o problémovou čtvrť, v níž byli hasiči, záchranáři a policisté mnohokrát vystaveni davové agresi.

   Podmínka hromadnosti útoku je nezbytná. Jeden, dva nebo tři jedinci útočící na ambulanci nebo policejní vůz se mohou vyskytnout téměř kdekoliv, kde se dá koupit alkohol nebo drogy. Stovku osob čítající dav metající po "vetřelcích" urážky a kamení už nikoliv, ten už totiž znamená teritoriální spor: členové davu nesouhlasí s přítomností osob reprezentujících v nějakém smyslu státní či veřejnou moc a jsou ochotni uchýlit se k verbální a fyzické agresi, aby je ze "své čtvrti" vyhnali.

No-go zóna neznamená chudá čtvrť

   Stejně tak je podstatný ten pojem místních obyvatel, protože ten zakládá trvalost jevu. Jednorázový zástup fotbalových fanoušků nebo turistů, kteří přijeli okusit levné české pivo v co největším množství, může být také pěkně agresivní, ale nemá dlouhého trvání. O dva dny později by se na daném místě nesešel, protože jeho jednotliví členové se mezitím rozptýlili jinam.

   No-go zóna přitom není totéž co chudá čtvrť. I v celkově chudých zemích, jako je Bulharsko, může být na ulici docela bezpečně a sanitáři ani hasiči nemusejí nosit vesty chránící je proti pobodání. Naproti tomu sídliště Rosengård v jihošvédském Malmö je notoricky problémovou čtvrtí, v níž byli hasiči, záchranáři a policisté mnohokrát vystaveni davové agresi. A to i přesto, že místní životní úroveň značně přesahuje tu bulharskou.

   Přijmeme-li výše zmíněnou definici o ohrožených hasičích, zdravotnících a policistech, je už v Evropě no-go zón docela dost. Nejpokročilejší je situace ve Francii. Francouzský stát oficiálně nesbírá údaje o etnickém původu a náboženské příslušnosti svých obyvatel a nedávno se rozhodl, že i z vlastní ústavy vymaže slovo rasa. V praxi je však Francie nesmírně segregovanou zemí se spoustou etnických a náboženských třecích ploch.

   Francouzské konflikty přitom občas dosahují úrovně, která je pro nás dosud nepředstavitelná. Na podzim 2016 došlo ve městě Viry-Chatillon k útoku, při kterém čtyři policisté sedící v autě byli napadeni patnáctičlennou skupinou "mladíků", jež jim do vozidla hodila Molotovův koktejl, a jen se štěstím neuhořeli. Po této události vyšli příslušníci policie do ulic v celé Francii a dva týdny protestovali proti svým pracovním podmínkám a proti tomu, že se o ně jejich rodiny musejí bát.

Ohořelý policejní vůz ve Viry-Chatillon, kde došlo k útoku na policisty sedící v autě.

   Průzkum společnosti IFOP před prvním kolem prezidentských voleb roku 2017 odhalil, co se tušilo už předtím: 51 % řadových příslušníků francouzské policie mělo v úmyslu hlasovat pro Marine Le Pen. Pouze 16,5 % jich dávalo přednost pozdějšímu vítězi voleb Emmanuelu Macronovi. S neutěšenou situací na ulicích místních banlieues (předměstí) to bude mít něco společného.

Německo, Švédsko, Nizozemí i Belgie

   Francie není ve svých problémech osamocena. V roce 2016 vyšla v českém překladu kniha německé policistky řeckého původu Tanii Kambouri Policistka volá o pomoc. Jde o sbírku hodně drsných osobních příběhů ze Severního Porýní-Vestfálska, převážně z arabských a tureckých čtvrtí: fyzické útoky, výhrůžky smrtí, znásilněním, bezmocný útěk policejních hlídek, které jsou přečísleny davem a netroufnou si vymáhat platné právo se zbraní v ruce.

   Po přečtení této knihy si člověk musí klást otázku, do jaké míry jsou tyto čtvrtě ještě Německo. Čistě geograficky ano, ale autorita německého právního státu je v nich redukována na dny, kdy je místní vláda ochotna poslat do místa zásahové jednotky. Pokud by kartografové brali věc poctivě, měli by je vyznačit na mapách jinou barvou, nebo alespoň šrafovaně.

   Podobné čtvrti existují i ve Švédsku, Nizozemí nebo Belgii. Některé státy jsou ochotny se o problému veřejně bavit a hledat řešení; například dánský parlament nedávno přijal zákon, který trestá zločiny ve vyjmenovaných ghettech dvojnásobnou sazbou. V jiných si tuto debatu časem vynutí opozice: zřetelné je to právě ve Švédsku, kde se blíží parlamentní volby a po nich bude nejspíš nejsilnější opoziční stranou Sverigedemokraterna, oponující masové migraci vůbec a jejím efektům na kriminalitu zvláště.

   Je to však pomalý a bolestivý posun. Až příliš mnoho západních politiků se snaží držet představy, že o čem se nemluví, to jako by neexistovalo. Například německá kancléřka, která je ve funkci od listopadu 2005, se k tématu no-go zón v SRN vyjádřila poprvé a zatím naposledy v únoru 2018.

   Česká republika má na no-go zóny zaděláno hlavně v romských ghettech, nazývaných opatrně sociálně vyloučené oblasti. Na rozdíl od západních no-go zón zde nenacházíme riziko nábožensky motivovaného terorismu, stejně však není radno situaci podceňovat. Několik případů napadení zasahujících zdravotníků už se u nás vyskytlo. Tolerovat takové činy není příznakem civilizační vyspělosti, ale rezignace před silou barbarství.