Socialismus - 4. část

Politické ideologie, 4. vydání, Andrew Heywood, Plzeň 2088, str. 156 - 157

(pokračování předchozí části)

Socialismus v 21. století

Diskusi o socialismu v 21. století budou někteří považovat za zhola zbytečnou. Socialismus je mrtev a nekrology už byly napsány. Důkazy, které by takový názor podpořily, jsou všeobecně známé. Revoluce, ke kterým došlo v letech 1989 - 1991 ve východní Evropě, zlikvidovaly poslední pozůstatky "reálného socialismu" a tam, kde režimy podle jména socialistické stále ještě existují, například v Číně a na Kubě, existují jedině díky tomu, že komunistické strany jsou ochotné provádět tržní reformy. Jinde se parlamentní socialistické strany o překot vzdávaly tradičních zásad a voličskou přízeň se snažily si udržovat tím, že projevovaly stále větší sympatie pro tržní hospodářství. Jediná vážná debata se týkala příčiny smrti socialismu. Teoretikové konce dějin jako například Francis Fukuyama (1989) ji spatřovali v nedostatcích a slabinách vlastních všem socialistickým modelům a v nepopiratelné převaze liberálního kapitalismu. Jiní poukazovali na to, že globalizovaná ekonomika má tendenci vtahovat všechny státy do globálního kapitalistického systému. Ještě jiní zase zdůrazňovali, že politická základna socialismu se z mas dělnické třídy scvrkla na izolovanou a odpolitizovanou spodinu. Ať již je vysvětlení jakékoli, svět se dramaticky a natrvalo posunul doprava a socialismus se ocitl - řečeno slovy Lva Trockého, vyřčenými ovšem ve zcela jiné situaci - na "smetišti dějin".

   Socialisté s delší dějinnou pamětí se však nejspíš s takto chmurnými závěry nesmíří. Stejně jako se ukázaly být mylné předpovědi nevyhnutelného vítězství socialismu, vyhlašovaného počátkem 20. století, může se stát, že se jako nespolehlivé projeví i proklamace o smrti socialismu, pronášené počátkem 21. století. Vždyť přece ještě v 60. letech se za překonaný považoval liberalismus volného trhu, zatímco socialismus - tak se to alespoň jevilo - zažíval nezadržitelný vzestup. Naděje, že socialismus přežije, se do značné míry opírají o stále ještě existující a možná neodstranitelné nedostatky kapitalistického systému. Ve své knize Socialismus pro věk skepticismu (1995) to Ralph Miliband formuloval takto: "Myšlenka, že kapitalismus byl veskrze transformován a že je tím nejlepším, čeho se lidstvu kdy může podařit dosáhnout, je strašlivou ostudou lidského rodu." V tomto smyslu je socialismu souzeno přežít, byť třeba jen proto, že je jakýmsi připomenutím možností lidstva pokročit ve svém vývoji za rámec tržního individualismu. Nadto globalizace může být pro socialismus nejen problémem, ale i šancí. Stejně jako se kapitalismus transformuje tím, že vzrůstá význam nadnárodního rozměru ekonomického života, je možné, že i socialismus se postupně transformuje v kritiku globálního vykořisťování a globální nerovnosti. Právě o to dnes konec konců jde rodícímu se antikapitalistickému antiglobalizačnímu hnutí, třebaže teoreticky je zatím značně nevyspělé. Jinak řečeno, socialismus se v 21. století může znovu zrodit jako globální antikapitalismus.

   Pokud socialismus přežije, o jaký socialismus půjde? Jasné se zdá být to, že se nejspíš nebude inspirovat byrokratickým autoritářstvím sovětské éry. Marxismus-leninismus možná opravdu mrtvý je, a jen málo socialistů bude nad jeho skonem ronit slzy. To může mít mimo jiné za následek nový pohled na Marxovo dědictví, oproštěný nyní od zkušeností s leninismem a stalinismem. Pravděpodobné ovšem je, že přitom nepůjde o Marxe - ekonomického deterministu³⁹, tak dobře známého z 20. století, ale o Marxe - humanistického filosofa. Pokud jde o parlamentní socialismus, jeden důležitý úkol zde zůstává. Keynesiánská sociální demokracie, přinejmenším ta, která existovala bezprostředně po roce 1945, byla možná opuštěna; politicky a voličsky životaschopná alternativa tržního kapitalismu se ale zase musí teprve objevit. Zájem o třetí cestu a další neorevizionistické projekty je nepochybně důkazem touhy po "novém myšlení" v rámci socialismu a zejména potřeby čelit fundamentalistickému neoliberalismu; v tom však lze těžko spatřovat doklad renesance socialismu. Hledání nového socialistického paradigmatu tedy prozatím pokračuje.

První komunisté, dají-li se takto nazvat, se dostali na několik měsíců k moci v Paříži v roce 1871. Po jejím uchopení začaly masakry a represe, a nakonec jejich vláda zanikla. A takto to se socialismem/komunismem dopadne vždycky. (více informací ZDE a ZDE)

39.  Determinismus: názor, že jednání a rozhodování lidí je bezezbytku podmíněno vnějšími faktory; determinismus vyúsťuje v závěr, že svobodná vůle je mýtus.