Jdi na obsah Jdi na menu
 


Manželství homosexuálů je jen první krok, požadavky LGBT aktivistů porostou

Sexuální menšiny mají nejvíce práv v historii, přesto jim to nestačí...

article preview

   Sexuální menšiny mají nejvíce práv v historii, přesto jim to nestačí...

 

Manželství homosexuálů je jen první krok, požadavky LGBT aktivistů porostou

 

1.jpg

 

článek publikovaný 8. dubna 2019 na serveru info.cz (ZDE)

 

   V Česku stále probíhá parlamentní debata o povolení sňatků pro stejnopohlavní páry a její výsledek je zatím v nedohlednu. Francie oproti tomu manželství pro homosexuální dvojice legalizovala bezmála před šesti lety. Co tato doba přinesla za změny? V rozhovoru pro INFO.CZ francouzskou zkušenost popisuje Ludovine de La Rochére, šéfka hnutí (a nyní již strany) La Manif Pour Tous, které proti zavádění "manželství pro všechny" organizovalo statisícové protesty.

 

Jaká byla před šesti lety ve Francii atmosféra přijímání zákona, který legalizoval stejnopohlavní sňatky?

   Vyhrocená. Hnutí La Manif Pour Tous pořádalo protesty, kterých se zúčastnily stovky tisíc Francouzů. Odpor veřejnosti byl více než patrný, nicméně tehdejší silně levicoví poslanci Národního shromáždění zákon za podpory prezidenta Francoise Hollanda protlačili. Senát byl proti, ale ve Francii má dolní komora poslední slovo, takže zákon prošel. Už tehdy byla na straně zastánců stejnopohlavních sňatků velká média, která nešetřila ostrou kritikou nás, odpůrců.

Zvedla se po uzákonění stejnopohlavních sňatků další vlna odporu?

   Ano, dohromady se dalo asi 20 tisíc starostů a lidí z vedení obcí, kteří nesouhlasili s povinností oddávat homosexuální páry, protože se to příčí jejich přesvědčení a svědomí. Případy těch, kteří se takto rozhodli, byly medializované. A na ony pokuty se konaly sbírky. Situace se nakonec vyřešila tak, že starosta může v případě nesouhlasu přenechat pravomoc oddávajícího někomu z dalších zastupitelů, kterému to nečiní problémy.

Kolik bylo za oněch bezmála šest let uzavřeno sňatků mezi osobami stejného pohlaví?

   Nejsou to ani ona čtyři procenta. Ke konci roku 2017 bylo uzavřeno zhruba 40 tisíc sňatků, což je 3,5 % všech manželství. Jen o manželství ale od počátku nešlo, následně se začala prosazovat další agenda.

O co tedy šlo, když ne o manželství?

   Kampaň za povolení homosexuálních svazků se zaštiťovala názvem Manželství pro všechny, což tomu dodalo líbivý a inkluzivní nádech. Od počátku ale šlo o možnost stejnopohlavních párů mít děti. Adopce byly přímo součástí původního návrhu, ale těmi to zdaleka nekončí. Reálně je málo dětí k adopci právně způsobilých, na 25 tisíc párů schválených jako adoptivní rodiče připadají ročně jen zhruba 4 tisíce dětí. Navíc celý proces dlouho trvá. Proto LGBT aktivisté takřka okamžitě začali s prosazováním rychlejších možností.

Které možnosti to jsou?

   Lesbické páry to mají o poznání jednodušší, v krajním případě jim stačí sebezapření a obě ženy mohou počít přirozenou cestou. Jinak jde v případech těchto dvojic o možnost umělého oplodnění dárcovským spermatem. U gayů je situace složitější, takže pro jejich páry jde o náhradní mateřství.

A tyto možnosti jsou v současné době ve Francii legální?

   Zatím ne. Možnost svobodných žen - stejně jako partnerek žijících v lesbickém manželství - zažádat si o umělé oplodnění, aniž by byl znám otec, ale bude nejspíše legalizována už tento rok. Alespoň podle posledního vývoje soudě. Nikdo si neuvědomuje, že dítě tím přichází o právo poznat svého otce. U náhradního mateřství je to složitější: i politici si mnohem více než u asistované reprodukce uvědomují, že tu existuje riziko obchodování s lidskými životy. I tak ale postupně dochází ke stírání jednotlivých aspektů té ilegality.

Jakým způsobem je takto postupně ona ilegalita stírána?

   V současné době se děje to, že homosexuální manželé - gayové - odcestují do zahraničí a vrátí se s dítětem, které jim tam odnosí a porodí náhradní matka. Ve Francii pak žádají, aby byl dítěti vystaven nový rodný list, kde budou oni uvedeni jako rodiče. O těchto dětech se mluví jako o "fantomech republiky", ale to je jen manipulace. Ty děti rodný list mají, nejsou žádní duchové. Mají rodný list ze země, kde se narodily, ve Francii mohou normálně žít a získat zde občanství. Úřady už nyní musí zapsat jednoho z partnerů, pokud je biologickým otcem dítěte. Soudy pak povolily možnost druhého partnera dítě "přiadoptovat". I tak je zde ale tlak, aby se za náhradními matkami nemuselo do zahraničí a aby se oba homosexuální rodiče zapsali do rodného listu dítěte bez procesu souvisejícího s adopcí, tedy jen na požádání u úředníka na matrice.

Ustal po šesti letech od legalizace stejnopohlavních sňatků tlak LGBT organizací?

   Naopak si troufám říct, že je to ještě horší, respektive situace je ještě složitější. Už zdaleka nejde jen o ta manželství, tato bitva je z jejich strany vyhraná. Nyní nastolují další témata. Odpůrci čehokoliv, co se LGBT lobby snaží protlačit, jsou navíc označováni za homofoby a ostrakizováni. V rámci boje s homofobií vznikají různé, z veřejných zdrojů financované programy, které jsou často jen hlásnou troubou LGBT propagandy. Kdo na to upozorní, z toho se udělá homofob.

Je podle vás francouzská společnost homofobní?

   Pochopitelně se mezi Francouzi, stejně jako všude jinde, skuteční homofobové najdou. A to skutečně je problém, který by měl být řešen. I naše hnutí homofobii po celou dobu odmítá a odsuzuje. Ale Francie jako taková homofobní není. Ostatně, homosexualita u nás přestala být nelegální už na sklonku 19. století. Problém je ten, že aktivisté nálepku homofobie používají pokaždé, když narazí na pro ně nepohodlný názor.

Zmínila jste, že LGBT komunita měla při schvalování stejnopohlavních sňatků silné zastání v médiích. Je tomu tak doposud?

   Ano, mainstreamová média jsou stále silně, řekněme, levicově-liberálně orientovaná. Ale je tam jistý posun. Když jsme před uzákoněním manželství homosexuálů varovali, že tímto požadavky LGBT aktivistů nekončí, vysmáli se nám, že vytváříme falešné strašáky. A teď nedávno jeden významný levicový deník napsal, že jsme měli pravdu. Oni tedy považují vše, co přišlo po oné legalizaci, za pozitivní, ale dali nám za pravdu, že to s sebou od počátku neslo otázky asistované reprodukce, náhradního mateřství a další. Když se dnes bavím s mnohými novináři, tak se mnou z velké části souhlasí. Jen se neodváží to napsat.

Když mluvíte o stupňujících se požadavcích, skončí boj LGBT komunity u náhradního mateřství, nebo bude ještě něco následovat?

   Obávám se, že neskončí. Ač se homosexuálové již domohli práv, která požadovali, stále se staví do rolí obětí a požadují víc. Z lékařské péče by nejraději udělali službu, která bude plnit jejich přání. Budou volat po tom, že každý má právo na to mít dítě, což je eticky sporná otázka. Je dítě něco, na co by měl být nárok? A poté je zde co nejširší implementace genderové ideologie. Rozbití tradičního dělení na muže a ženy, záměna termínů jako matka a otec na genderově neutrální, možnost měnit si pohlaví dle libosti a vynucovat si oslovování preferovanými zájmeny včetně obskurních novotvarů pod pohrůžkou tvrdých sankcí.

Domníváte se, že se tento vývoj někdy zvrátí, nebo se schválením stejnopohlavních sňatků podle vás otevřela brána, kterou již nelze zavřít?

   Osobně si myslím, že situace se změní, ale je to běh na dlouhou trať. Je k tomu potřeba nejen změna politické reprezentace, ale hlavně společnosti jako takové. Čím více se požadavky stupňují, tím jsou pro běžného člověka absurdnější. Jednoho dne situace dospěje do kritického bodu zlomu a pak je naděje na změnu. Tehdy si totiž společnost uvědomí, že to, co nyní považuje za normální, je naopak velmi škodlivé. A je potřeba od toho upustit. Takto skončilo otroctví nebo apartheid. A věřím, že je potřeba dosažení tohoto společenského poznání pomáhat.