Politické hodnocení osobnosti neomarxistického ideologa pocházející z roku 1970 z ČSSR...

Zhodnocení osoby Herberta Marcuseho z levicového pohledu

Herbert Marcuse

   Níže uvedený text pochází z československé publikace z roku 1970 "Psychoanalýza a politika" od neomarxistického ideologa Herberta Marcuseho; její nejzajímavější částí je ze studijního hlediska předmluva ("úvodní poznámka k českému vydání") z března 1970, v níž je Herbert Marcuse hodnocen z levicového pohledu.

   Následující texty jsou přejaté z publikace Psychoanalýza a politika, Herbert Marcuse, nakladatelství Svoboda Praha, ČSSR 1970.

Herbert Marcuse

narodil se 19. července 1898 v Berlíně. Studoval filosofii ve Freiburgu a v Berlíně. Od počátku 30. let spolupracoval úzce s frankfurtským Institut für Sozialforschung a přispíval do jeho revue Zeitschrift für Sozialforschung. R. 1933 emigroval do Ženevy a později (r. 1934) do New Yorku, kde pracoval na Institute of Social Research na kolumbijské universitě. Později se stal profesorem na universitě v Berkeley. Dnes přednáší politickou filosofii na University of California (San Diego). Hlavní práce: Hegels Ontologie und die Grundlegung einer Theorie der Geschrichtlichkeit (1932); Reason and Revolution. Hegel and the Rise of Social Theory (1941); Eros and Civilisation (1955); Soviet Marxism (1958); One - dimensional Man (1964).

   Marcuseho časopisecké studie z let 1934 - 1938 vyšly knižně s názvem Kultur und Gesellschaft (I-II, 1965). Velký vliv na ideologii západoevropského studentského hnutí měl svým traktátem Represivní tolerance (1965).

Úvodní poznámka k českému vydání

   Středem pozornosti soudobé buržoazní filosofie a sociologie se stále více stávají sociální důsledky technického vývoje v nejširším slova smyslu. Pragmatismus, jednostranná orientace soudobého kapitalismu na efekt, vzrůstající pocit lidí, že jsou bezvýznamnými součástkami složitých systémů byrokratické organizace státně monopolistického kapitalismu, ztráta iluzí o tom, že "společnost hojnosti" rázem vyřeší všechny podstatné konflikty existence člověka, vyvolávají k životu tzv. kritické teorie společnosti.

   Složitost, obrovská dynamičnost a konfliktnost soudobého kapitalistického světa je také umocňována velmi významnou úlohou politiky, politických rozhodnutí tak, že veliká většina obyvatelstva země je bytostně závislá na stavu a fungování vysoce komplikované lidské organizace, v níž politické, ekonomické nebo organizační chyby mohou dnes být pro lidstvo stejně zhoubné jako kdysi mory nebo klimaticky podmíněná hladovění. Navíc na velké části naší planety neodpovídá faktická regulace pudů a vášní, zájmů, moci a nenávisti parametrům technického ovládnutí přírody.

   Uveďme pouze nejvýmluvnější tituly: Skeptická generace (Helmut Schelsky), Duše v technickém věku (A. Gehlen), Osamělý dav (D. Riesman), Moderní člověk a jeho budoucnost (E. Fromm), Jednorozměrný člověk (H. Marcuse) atd. Tyto "kritické teorie" buržoazní filosofie je možné považovat za určitou sebereflexi buržoazní společnosti, za vysvědčení její schopnosti vlastní sebekritiky. Kritické teorie jsou velmi různorodé. Nedají se převést na "společného jmenovatele", odlišují se navzájem teoretickými východisky a metodologickými principy.

   Čtenáři této publikace mají možnost seznámit se s některými myšlenkami buržoazní společenské kritické teorie specifického typu, reprezentované populárním jménem, tzv. "vůdcem intelektuální levice", Herbertem Marcusem. Kniha je pouze stručnou ukázkou poměrně rozsáhlého Marcusova díla, která však i při svém malém rozsahu dává přehled jeho nejvýznamnějších názorů. Kniha ovšem také ukazuje, byť nepřímo, možnosti vědecké, marxistické kritické teorie společnosti, její životaschopnost a skutečnou revolučnost na jedné straně a omezenost buržoazního, "v systému integrovaného" vědomí na straně druhé.

   Herbert Marcuse se narodil 19. července 1898 v Berlíně. Studoval filosofii a po nástupu hitlerovského fašismu k moci emigroval do Spojených států, kde v době II. světové války pracoval v americké tajné službě a později byl vedoucím ve státním departmentu. V poslední době je profesorem filosofie na Kalifornské universitě v San Diegu.

   Publikační činnost zahajuje Marcuse v roce 1932 svým filosofickým habilitačním spisem "Hegelova ontologie a založení teorie dějinnosti". V následujícím období vedle řady článků vycházejí knihy "Rozum a revoluce" (1941), "Eros a civilizace" (1955), "Společenská teorie sovětského marxismu" (1958) a nakonec jeho nejvýznačnější práce "Jednorozměrný člověk".

   Počátky formování jeho "kritické teorie" společnosti jsou poznamenány silným vlivem Heideggerova existencialismu a snahou "sjednotit" existencialismus, dialektiku a historický materialismus. Později, zejména pod vlivem Horkheimovy a Adorovy "frankfurtské školy", jejímž reprezentantem např. vedle Habermase je také Marcuse, se v jeho teoretické práci projevuje silný vliv Hegelovy filosofie. Marxovu teorii společnosti považuje Marcuse pouze za lineární pokračování Hegelova učení, uniká mu kvalitativní odlišnost marxismu vůči buržoaznímu racionalismu.

   V období po II. světové válce se Marcuse vzdává snahy po sjednocení hegeliánství a marxismu a pokouší se vytvořit novou teorii společnosti, teorii nadvlády a svobody na základě Freudovy psychoanalytické teorie. Teoretická práce Marcuseho je tak vytvářena na ose Heidegger-Hegel-Marx-Freud.

   Poněkud zasvěcený čtenář se jistě již setkal s hodnocením Marcuseho jako "tvůrčího marxisty". Takové hodnocení však je neopodstatněné. Rozhodně k němu nestačí takové skutečnosti, že Marcuse byl politicky aktivním např. v protestním hnutí proti válce USA ve Vietnamu, v hnutí proti rasovému útlaku, nebo že jeho "kritická teorie společnosti" v nějakém smyslu uznává existenci třídní společnosti a nutnost její revoluční přeměny. Jeho kritika kapitalismu je založena na abstraktním revolučním romantismu, který nezná historickou roli dělnické třídy ani možnosti socialistické přeměny společnosti. Skutečná revoluční teorie je u Marcuseho nahrazena myšlenkou "velké opozice", utopií a etickými výzvami. Moderní průmyslová kapitalistická společnost je v Marcusově pojetí "jednorozměrnou", bez vnitřní negativity, bez vnitřní opozice. Myšlenka osvobození v této integrované společnosti nenachází žádnou materiální základnu. Proto Marcuse vítá opozici studentů a části inteligence stejně jako opozici rasově utlačovaného obyvatelstva. Za rozhodující faktor změny považuje Marcuse opozici studentskou, která je v jeho představě reprezentantem nové levice ve Spojených státech. "Charakterizuje ji hluboká nedůvěra ke všem ideologiím, také k socialistické ideologii, o níž se lidé domnívají, že je zradila, a kterou jsou zklamáni. Nová levice není kromě toho žádným způsobem - opět s výjimkou malých skupin - fixována na dělnickou třídu jakožto na revoluční třídu."

   Marcuse sní o přechodu od kapitalismu k socialismu, ale nikoliv o přechodu k socialismu reálnému, nýbrž takovému, který "by byl definován svými nejutopičtějšími rysy", který by byl "estetickou" skutečností, "uměleckým dílem".

   Marxistický socialismus je pro Marcuseho zastaralý a překonaný. Na str. 57, v kapitole "Konec utopie", se čtenář dozví, že "... Marx ještě příliš mnoho ulpíval na pojmu kontinua pokroku, že jeho idea socialismu snad ještě nepředstavuje onu určitou negaci kapitalismu, kterou měla představovat. To znamená, že pojem konce utopie implikuje nutnost alespoň diskutovat o nové definici socialismu, a sice v rámci otázky, zda to, co je v Marxově pojmu socialismu rozhodující, nepatří k vývojovému stupni výrobních sil, jenž je dnes již překonán."

   Marxistické pojetí socialismu je podle Marcuseho příliš omezeno jen na rámec výrobních sil, na stupňování produktivity práce. Marcuseho pojetí socialismu je pojetím vulgárně materialistickým, a protože si je vědom omezenosti takového pojetí, snaží se socialismus "vylepšit" eroticko-estetickou dimenzí.

   Hlavní obsah Marcusovy společensko-kritické teorie je vyjádřen v jeho knize "Jednorozměrný člověk".

   Plochost a jednorozměrnost apologetického myšlení jako produktu jednorozměrné společnosti s vnitřně integrovanou opozicí chce Marcuse překonat probouzením revolučně kritického myšlení studentů a inteligence z tzv. "střední třídy" v USA a západoevropských zemích. Tendence ke konformismu a "jednorozměrnosti" duchovního života a kultury vůbec je jistě ve vyspělých kapitalistických zemích tendencí reálnou. Marcuse odsuzuje tuto jednorozměrnou "totalitu" a považuje ji za hlavní překážku svobodného vývoje lidské osobnosti. Představa sociální bezvýchodnosti a faktické odmítnutí marxistické společenské teorie vedou Marcuseho k novému řešení vztahů nadvlády a svobody, vyúsťujícím v jeho knize "Eros a civilizace", jejíž základní myšlenky jsou obsaženy v první a druhé části tohoto sborníku.

   Marcuse si je zřejmě vědom omezených možností psychoanalýzy ve společenské teorii, ale na druhé straně plně přijímá jedno ze základních metodologických východisek psychoanalýzy - oddělení biologické a společenské podstaty člověka. Společnost je pro něj souhrnem nesoudržných atomů - jedinců, kteří se podřizují panství. Toto panství však pro Marcuseho není produktem společenských vztahů, ale je produkováno "hlubinnými vrstvami", "pudovou strukturou" člověka. Společenskost člověka je vlastně panstvím kultury a politiky, jeho svoboda je možná jen na základě nesvobody, tj. potlačení pudů. Kultura je zotročením člověka, je to metodicky ovládané ukájení pudů.

   Fyzické a morální donucení jakožto "panství" má sice společenské, materiální formy, avšak svůj autentický zdroj má v pudové struktuře člověka, nikoliv ve společensko-ekonomické struktuře společnosti. Marcuse tak nepochopil nebo neuznává marxistickou teorii společnosti ani marxistickou koncepci člověka. Marcuseho člověk je vytržen ze společenských vztahů, jeho biologická struktura je postavena do protikladu s kulturou, realitou, panstvím, prostě se společenským procesem. Proto také cestu k řešení základních konfliktů naší doby spatřuje Marcuse v převratu ve "struktuře instinktů" a nikoliv v revoluční přeměně společenských, především výrobních vztahů.

   Marcuseho člověk je člověkem abstraktním. Karel Marx při kritice Feuerbachovy koncepce člověka zdůrazňoval: "Ale lidská podstata není nějaké abstraktum vlastní jednotlivému individuu. Ve své skutečnosti je to souhrn společenských vztahů. Feuerbach, který se nepouští do kritiky této skutečné podstaty, je proto nucen: 1.  abstrahovat od dějinného průběhu, fixovat náboženské cítění o sobě a předpokládat abstraktní - izolované - lidské individuum; 2.  proto u něho může být lidská podstata pojímána jen jako ´rod´, jako vnitřní němá obecnost, spojující četná individua jen přirozeně."

   Podobně zdůrazňuje významný marxistický myslitel Antonio Gramsci, že "... daleko více uspokojí odpověď, že ´lidská přirozenost´ je ´souhrnem společenských vztahů´, protože obsahuje myšlenku vznikání: člověk ´vzniká´ a stále se mění se změnou společenských vztahů. Tím se vyvrací ´pojem člověka vůbec´."

   Je nesporné, že uznání historičnosti lidské podstaty přináší nové, komplikované problémy. Vždyť vývoj tzv. biologické přirozenosti nelze např. srovnávat s rytmem společenského vývoje, její vývojový rytmus je mnohem pomalejší. Lidská společnost se vyvíjí rozporně, vytváří navzájem rozporné formy společenského života, aby koneckonců vyřešila potřeby biologické povahy. To jsou ovšem problémy, které mohou být vyřešeny pouze na velmi vysokém stupni vývoje společenských produktivních sil.

   Zajímavý obraz anonymní masové a uniformní společnosti předkládá Marcuse v druhé části tohoto sborníku. V jeho pojmu "masové demokracie" již vůbec nevystupuje identifikovatelný člověk, "masová demokracie" je sjednocením "zglajchšaltovaných totalit". Moderní industriální kapitalistická společnost zná, podle Marcuseho, jediné panství - panství produktivního technického aparátu, který je koncentrací veškeré racionality. Vláda je prostě vládou racionální byrokracie, která má smysl, cíl i prostředek sama v sobě. V tomto místě se zřetelně objevuje pozitivismus formalistické sociologie Maxe Webera.

   Marcuse si neklade otázku třídní podstaty panství ve společnosti, nezkoumá politické panství jako transformaci panství ekonomického, politiku jako zprostředkování realizace třídních zájmů. Třídní moc je nahrazena "racionálnem fungujícího aparátu", je pouze "technicko-administrativní kvalitou", spojující různé skupiny (hospodářské, politické, vojenské) a jeví se jako výraz objektivního rozumu.

   Marcuseho nelze považovat za marxistu, když výslovně skrývá třídní povahu soudobého kapitalismu a za aktuální považuje zánik protikladných společenských sil a zájmů. V jeho představě "... to, co kdysi bývalo politickým subjektem, se stalo objektem a dříve nesmiřitelné antagonistické zájmy se změnily, jak se zdá, ve skutečný kolektivní zájem" (str. 21). Panství, vláda nemá tedy charakter panství třídy, ale celá společnost je neutralizována, "vládnout" může kdokoli, aniž by touto změnou byl celek nějak dotčen. Tento proces všeobecné politické asimilace povede, podle Marcuseho, k asimilaci antagonismů také v mezinárodním měřítku, mezi socialismem a kapitalismem, k jejich univerzálnímu sjednocení.

   Když se takto ze zorného pole Marcuseho vytratily reálné společenské subjekty a jejich zájmy, skutečné hybné síly společenského vývoje, zůstává nutně bezradným nad problémy společenského pokroku, zejména nad problematikou kritérií pokroku. Marcuse ví, že společenský pokrok se nevyčerpává jen pokrokem vědy, techniky, zkrátka rozvíjením produktivních sil společnosti, zvláště když tento pokrok nepřináší s sebou automaticky "pokrok humanitní", ve formě "uskutečnění větší svobody". Ve spleti obrovského množství prostředků, které lidstvo vytvořilo pro své bytí, se Marcusemu ztrácí jakýkoli pevný bod, který by mohl posloužit jako vyjádření smyslu a cílů lidské aktivity. Jeho požadavek humánnosti či "lidštějšího uspokojování potřeb" je abstraktní, je odtržen od konkrétního společenského procesu. Marcuse sice kritizuje kapitalismus, v němž "... zůstává nevyřešený problém, jak se rozděluje společenské bohatství a do čích služeb vstupují rostoucí znalosti a schopnosti lidí", a stejně tak odsuzuje socialismus, v němž lze hovořit pouze o "štěstí spravovaném". Marcuseho revolta intelektuálního individualismu nemůže správně pochopit vztah jednotlivce a společnosti, individuální a společenské potřeby jsou příkře odděleny, pohybují se různými směry, vzdálenost mezi nimi se zvětšuje. Člověk je odsouzen k neuspokojení a jeho údělem je "většinou odcizená práce". Svoboda a štěstí člověka jsou neslučitelné s kulturou, která je výsledkem potlačení, omezení a útlaku, výsledkem "represívní transformace pudů". Zespolečenštění člověka a společenský pokrok jsou pro Marcuseho výsledkem "produktivního odříkání", překonáním pudu erotic a pudu smrti principem reality. Reality rozumné a morální, výměnou panství za morálku. Na rozdíl od Marcuseho nechápe marxismus tuto tendenci společenského vývoje utopicky, ale skutečné osvobození člověka považuje za zcela konkrétní úkol utváření společenského pracovního procesu a zcela určité organizace společnosti. Cesta z "říše nutnosti" do "říše svobody" nemá charakter transcendentálního "onoho světa", který by šel neustále před lidmi, ale světa, který mohou lidé vytvořit, když zruší nelidský společenský řád.

   Marcuse sice nepatří k zjevným obhájcům kapitalistického zřízení, ovšem současně nevěří v možnost vítězství pokrokových sil v boji proti kapitalismu. Jedinou revoluční kritickou silou je pro něj myšlení, a tak nemůže objektivně překonat hranici naivně romantické fráze či spekulativního moralizování.

   Celkově pak je bilance jeho kritické teorie značně pasívní. Její radikalismus a kritičnost nemají adresáta. Ignorace historické role dělnické třídy, akceptování mýtu o společnosti hojnosti a abstraktně romantické pojetí východisek z "jednorozměrné společnosti" - to samo ukazuje, že Marcuseho teorie nemůžeme považovat za marxistické.

   Bez zbytečného patosu je třeba připomenout, že lidstvo již objevilo a realizuje osvobozující formu mezilidských vztahů, formu společenského pohybu, která stále zřetelněji prokazuje svou schopnost univerzálního řešení, schopnost uskutečnit nejlepší hodnoty lidství - komunismus. Komunismus jako dílo těch, kteří svými silami ztvárnili svět všech lidí, a přesto žili a často dosud žijí na jeho periférii, zatímco právo rozhodovat o osudech tohoto světa si přisvojovali jiní. Třídní svět je člověku odcizeným a nepřátelským světem. Byl člověkem vytvořen nevědomě a neúmyslně. Vědomě a úmyslně však může a musí být změněn.

   Praha, březen 1970

Redakce