Jdi na obsah Jdi na menu
 


James Harris: Pevnost Česko

article preview

 

JAMES HARRIS: PEVNOST ČESKO - ZDE

 

zdroj: www.youtube.com (ZDE)

 

 

   Roky se snažili neomarxisté vnutit občanům České republiky svoji šílenou utopickou vizi multikulturní společnosti. Roky přicházeli do českých zemí muslimové z Blízkého a Středního východu a z Afriky. Roky tito cizinci terorizovali původní českou společnost.

   Po letech tomu všemu Češi řekli dost.

 

   Navenek neomarxisté usilovali o co největší diverzitu ve společnosti, která bude prosta všech rasových, islamofobních a xenofobních předsudků a kde budou všechny rasy, národy a etnika spolu šťastně žít. Za touto ušlechtilou myšlenkou se ve skutečnosti skrývala nenávist. Nenávist a pohrdání bělochy - ačkoliv jimi neomarxisté sami byli -, jejich kulturou, historií, životním stylem a samotnou existencí. To byl ten hlavní důvod, proč neomarxisté až fanaticky prosazovali multikulturalismus. To byl hlavní důvod, proč na jednu stranu neustále obviňovali původní populaci z rasismu, xenofobie a islamofobie a na druhou stranu omlouvali či zlehčovali činy muslimů. To byl hlavní důvod, proč aktivně podporovali islamizaci českých zemí.

 

   Muslimové, věrni svému náboženskému učení, usilovali o zavedení islámu v České republice. Zpočátku, praktikujíc takíju, se jen mile usmívali. S tím, jak rostla jejich populace, rostl počet mešit a měnilo se samotné chování muslimů. Už se neusmívali tolik jako dříve, jejich úsilí se zaměřilo na nekompromisní vynucování si ústupků ze strany českého státu, které byly v souladu s jejich vírou. Založili si politické strany, jejichž program otevřeně volal po zavedení práva šaría. Souběžně narůstal počet fyzických útoků na "nevěřící" Čechy.

   Když terorismus, násilí, nepokoje a znásilňování žen dosáhlo vrcholu, něco se v Češích zlomilo. Masy se zvedly, začaly hromadně podporovat aktivní vlastence a společně s nimi bojovaly proti muslimským vetřelcům. Do vedení státu si zvolily nekompromisní muže, kteří ihned začali čistit českou zem od islámu.

   Nebylo to vůbec jednoduché. Statisíce muslimů bylo více než dobře organizováno, disponovali množstvím zbraní a fanatickým odhodláním zemřít pro svoji věc.

   Nakonec se po nesmírném úsilí a spousty mrtvých na obou stranách podařilo islám z České republiky odstranit. Muslimové byli pryč, Cikáni byli rovněž pryč a neomarxisté utekli či skončili ve vězení. Občanská válka skončila a všichni automaticky předpokládali, že vše bude jako dřív.

 

   Nestalo se tak. Následný vývoj ve státě se ubíral úplně jiným směrem, než si Češi představovali...

 

 

 

Pevnost Česko

 

 

James Harris

 

 

"Dobré ráno," hovořila moderátorka z velké obrazovky, kolem níž právě Jan procházel, "vítám vás do dalšího dne 25. září 2055..."

   Jan spěchal. Dlouho do noci pracoval a ráno zaspal.

   Na zastávce vytáhl iphone a začal chatovat s Marií, servírkou, se kterou se nedávno na internetu seznámil. Kolem něj postávali další občané zírajíc stejně jako on do svých telefonů. Za nimi na zdi monitorovala prostor jedna z nesčetného množství kamer rozmístěných po celém městě.

   Konečně dorazil prostředek hromadné dopravy. Jan nastoupil dveřmi s instalovaným bezpečnostním rámem a přiložil pravou dlaň kousek od čtečky. Po jejím rychlém oskenování se ozvalo pípnutí, Jan iphonem zaplatil deset kreditů jízdného a postoupil dále. Jakmile nastoupili všichni cestující, autobus se rozjel.

   Jan se jednou rukou držel zábradlí a druhou dál chatoval se svým novým objevem. Po chvíli se zamyslel.

   Už ani nevěděl, kolikátá v pořadí Marie byla. Přemýšlel, jestli jejich seznamování dopadne stejně jako ta předchozí. Přeruší Marie tak jako mnoho jiných zničehonic kontakt? Nebo se sejdou na první schůzce, kde bude na protějšku vadit něco jí nebo jemu a tím to skončí?

   Na obrazovce vedle kamery běžely ranní zprávy: "... po obsazení Caen učinila francouzská Národní armáda hrůzný objev. Její vojáci našli kousek za městem několik masových hrobů s více než sedmi sty zavražděnými francouzskými civilisty. ´Při exhumaci byly na mnoha tělech zjištěny stopy mučení. Oběti měly mj. vypíchnuté oči, vyříznutý jazyk, zpřelámaná žebra, uříznuté genitálie. Mezi mrtvými je spousta dětí a mladistvých,´" hovořil do kamery francouzský velitel. "Toto zvěrstvo stejně jako nespočet dalších spáchal Islámský stát..."

"To je strašné," kroutila hlavou důchodkyně," ještěže jsme je odsud vykopali. Vůbec si nedovedu představit, že bysme tohle tady měli." Druhá seniorka přikyvovala.

   Janovi mimoděk bleskla v mysli událost odehrajíc se v době "předtím". Coby náctitelý si užíval venku rande s jinou dívkou. Pamatoval si, že byla moc krásná, blondýnka s dlouhými vlasy, dobře vyvinutá, věčně vysmátá - do chvíle, než se to stalo.

   Procházeli ulicí držíc se spolu za ruce, když je zničehonic přepadl muslimský gang. Dva kolohnáti zkroutili Janovi ruce dozadu a třetí mu přiložil nůž na krk. Ostatní před ním jeden po druhém dívku znásilnili. Nakonec se na ní vystřídali zbylí tři.

   Hlas z reproduktoru oznámil stanici a za okamžik autobus zastavil. Jan vystoupil a vmísil se do proudícího davu.

   Nedaleko objektu, kde pracoval, stálo kontrolní stanoviště. Hlídalo jej několik policistů s laserovými puškami. V ten samý moment, kdy jím procházel - poté, co přiložil ruku na čtečku a po oskenování nadiktoval do mikrofonu své identifikační číslo - prolétl vysoko nad ulicí bezpečnostní dron. Jan minul obrněný policejní vůz a za několik minut dorazil k cíli.

   Budova byla obrovská. Sídlil v ní SUPOVBEZ - Státní úřad pro vnitřní bezpečnost. Před ní byly betonové zátarasy a dvě kulometná hnízda s vojáky. Za nimi se do výše tyčily dva stožáry s českými vlajkami a nad posuvnými dveřmi zářilo z velké obrazovky: BEZPEČNOST PŘEDEVŠÍM.

   Jan podstoupil každodenní rituál ověřování totožnosti a potom zamířil do své kanceláře. Šéfoval ve IV. oddělení, mající na starost sledovací systémy, úseku C, kde se zabývali vývojem nového software.

   Rozlehlou halou pospíchali zaměstnanci úřadu. Pracovali jich tu stovky, či spíše tisíce. Byla tu řada oddělení, která se dále dělila na úseky: například II. oddělení, pod které spadalo Vnitřní vojsko, Policie a další bezpečnostní složky. Nebo VIII. oddělení onlinenové bezpečnosti. Pak se tu nacházelo ještě tajemstvím obestřené XIII. oddělení, o němž se vědělo pouze to, že existuje.

   Rozměrná obrazovka nad security stanovištěm uprostřed haly právě přehrávala propagační spot:

"... muslimské hordy se valí do Evropy," zněl naléhavě ženský hlas. Současně se objevily záběry ozbrojenců a černochů plujících přes Středozemní moře. "Zapadoevropané s nimi vedou tvrdé boje o holou existenci." Opět záběry z občanských válek v Německu, Francii a dalších západních zemí: zanedbané vyhladovělé děti, bojující vojáci, mrtvá těla... "Ale u nás se tohle nestane! Ne dokud máme armádu a SUPOVBEZ! Ano vy, zaměstnanci Státního úřadu pro vnitřní bezpečnost, vy společně s našimi statečnými vojáky bráníte v první linii českou suverenitu a národ před islámem! ..."

   Jan vkročil do výtahu a ten se po chvíli rozjel. Zastavoval v každém patře, kde vystupovali pouze ti, kteří tam pracovali. Pokud by kdokoliv vystoupil jinde, alarm by ihned upozornil security.

   Čtvrté patro. Posuvné dveře se otevřely a Jan vkročil do bílé chodby. Tou šel na její konec a zabočil doleva. Vyšel po malém schodišti nahoru, dal se doprava a za chvíli stanul před dveřmi s písmenem "C".

   Přiložil ruku na čtečku a nadiktoval své číslo, čímž je otevřel. Ocitl se v malé místnosti s dalšími dveřmi, které se posunuly, teprve až se ty první zavřely. Byl na místě.

   Jan se převlékl do služební uniformy a šel pozdravit svůj pracovní kolektiv. Byli tu všichni. Vlastně ne - jeden chyběl.

"Kde je Aleš?" zeptal se.

"Ještě nedorazil," odpověděla rychle Tereza a dál se věnovala práci. Na ostatních bylo vidět, že se o něm nechtějí bavit.

"To je divné," pomyslel si Jan. Žádné upozornění na iphone, že se Aleš dnes nedostaví, mu nepřišlo.

   Usedl ve své kanceláři za počítač a mluveným heslem jej spustil. Všechna elektronika - počítače, iphony a další - se ovládala hlasem. Alternativní možnost, totiž ťukání do dotykové klávesnice, sloužila pro případ, kdy blízko sebe bylo více uživatelů.

"IT TECHNIK ALEŠ PRODĚLAL U VÁS UŽ PRACOVAT NEBUDE. POKRAČUJTE NA PROJEKTU. ŽÁDNÝM ZPŮSOBEM PO PRODĚLALOVI NEPÁTREJTE."

   Jan s oroseným čelem četl zprávu z vedení SUPOVBEZ.

"Žádným způsobem po Prodělalovi nepátrejte."

   Softwareový vývojář Ales Prodělal se poslední dobou choval zvláštně. Každý si toho všiml. Byl krajně nervózní, roztěkaný a chvílemi duchem nepřítomen.

   Jan si vzpomněl na zvěsti, které kolovaly napříč společností. Lidé vyvíjející protistátní činnost ze dne na den zmizeli a nikdo je už více nespatřil.

   Byl tohle i jeho případ?

   Žádným způsobem po Prodělalovi nepátrejte... Po chvíli přemýšlení usoudil, že udělá nejlépe, když se podle toho zařídí a pustil se do práce.

   Dnešním dnem dospěl jejich projekt do finální fáze. Jan se svým týmem vyvinul nový komplexní sledovací systém pro bezpečnostní kamery. Po jeho instalaci získají všechny v celém státě tyto funkce:

   Každá jednotlivá kamera vyhodnotí "podezřelé chování", jenž by mohlo vést ke spáchání trestné činnosti a automaticky vyrozumí bezpečnostní složky. Nový software také pozná podle pohybu úst občanů obsah jejich rozhovorů. Pokud zachytí cokoliv nebezpečného, rovněž vyšle upozornění. Systém obsahoval i další možnosti. Ze všeho nejdůležitější ale bylo, že dokáže rozpoznat stupeň závažnosti zjištěných dat a podle toho jednat.

   Všechny získané informace budou samozřejmě archivovány a kompetentní osoby je kdykoliv budou moci vyhledat.

   Krátce po poledni tým s prací skončil. Software byl hotov. Jan ho poslal ke schválení a pohodlně se uvelebil do křesla.

   Jedno se muselo přiznat. Díky lidem jako on se podařilo zcela vymýtit kriminalitu. Žádné vraždy, žádná znásilnění, přepadení, přejetí lidí náklaďákem - nic takového.

   Vtom si znovu vzpomněl na Aleše. Co se s ním stalo? Opravdu má jeho náhlé zmizení na svědomí policie? "Žádným způsobem po Prodělalovi nepátrejte..."

   Nějaký čas strávil Jan cvičením. S kolegy si zahrál ping-pong, pak provedl různé cviky a protažení. Po tomto jim ze Stravovacího úseku přivezli oběd.

   Odpoledne přišla Janovi zpráva: "PROJEKT SCHVÁLEN. VYJADŘUJEME VÁM A VAŠEMU TÝMU UZNÁNÍ A PODĚKOVÁNÍ ZA VÝZNAMNÉ PŘISPĚNÍ K LEPŠÍ OCHRANĚ STÁTU. BEZPEČNOST PŘEDEVŠÍM! ŘEDITELSTVÍ SUPOVBEZ."

   Po oznámení této zprávy ostatním se všichni odebrali domů. Nějakou dobu teď budou mít volno.

   Během cesty k domovu zastavila Jana policejní hlídka.

"Dobrý den, přiložte prosím pravou dlaň sem."

   Přístroj ji rychle oskenoval a když jej policista obrátil k sobě, objevily se na něm veškeré Janovy údaje. Adresa, fotografie, identifikační číslo, krátký životopis, všechno.

"V pořádku, můžete jít."

   Doma Jan něco pojedl, nakrmil rybičky v akváriu a lehl si a pohovku. Nějakou dobu hrál na iphonu hry, potom poslouchal hudbu.

   Při tom přemýšlel o době, kdy do Česka ještě hromadně nepřicházeli muslimové. Staří pamětníci, kteří byli ochotni o tom mezi čtyřma očima potichu mluvit, tvrdili, že byla báječná. Zvláštní, pomyslel si Jan. Jejich vzpomínky nekorespondovaly s oficiálním výkladem současného režimu. Ten prohlašoval, že tehdejší občany dusily exekuce a chudoba. Hlavní cíl vládnoucí garnitury bylo okrádat zemi a národ a že jejich rádobydemokracie vydržela tak dlouho jenom díky obrovskému zadlužení republiky.

   Ostatně tento enormní dluh byla jedna ze dvou hlavních příčin, proč celková finanční a sociální situace naprosté většiny Čechů nestála za nic. Mnoho věcí bylo na příděl, zejména pohonné hmoty a některé potraviny. Sám Jan, ačkoliv pracoval jako státní zaměstnanec v nejdůležitějším úřadě, si nemohl dovolit například auto.

   Druhou příčinou byla občanská válka zuřící na území bývalých států severní, západní, jižní a jihovýchodní Evropy mezi původními Evropany a muslimy. Tyto země byly již tak prorostlé islámem, že se ho jejich kmenovým obyvatelům nepodařilo odstranit tak jako v Česku a Slovensku a boje tam stále probíhaly. Pravda, Čechům a Slovákům velmi pomohli Poláci a Maďaři, kteří jako jediní členové již neexistující Evropské unie od začátku zabránili islamizaci svých vlastí.

   Hranice států dříve nazývaných Višegrádská čtyřka byly oplocené a zaminované; v úsecích hraničící s "horkým" územím panoval zvláštní vojenský režim.

"Čau, copak děláš?"

   Na iphonu se objevil usmívající se Mariin obličej.

"Ahoj, jsem doma a odpočívám," odpověděl jí.

   Jana se pomalu zmocňovalo seznamovací vyhoření. Bez partnerky byl už dlouho. Ani nevěděl proč. Ale ten neustále se opakující kolotoč přerušování kontaktu či první a zároveň poslední schůzky ho už přestával bavit.

   Rovněž se velice nerad bavil o intimních věcech, o sexu nemluvě. Jako zaměstnanec SUPOVBEZ věděl, že veškerá onlinenová činnost se archivuje a určití lidé ji mohou kdykoliv o jakékoliv uživateli vyhledat.

   A nejen to. Podobný princip, který Jan se svým týmem vyvinul pro kamery - schopnost rozpoznat podezřelé chování a stupeň jeho závažnosti, automatické vyrozumění bezpečnostních složek - na internetu fungoval už dávno. Ale o tomto až na několik málo zasvěcených nevěděl nikdo.

"Nechceš někam zajít?" vyrušila ho z úvah Marie.

"Můžeme, kam bys ráda?"

   Domluvili se, že se sejdou v pátek večer v jedné restauraci.

 

"Ahoj, ráda tě poznávám," potřásla si s Janem rukou Marie před podnikem.

"Ahoj, já tebe taky."

   Vešli dovnitř a sedli si k volnému stolu. Objednali si víno a když servírka odešla vyřídit objednávku, Jan přemýšlel, čím začít rozhovor.

"Jaké druhy rybiček že to chováš?" předběhla jej Marie.

"Skaláry, mečovky, pár pancéřníčků, neonky."

"Teda, to muselo dát hodně práce sehnat je."

"To ano."

"Víš," pokračovala Marie, "občas si představuju, jaké to bylo slyšet ptačí zpěv. Moc bych si přála aspoň jednou v životě si ho poslechnout."

"To by mohlo být zajímavé. Je opravdu škoda, že všechna zvířata ve volné přírodě vyhynula."

"To jo. Byl jsi někdy v zoo?"

"Ještě ne. Ale plánuju se tam podívat."

"Fakt? Já taky. Tak můžeme spolu," usmála se.

"To by bylo fajn," oplatil jí úsměv.

   Servírka přinesla víno.

"Na lepší zítřek a ještě lepší dnešek!" pronesl Jan svůj oblíbený přípitek. Marii to pobavilo.

   Po vypití lahve si objednávali už jen nealkoholické nápoje. Výtržnosti páchané v opilosti režim přísně trestal a tak si občané dávali velký pozor.

   Posezení s Marií proběhlo ve velmi příjemné atmosféře. Po půlnoci ji Jan doprovodil domů. U dveří se zastavili a domluvili se na dalším setkání.

"Děkuji ti za krásný večer," špitla nakonec a políbila Jana na tvář. Usmála se a zmizela v domě.

   Jan kráčel spokojeně k domovu. Něco mu říkalo, že tentokrát by to mohlo vyjít.

 

   Několik dní poté si udělali společný výlet do přírody za město.

"Zavři oči," pověděl Marii, když přešli lávku přes potok.

"Jé, lístky do zoo!" zaradovala se, když je znovu otevřela.

"Slíbil jsem ti to přece," usmál se Jan.

"Děkuji ti ty můj Janíčku!" objala ho a tak, aby si toho nevšiml, mu vstrčila do kapsy bundy malý sešitek.

   Zanedlouho došli na malou vyhlídku, kde si udělali společné selfie.

"Je to krása viď?" řekla potichu Marie.

"Nádhera," odpověděl Jan.

   Marie se zohla.

"Na," podala Janovi pestře zbarvený javorový list, "vylisuj si ho a ulož na památku na dnešní den."

"Dobře Maruško," vzal si jej a políbil ji.

   Doma list vstrčil mezi dva papíry a zatížil několika knihami. "Tentokrát to vyjde. Vím to. Cítím to," řekl si v duchu a uvědomil si, že Marii miluje.

   Celý následující den se mu neozvala. "Sakra, že by to opět skončilo tak brzy?" říkal si v duchu a byl smutný. "A nebo je jí jen špatně. Ale to by mi snad dala vědět," prohlížel si s lítostí v iphonu fotografie, které si spolu včera pořídili.

   Krátce po půlnoci Jana probudil zvonek a bouchání na dveře.

"Co je do hajzlu?!" divil se. Kromě pátku platil noční zákaz vycházení.

   Vtom jako by do něj uhodil blesk. Ano, nemůže být nejmenších pochyb, kdo ho tak pozdě navštívil.

   Polkl, natáhl si kalhoty od pyžama a pomalu došel ke dveřím.

"Kdo je?" zeptal se celkem zbytečně.

"Otevřete," ozval se strohý hlas. Jan otočil klíčem a vzal za kliku. Dva vysocí muži v dlouhých kabátech a s kloboukem na hlavě sjížděli Jana kamenným, nečitelným pohledem.

"Oblečte se," poručil mu jeden z nich.

"Proč?" zeptal se poněkud bázlivě Jan.

"Půjdete s námi," ozval se druhý.

"Ale proč? Co jsem pro-"

"Žádné otázky! Máte pět minut!"

   Jan zmateně chodil po bytě a hledal oblečení. Tu a tam se vyskytly zvěsti o mužích, kteří pravděpodobně patří k bezpečnostním složkám. Oficiálně neexistovali, proto se jim říkalo jen "oni". "Oni" v noci odvlékali ty, kteří spáchali nejhorší zločin - zločin proti státu. A dnes si přišli pro Jana. Ten marně při oblékání přemýšlel, čím se provinil.

   "Oni" nasadili Janovi pouta a odvedli ho na ulici. Tam mu dali na oči černé brýle, takže neviděl vůbec nic. Vsadili ho do antonu bez oken a připoutali k sedadlu.

   Jan netušil, jak dlouho jel. Pořád nemohl přijít na to, kvůli čemu ho zatkli. Pak jej napadla strašná věc; dnes v noci beze stopy zmizí.

   Za nějakou dobu anton zastavil. Po chvíli se zase rozjel. Když zastavil podruhé, vytáhli Jana a kamsi s ním kráčeli.

   Posadili ho na židli a cosi mu připevnili na hlavu. Potom mu sejmuli pouta a odešli.

   Jan si třel bolavá zápěstí a sundal si brýle. Zvláštní bylo, že pořád viděl černočernou tmu. Chtěl zjistit, co to má na hlavě, a tak tam vztáhl ruku.

"Nesahejte na to!" prořízl ticho prudký hlas.

   Jan se strašně lekl.

"Kdo jste?" zeptal se ustrašeně. "Kde to jsem?"

"Odpovídejte pouze na moje otázky!" ozval se znovu hlas. "Nevšiml jste si na Marii Štolpové něčeho podezřelého?"

"Na Marii? Ne, proč-?"

"Odpovídejte jen na otázky! Nenaznačila Vám cokoliv, co by vedlo ke spáchání zločinu proti státu?"

"To určitě ne," odpověděl nešťastně. Chtěl se na něco zeptat, ale zavčas se zarazil.

"V pořádku," ozvalo se po chvíli, která Janovi připadala jako věčnost. "Prokázal jste loajalitu vůči státu a SUPOVBEZ. Ten přístroj co máte na hlavě čte myšlenky," dodal hlas. "Nasaďte si prosím brýle, budete odvezen zpátky domů. O všem, co jste dnes v noci zažil, viděl a slyšel máte přísný zákaz mluvit. Bezpečnost především!"

   Zatčení a výslech Janem otřásly. Další dny skoro nevycházel z bytu. Marie pořád nebyla k zastižení. Vůbec nechápal, co to všechno znamená.

   A pak ho našel. Malý notýsek, který mu Marie dala nenápadně do kapsy ten den, kdy se viděli naposledy. S údivem jej otevřel a začetl se:

 

   Můj nejmilovanější Jane!

 

   Až budeš číst tyto řádky, s největší pravděpodobností mě už nebudeš moci nikde zastihnout. To proto, že jsem členka hnutí odporu - ano, je to tak, nedělám si legraci, ostatně v tomto sešitku máš důkaz - a zadrželi mě "oni".

   V první řadě - při čtení tohoto dopisu dej pozor na iphone a počítač; "oni" pomocí nich odposlouchávají a vizuálně sledují jejich uživatele, aniž ti by o tom věděli.

   Jane, "oni" nám vzali naši svobodu a naše životy. Jak důkladně - to víš sám lépe než ostatní. Ano, zachránili nás před islámem, ano, nemáme tu kriminalitu, ale za jakou cenu? Co nám zbylo? A hlavně - co z nás zbylo?

   Není pravda, že za současnou finanční a sociální situaci může minulý režim - ne, to "oni" ji schválně udržují špatnou. Indoktrinují naše děti a naplňují je slepou nenávistí. Systematicky ničí duchovní statky z minulosti. Nemáme vůbec žádné soukromí. Nesmíme mít vlastní názory. Jane, tohle není život, který stojí za žití.

   A brzy má být mnohem hůř. "Oni" pracují na tom, aby z nás stvořili mechanické loutky, jednolitou masu slepě souhlasící se vším, co "oni" určí. To už nebude život. To bude konec.

   Jane, tohle nesmíme dopustit. V tomto sešitku je čip. Je v něm vir, který, když nainstaluješ do počítače ve své kanceláři v SUPOVBEZ, během krátké doby zničí software všech sledovacích systémů v zemi. Ano, úplně všech. Zase budeme svobodní.

   Až to uděláš, dostav se na místo, kde jsem ti dala ten javorový list. Budou tam na tebe čekat moji spolubojovníci z hnutí odporu. Poskytnou ti úkryt a vše potřebné. Také se dozvíš, jak budou dále postupovat, aby díky tobě získaná svoboda zůstala trvalá.

   Vím, že mi asi nebudeš věřit, ale během našeho seznamování, byť krátkého, jsem se do tebe zamilovala. A spoléhám na tebe jako ještě nikdy na nikoho jiného. Prosím, udělej to kvůli mě, ostatním lidem a také kvůli sobě.

 

   Přeji ti všechno štěstí světa. Miluji tě.

 

   Tvoje Marie

 

   Zlá předtucha se změnila v jistotu. Tak je to tedy. Marie se "ztratila" a oni ji už nikdy neuvidí.

   Janovi stékaly po tvářích slzy. V hlavě mu běžela jedna představa za druhou; jak "oni" nejkrutějšími způsoby Marii mučí, otupělá Marie v temné kobce, její poprava provazem, zastřelením, injekcí nebo jiným způsobem...

 

   Nadešel den, kdy měl Jan opět nastoupit do práce. Pro něj to však byl jiný den. Uvědomil si, že Marie měla pravdu. "Oni" jim vše vzali. Život i svobodu, a to i s jeho pomocí. A jemu vzali lásku. Už jen kvůli ní, a taky aby odčinil to, co napáchal, udělá, oč ho požádala.

   To ráno, hned jak vyšel z domu, se mu rozbušilo srdce. Musí se chovat a tvářit zcela přirozeně, jinak je po všem.

   Před policejním stanovištěm nedaleko SUPOVBEZ si s hrůzou uvědomil, že při kontrole přijdou na čip, který má schovaný v kapse. "Jak jsem na to mohl zapomenout?!" vyčítal si v duchu. Ale dělat se už nedalo nic.

   Už se připravoval na to, že jej zadrží, když se rozsvítilo zelené světélko. Zachovaje ledový klid vykročil a v duchu děkoval hnutí odporu za ochranné zabezpečení čipu. Také hlavním vchodem SUPOVBEZ prošel v pořádku. Teď jel výtahem do patra, kde pracoval.

   Vystoupil. Před dveřmi s písmenem "C" se krátce zastavil. S mrazením v zádech se nadechl. Za chvíli to přijde. Svoboda. Nový začátek. "Jde se na to," řekl si. Přiložil ruku na čtečku a nadiktoval své identifikační číslo. Dveře se posunuly.

   Za nimi stáli "oni"; dva vysocí muži v dlouhých kabátech a s kloboukem na hlavě, ti samí, kteří nedávno pozdě v noci odvlekli Jana z bytu.

"Půjdete s námi," řekl stroze jeden z nich.

 

"Vážně jste si myslel, že o Vás nevíme?" prohodil posměšně k Janovi muž v uniformě.

   Jan seděl na židli připoután k ní tak pevně, že se nemohl pohnout ani o píď. Na hlavně měl nasazený přístroj na čtení myšlenek.

"To jste byl vážně tak naivní?" ozval se zase uniformovaný důstojník. "Pracujete - pracoval jste v SUPOVBEZ, mohl jste lépe než ostatní přijít na to, že my víme o všech všechno. Jediné, co zatím nedokážeme, je najednou sledovat online u všech, co si myslí. Ano, zatím," usmál se, když si všiml Janova vyděšeného obličeje. "Ale to se brzy změní. XIII. oddělení intenzivně pracuje na nitrotělních čipech, jenž budou každému implantovány a které nám to umožní. A to bude teprve počátek," znovu se usmál.

"Teď se v duchu ptáte," pokračoval muž v uniformě, "proč jsme Vás nezatkli už dříve, když víme o všech všechno. Je to proto, že jsme Vám dali šanci prokázat loajalitu vůči státu a SUPOVBEZ. Neuspěl jste. Ale nebojte," dodal ironicky, "každý je nahraditelný."

   Do místnosti vešli "oni", odpojili Jana od přístroje na čtení myšlenek a stále spoutaného na židli ho vezli kamsi pryč.

   V Janově mysli nastala náhlá změna. Panickou hrůzu vystřídal zvláštní, odevzdaný klid. Je po všem. Ale on se zanedlouho opět setká s Marií. Tento svět chudoby, nenávisti a nesvobody nechají za sebou a společně vkročí do nového, lepšího světa, kde budou konečně spolu a šťastni.

 

   Mladík, mající čerstvě po škole, pospíchal. Dnes nastupuje na uvolněné místo IT technika ve IV. oddělení v úseku "C" v SUPOVBEZ, a nechtěl přijít pozdě. Když procházel kolem velké obrazovky, zrovna se na ní objevila moderátorka: "Vítám vás do dalšího dne 25. října 2055..."