Socialismus - 3. část
Socialismus - 3. část
Česká demonstrace na podporu tzv. "Palestiny" 10. 10. 2026, které se zúčastnili i Mladí sociální demokraté.
Politické ideologie, 4. vydání, Andrew Heywood, Plzeň 2008, str. 146 - 156
(pokračování předchozí části)
Sociální demokracie
Jako určitý ideologický postoj se sociální demokracie zformovala zhruba v polovině 20. století. Byl to důsledek tendence západních sociálnědemokratických stran nejen přijímat parlamentní strategii, ale také přehodnocovat své socialistické cíle. Zejména šlo o to, že tyto strany už neusilovaly o likvidaci kapitalismu, ale o jeho reformu či "polidštění". Slova sociální demokracie proto začala znamenat určitou vyváženost mezi tržním hospodářstvím na jedné straně a státními zásahy na straně druhé. K hlavním rysům sociáldemokratismu patří:
- Sociální demokracie prosazuje liberálnědemokratické zásady a souhlasí s tezí, že politické změny se mohou a mají provádět pokojně a ústavně.
- Kapitalismus se chápe jako jediný spolehlivý způsob vytváření bohatství; socialismus se tudíž kvalitativně neliší od kapitalismu.
- Kapitalismus se přesto hodnotí jako morálně defektní, zejména pokud jde o způsob, jak se v něm rozděluje bohatství; kapitalismus se spojuje se strukturální nerovností a chudobou.
- Vady kapitalistického systému může stát odstranit ekonomickým a sociálním inženýrstvím; stát je strážcem veřejného čili obecného zájmu.
- Národní stát je účelnou jednotkou politického vládnutí. Disponuje totiž značnou schopností regulovat na svém území hospodářský a společenský život.
Sociální demokracie byla nejrozvinutější v prvních letech po 2. světové válce, kdy se nadšení pro sociálnědemokratické myšlenky a teorie rozšířilo daleko za její rámec; v řadě západních zemí tak vznikl jakýsi sociálnědemokratický konsens. Od 70. a 80. let však musela sociální demokracie o udržení svého volebního a politického významu úporně bojovat, a to vzhledem k nástupu neoliberalismu a změněným ekonomickým a sociálním podmínkám. Závěrečná desetiletí 20. století se tak stala svědkem postupného ideologického ústupu reformistických socialistických stran prakticky na celém světě.
Etický socialismus
Teoretický základ daly sociální demokracii spíše etické či náboženské názory než vědecké analýzy. Sociální demokraté si neosvojili materialistické a do systému uspořádané ideje Marxovy a Engelsovy, ale kritizovali kapitalismus z pozic v podstatě morálních. Socialismus, stručně řečeno, prezentují jako morálně kapitalismus převyšující, jelikož lidé jsou tvorové etičtí, vzájemně spjatí pouty lásky, sympatií a soucitu. Takové myšlenky často dodávaly socialismu výrazně utopický charakter. Morální vize, jež je základem etického socialismu, vycházela z humanistických a náboženských principů. Socialismus ve Francii, Spojeném království a dalších zemích Commonwealthu byl výrazněji ovlivněn humanistickými33 idejemi Fourierovými, Owenovými a Williama Morrise (1854 - 1896) než "vědeckým" krédem Karla Marxe. Socialismus značně čerpal rovněž z křesťanství. Existuje například stará tradice křesťanského socialismu ve Spojeném království, projevující se ve 20. století v dílech R. H. Tawneye. Křesťanská etika, která inspirovala britský socialismus, je etikou univerzálního bratrství a úcty, která náleží všem lidem jako tvorům božím; jde o princip vyjádřený přikázáním "miluj bližního svého jako sebe samého". Ve své knize Výdělkářská společnost (1921) Tawney odsoudil neregulovaný kapitalismus, protože jeho hnací silou není víra ve "společné lidství", ale "hřích lakomství".
Tato náboženská inspirace byla patrná i v myšlenkách teologie osvobození, která ovlivnila mnoho katolických zemí rozvojového světa, zejména v Latinské Americe. Poté, co léta podporovali latinskoamerické utlačovatelské režimy, římskokatoličtí biskupové vyhlásili v roce 1968 na svém setkání v Madellin v Kolumbii "variantu, která se hodí zejména chudým". Vycházeli z toho, že náboženská odpovědnost duchovenstva přesahuje rámec věcí úzce duchovních a zahrnuje i sociální a politický boj prostých lidí. Navzdory tomu, že papež Jan Pavel II. a Vatikán je odsoudili, organizovali radikální kněží v mnoha zemích Latinské Ameriky kampaně proti chudobě a politickému útlaku a občas dokonce podporovali socialistické revoluční hnutí. Podobně byla náboženstvím motivována socialistická hnutí v převážně muslimských zemích severní Afriky, Blízkého východu a Asie. Sepětí islámu se socialismem je dáno tím, že islám hlásá zásady sociální spravedlnosti, dobročinnosti a spolupráce a výslovně zakazuje lichvu a nepoctivé zisky.
Toto slibovala Česká strana sociálně demokratická (ČSSD) před volbami v roce 2014 v České republice.
Tím, že rezignovala na vědeckou analýzu a dala přednost morálním či náboženským zásadám, však sociální demokracie oslabila teoretický základ socialismu. To hlavní, oč sociální demokracii šlo, bylo spravedlivé či slušné rozdělování bohatství ve společnosti. Projevem toho je klíčová zásada sociální demokracie, sociální spravedlnost34. Sociální demokracie přesto začala prosazovat širokou škálu názorů, sahajících od levicové věrnosti větší rovnosti a širšímu rozsahu kolektivního vlastnictví ke spíše pravicovému souhlasu s potřebou tržní výkonnosti a individuální soběstačnosti, který lze někdy těžko odlišit od některých podob liberalismu či konzervatismu. Přesto byly učiněny pokusy dát sociální demokracii určitý teoretický základ, jehož součástí bylo zpravidla přehodnocení samého kapitalismu a nové vymezení cíle socialismu.
Revizionistický socialismus
Původním - fundamentalistickým - cílem socialismu bylo dosažení stavu, kdy výrobní prostředky budou ve společném vlastnictví všech, a tudíž využívány ke všeobecnému prospěchu. K tomu bylo zapotřebí zlikvidovat soukromé vlastnictví a přejít od kapitalistického výrobního způsobu k výrobnímu způsobu socialistickému, zpravidla cestou revoluční změny. Podle tohoto názoru kapitalismu není pomoci: jde o systém třídního vykořisťování a útlaku, který si zaslouží být odstraněn, nikoli jen reformován. Koncem 19. století ale někteří socialisté dospěli k závěru, že tato analýza je mylná. S nejzřetelnějším teoretickým vyjádřením tohoto závěru bylo možno se setkat v práci Eduarda Bernsteina Evoluční socialismus (1898). V ní Bernstein přišel s kompletní kritikou Marxe a s prvním pokusem o marxistický revizionismus35.
Bernstein vycházel do značné míry z empirie: odmítl Marxovu metodu, historický materialismus, protože předpovědi, ke kterým pomocí ní Marx dospěl, se ukázaly jako nesprávné. Kapitalismus prokázal svou stabilitu a přizpůsobivost. Místo aby se třídní boj zintenzivňoval a společnost rozděloval na "dvě velké třídy", buržoazii a proletariát, kapitalismus, jak ukázal Bernstein, je čím dál složitější a diferencovanější. Objevily se akciové společnosti, vlastněné ne už jen jedním mocným továrníkem, ale určitým počtem akcionářů; v důsledku toho se rozšířil okruh vlastníků. Rozšířily se ale také řady příslušníků středních tříd, protože za mzdu pracující zaměstnanci, technici, státní úředníci a kvalifikovaní dělníci, kterých je stále víc, nejsou ani kapitalisté, ani proletáři. Podle Bernsteina kapitalismus už není systémem otevřeného třídního útlaku. Lze ho tudíž reformovat znárodněním hlavních průmyslových odvětví a rozšířením právní ochrany dělnické třídy a sociálního zabezpečení. Bernstein byl přesvědčen, že toho lze dosáhnout pokojně a demokraticky.
Eduard Bernstein (1850 - 1932) byl německý socialistický politik a teoretik. Jako jeden z prvních členů německé sociální demokracie (SPD) se zařadil mezi čelné intelektuály angažované ve sporech o revizionismus. Na protest proti 1. světové válce Bernstein stranu opustil, později se však do ní znovu vrátil. Pod vlivem britského fabiánství a filosofie I. Kanta (1724 - 1804) se Bernstein pokusil revidovat a modernizovat ortodoxní marxismus. Ve své práci Evoluční socialismus (1898) tvrdil, že hospodářské krize se nezostřují, ale zmírňují, a poukázal na "neustálý pokrok dělnické třídy". Proto volal po spojenectví s liberální střední třídou a rolnictvem a zdůrazňoval možnost postupného a pokojného přechodu k socialismu. Ve svých pozdějších dílech odhodil vše, co ho mohlo i vnějškově spojovat s marxismem, a rozvinul jednu z forem etického socialismu založenou na novokantovství.
Západní socialistické strany byly revizionistické v praxi, i když ne vždy v teorii: jejich záměrem bylo kapitalismus "krotit", nikoli likvidovat. Formálně se v některých případech ještě dlouho přidržovaly fundamentalistických cílů: příkladem byla britská Labouristická strana, která si podržela svou víru ve "společné vlastnictví výrobních prostředků i prostředků rozdělování a směny", formulovanou v článku IV jejích stanov z roku 1918. V průběhu 20. století však sociální demokraté postupně opouštěli své přesvědčení o nutnosti plánování, protože poznávali, že kapitalistický trh je efektivní a vitální. Švédská Sociálnědemokratická dělnická strana se plánování formálně zřekla ve 30. letech; západoněmečtí sociální demokraté tak učinili v roce 1959 na sjezdu v Bad Godesberg, který přijal zásadu "soutěž tam, kde je možná, plánování tam, kde je nutné". Ve Spojeném království obdobná snaha přiklonit se koncem 50. let k revizionismu skončila nezdarem: konference Labouristické strany totiž zamítla návrh tehdejšího vůdce strany Hugha Gaitskella, aby se článek IV zrušil. Když však byla u moci, Labouristická strana nikdy neprojevila sebemenší chuť k nějakému rozsáhlému znárodňování.
Poté, co se zřekla plánování a úplného znárodnění, zůstaly sociální demokracii tři skromnější cíle. Prvním byla smíšená ekonomika, jakási směs veřejného a soukromého vlastnictví, která je někde mezi tržním kapitalismem a státním kolektivismem. Znárodňování, pokud ho sociální demokraté prosazují, je vždy selektivní a omezuje se na klíčová odvětví nebo na to, co se považuje za "přirozené monopoly". Například Attleeho vláda, která byla u moci v letech 1945 - 1951, znárodnila hlavní veřejné služby (elektřina, plyn, uhlí, ocel, železnice atd.), většinu britského průmyslu však ponechala v soukromých rukou. Za druhé, sociální demokraté se snažili regulovat kapitalistické ekonomiky, aby udrželi ekonomický růst a nízkou nezaměstnanost. Po roce 1945 se většina sociálnědemokratických stran přiklonila ke keynesiánství jako k nástroji kontroly nad ekonomikou a dosažení plné zaměstnanosti. Za třetí, socialisty lákala představa sociálního státu jako hlavního nástroje reformování čili humanizování kapitalismu. V sociálním státu se spatřoval mechanismus přerozdělování, který pomůže nastolit sociální rovnost a odstranit chudobu. Kapitalismus už nebylo třeba zlikvidovat, ale pouze poopravit, a to zavedením kapitalismu reformovaného čili sociálně orientovaného.
Výjev z převýchovného komunistického tábora ve Vietnamu.
Pokus tento vývoj teoreticky osvětlit a fakticky tak aktualizovat Bernsteina podnikl britský politik a sociální teoretik Anthony Crosland (1918 - 1977) ve své knize Budoucnost socialismu (1956). Přesvědčen o tom, že moderní kapitalismus se pramálo podobá kapitalismu 19. století, který měl před očima Marx, se Crosland přihlásil k manažerismu36. Vyslovil názor, že stará třída kapitalistů byla nahrazena novou třídou manažerů, expertů a technokratů, která začala ovládat všechny průmyslově vyspělé společnosti jak kapitalistické, tak komunistické. Crosland byl přesvědčen, že vlastnictví výrobních prostředků bylo odděleno od kontroly nad ním. Zatímco akcionářům, kteří podniky vlastní, jde především o zisk, placení manažeři, kteří přijímají běžná podnikatelská rozhodnutí, mají širší škálu cílů, do které patří i udržení harmonie v podniku a jeho image na veřejnosti. Marxismus se tudíž stal irelevantním: nelze-li už v kapitalismu spatřovat systém vykořisťování jedné třídy druhou, jsou fundamentalistické cíle znárodnění a plánování jednoduše přežité. Socialismus tedy Crosland definoval v kategoriích politiky sociální spravedlnosti, nikoli politiky vlastnictví. Majetek nemusí být ve společném vlastnictví, může se však přerozdělovat prostřednictvím sociálního státu, financovaného z progresivních daní. Crosland si byl ovšem vědom, že k dosažení socialismu je nezbytný ekonomický růst. Bez rostoucí ekonomiky nelze zajistit daňové výnosy potřebné k financování štědřejších sociálních výdajů a bohatí budou ochotni potřebné financovat jedině tehdy, jestliže ekonomický růst zajistí i jejich vlastní životní úroveň.
Pnutí v rámci socialismu (1)
Sociální demokracie v. Komunismus
etický socialismus x vědecký socialismus
revizionismus x fundamentalismus
reformismus x utopismus
evoluce/gradualismus x revoluce
"humanizovat" kapitalismus x odstranit kapitalismus
přerozdělování x společné vlastnictví
zmírňování třídního boje x beztřídní společnost
relativní rovnost x absolutní rovnost
smíšená ekonomika x státní kolektivizace
řízení ekonomiky x centrální plánování
parlamentní strana x avantgardní strana
politický pluralismus x diktatura proletariátu
liberálnědemokratický stát x proletářský/lidový stát
Krize sociální demokracie
V prvních poválečných letech se zdálo, že keynesiánská sociální demokracie - neboli sociální demokracie tradiční - triumfovala. Její síla spočívala v tom, že dokázala využít dynamiku trhu, aniž by se přitom dosáhlo té míry nerovnosti a nestability, o níž měl Marx za to, že odsoudí kapitalismus k zániku. Keynesiánská sociální demokracie se však zakládala na určitém (údajně) nestabilním kompromisu. Na jedné straně pragmaticky přijímala trh jako jediný spolehlivý nástroj vytváření bohatství. Tento zdráhavý příklon sociálních demokratů k trhu se rovnal přiznání, že žádná schůdná socialistická alternativa neexistuje; socialistický projekt se tak znovu představil jako pokus kapitalismus reformovat, nikoli nahradit. Na druhé straně v sociální demokracii přežívala socialistická etika v podobě úsilí o sociální spravedlnost. To zase souviselo s poněkud rozmělněnou představou o rovnosti, totiž rovnosti distributivní, tedy s představou, že chudoba se má omezovat a nerovnost tudíž zmenšovat přerozdělováním z bohatých na chudé.
V jádru keynesiánské sociální demokracie je tedy rozpor mezi přitakáním ekonomické efektivnosti a přitakáním rovnostářství. Během "dlouhého boomu" poválečných let se s ním sociální demokraté vyrovnávat nemuseli, protože trvalý růst, nízká nezaměstnanost a současně i nízká inflace zvyšovaly životní úroveň všech sociálních skupin a pomáhaly financovat štědřejší sociální programy. Recese 70. a 80. let však vyvolala - přesně, jak Crosland předpokládal - v sociální demokracii napětí: socialistické myšlení se polarizovalo do zřetelněji definovaných stanovisek levicových a pravicových. Recese uspíšila "fiskální krizi sociálního státu", protože zvýšila poptávku po sociálních podporách (znovu se totiž objevila nezaměstnanost) a zároveň snížila daňové výnosy, ze kterých se sociální výdaje financovaly (méně lidí totiž pracovalo a podnikání méně vynášelo). Bylo třeba zodpovědět nelehkou otázku: mají se sociální demokraté snažit obnovit efektivitu tržního hospodářství, což by mohlo znamenat snížit inflaci a nejspíš i daně, nebo mají chudinu a lidi s nízkými příjmy hájit zachováním nebo dokonce zvýšením sociálních výdajů?
Česká demonstrace na podporu tzv. "Palestiny" 10. 10. 2026, které se zúčastnili i Mladí sociální demokraté.
Tato krize sociální demokracie se v 80. a 90. letech prohloubila, a to pod společným vlivem několika dalších faktorů. Za prvé, voličskou podporu sociální demokracie oslabila deindustrializace a pokles počtu příslušníků tradiční dělnické třídy, sociální základny keynesiánské sociální demokracie. Zatímco bezprostředně po 2. světové válce se sociální demokracie nesla na vlně pokrokových politických opatření, od 80. let se politika zaměřovala stále více na zájmy skupiny, kterou J. K. Galbraith (1992) pojmenoval "spokojená většina". Tyto sociální a voličské posuny přišly sociálnědemokratickým stranám draho. Například britská Labour party prohrála v letech 1979 - 1992 čtvery parlamentní volby za sebou; německá SPD byla v letech 1982 - 1998 v opozici; francouzská Socialistická strana utrpěla drtivé porážky, zejména v letech 1992 a 2002, kdy se socialistickému kandidátovi Lionelu Jospinovi nepodařilo postoupit do druhého kola prezidentských voleb. Za druhé, ekonomickou úspěšnost sociální demokracie podlomil nástup globalizace. Integrace národních ekonomik do širšího globálního ekonomického systému nevedla jen k tomu, že keynesiánství přestalo fungovat, jelikož ke keynesiánským opatřením je zapotřebí, aby národní vlády mohly řídit samostatné národní ekonomiky; zintenzivnila také mezinárodní konkurenci a vyvolala tak tlaky na snižování daní a státních výdajů. zejména reformami sociálního státu a větší flexibilitou pracovních sil. Za třetí, zhroucení komunismu značně oslabilo intelektuální důvěryhodnost sociální demokracie. Nevedlo jen ke světu bez jakýchkoli významných nekapitalistických ekonomických forem, ale také podlomilo víru v to, co Anthony Giddens nazval "kybernetický model" socialismu, ve kterém stát, fungující jako mozek společnosti, je hlavním aktérem ekonomických a sociálních reforem. V této perspektivě se na keynesiánskou sociální demokracii mohlo hledět jako na pouhou skromnější variantu státního socialismu, který revoluce let 1989 - 1991 tak náhle a neočekávaně odvrhly.
Anthony Giddens (nar. 1938) je britský sociální a politický teoretik. V letech 1997 - 2003 stál v čele London School of Economics. Často se o něm hovoří jako o "guru" Tonyho Blaira. Výrazně ovlivnil formování nového programu sociální demokracie ve Spojeném království i v jiných zemích. Mezi významné sociální teoretiky se Giddens zařadil svou teorií strukturace, kterou předložil v dílech Nová pravidla sociologické metody (1976) a Utváření společnosti (1984) a jíž chtěl překonat tradiční dualismus struktury a lidského jednání. Ve svých pozdějších pracích, k nimž patří mj. Mimo levici a pravici (1997), Třetí cesta (1998), Splašený svět (1999) a Třetí cesta a její kritikové (2000), se Giddens snažil přetvořit sociální demokracii ve světle nástupu pozdní moderny; přitom si všímal mj. globalizace, přerušení kontaktu s tradicemi a růstu sociální reflexivity (reciprocity a vzájemné závislosti).
Neorevizionismus a "třetí cesta"
Od 80. let procházely reformistické socialistické strany na celém světě další fází revizionismu, někdy označovaného jako neorevizionismus, během které se více nebo méně distancovaly od principů a cílů tradiční sociální demokracie. Výsledný ideologický postoj se prezentoval různě, například jako "nová" sociální demokracie, "třetí cesta37", "radikální střed", "aktivní střed" a "Neue Mitte" (nový střed). Ideologický význam neorevizionismu a jeho vztah k socialismu obecně a k tradiční sociální demokracii zejména je však předmětem sporů a diskuzí. Zčásti je tomu tak proto, že neorevizionismus nabyl v různých zemích různých podob. Existuje tudíž řada navzájem odlišných a často protichůdných neorevizionistických projektů, včetně těch, které jsou spojovány s Billem Clintonem a "novými" demokraty v USA a s Tonym Blairem a "novými" labouristy ve Spojeném království, jakož i těch, které se objevily v Německu, v Nizozemí, v Itálii a na Novém Zélandu. V některých případech jde o projekty svou povahou nesocialistické či postsocialistické, zatímco v jiných byl podniknut zřetelný pokus socialistické nebo aspoň sociálnědemokratické hodnoty zachránit. Hlavní úsilí neorevizionistů směřovalo k formulování tzv. "třetí cesty". Třetí cesta (third way) obecně znamená jakousi alternativu jak kapitalismu, tak socialismu. Ve své moderní podobě třetí cesta označuje konkrétněji jakousi alternativu staré sociální demokracie a neoliberalismu. Třebaže třetí cesta je (nejspíš z povahy věci) označení nepřesné a otevřené mnoha interpretacím, lze přesto vyjmenovat určitá témata, která jsou pro ni příznačná. Prvním je názor, že socialismus, přinejmenším v podobě státních zásahů prezentovaných jako příkazy shora, je mrtev: to, o čem článek IV stanov britské Labouristické strany, novelizovaný v roce 1995, hovoří jako o "dynamickém tržním hospodářství", nemá alternativu. Ruku v ruce s tím jde celková akceptace globalizace a přesvědčení, že kapitalismus se změnil v jakousi "informační společnost" či "znalostní ekonomiku", která odměňuje informační technologii, dovednosti jednotlivce a flexibilitu pracovních sil i podnikatelů. Toto obecné povýšení trhu nad stát spolu se stanoviskem jasně stranícím podnikatelům a podnikavosti znamená, že třetí cesta se nesnaží zvrátit neoliberální revoluci 80. a 90. let, ale že na ní spíše chce stavět.
Pnutí v rámci socialismu (2)
Sociální demokracie v. Třetí cesta
ideologická x pragmatická
národní stát x globalizace
industriální společnost x informační společnost
politika tříd x pospolitost
smíšená ekonomika x tržní hospodářství
plná zaměstnanost x plná zaměstnanost
rovnost výsledků x rovnost příležitostí
péče o "vyvržené" x meritokracie
sociální spravedlnost x šance pro všechny
odstraňovat chudobu x podporovat začleňování do společnosti
sociální práva x práva a povinnosti
péče "od kolébky do hrobu" x "workfare"
stát sociálně-reformistický x stát konkurenční/tržní
Tím druhým, co třetí cestu charakterizuje, je důraz na pospolitost a morální odpovědnost. Pospolitost má samozřejmě dlouhou socialistickou tradici, jelikož - stejně jako bratrství a spolupráce - navazuje na ideu společenské podstaty člověka. Třebaže tedy třetí cesta akceptuje řadu ekonomických teorií neoliberalismu, důsledně a zásadně odmítá jeho filosofická východiska a morální a sociální důsledky. Nebezpečí tržního fundamentalismu tkví v tom, že podrývá morální základy společnosti. Některé varianty třetí cesty, zejména "Blairův projekt" ve Spojeném království, se přesto snaží sloučit komunitaristické38 myšlenky s liberálními a vytvořit tak určitou formu komunitaristického liberalismu, který v mnoha směrech připomíná "nový liberalismus" konce 19. století. Komunitaristický liberalismus stojí především na názoru, že práva a povinnosti spolu neoddělitelně souvisí: všechna práva musí být vyvažována povinnostmi a naopak. Základem tohoto názoru je tzv. "nový individualismus", který prosazuje autonomii jednotlivce, zároveň však zdůrazňuje, že jednotlivci jednají v určitém kontextu vzájemné závislosti a reciprocity.
Na jaře 1943 Němci objevili v katyňském lese u Smolenska masové hroby se zastřelenými Poláky, exhumovali a identifikovali jejich ostatky (fotografie). Tento nejznámější komunistický zločin, katyňský masakr - zastřelení více než 4 000 polských důstojníků zajatých Rudou armádou -, spáchali na příkaz Stalina a politbyra příslušníci NKVD v dubnu-květnu 1940.
Za třetí, stoupenci třetí cesty obvykle ve společnosti zdůrazňují konsens; tím se liší od socialistů, kteří v ní vidí především konflikt. Jasně se to ukazuje například v tom, že pospolitost má tendenci akcentovat pouta, která k sobě váží všechny její členy, a tudíž ignorovat nebo zakrývat třídní rozdíly a ekonomickou nerovnost. Podobně myšlenka "znalostní společnosti", tj. společnosti, ve které motorem jsou znalosti, dává tušit, že materiální odměny se už nerozdílejí na základě strukturálních nerovnosti, ale že jejich distribuce se blíží distribuci pracovních dovedností ve společnosti, přičemž sama tato distribuce je v neustálém pohybu. Víra v konsens a sociální harmonii se odráží i v hodnotovém rámci třetí cesty, který odmítá přístup typu "buď-anebo", kterým se vyznačovalo tradiční myšlení o morálce a tradiční ideologické uvažování, a přichází s téměř nedualistickým světovým názorem. Politikové třetí cesty se tudíž běžně staví za podnikání a slušnost, za šance pro každého a za jistoty, za spoléhání na sebe sama a za vzájemnou závislost atd.
Za čtvrté, tradiční socialistickou orientaci na rovnost nahradila třetí cesta orientací na začleňování do společnosti. Jasně je to vidět na důrazu, který klade na liberální ideje typu příležitostí a dokonce meritokracie. Rovnostářství se tak zmírňuje do podoby víry v rovnost příležitostí čili v rovnost na základě toho, "čím kdo přispívá", resp. "co do společnosti investoval", jinak řečeno na právo přístupu k hodnotám a šancím, které jednotlivcům umožňují realizovat jejich potenciál. Návrhy reforem sociálního zabezpečení, se kterými přicházejí stoupenci třetí cesty, proto obvykle odmítají jak neoliberální důraz na to, že člověk "má stát na vlastních nohou", tak sociálnědemokratickou víru v péči "od kolébky do hrobu". Sociální zabezpečení by se naopak mělo prioritně zaměřit na lidi "vyloučené ze společnosti" a mělo by - v duchu liberálního přístupu - "pomáhat lidem, aby si pomohli sami". B. Clinton v této souvislosti říkal, že lidi je třeba motivovat, nikoli jim něco dávat zadarmo. Sociální politika by se měla zejména snažit rozšířit přístup k práci, a to v souladu s americkou teorií "workfare", tedy s názorem, že sociální podpory by měly být vázány na ochotu jednotlivců hledat práci a postavit se na vlastní nohy.
Třetí cesta se nakonec vyznačuje i novými myšlenkami, pokud jde o náležitou roli státu. Třetí cesta akceptuje myšlenku konkurenčního státu čili státu tržního. Stát konkurenční je stát, jehož hlavní funkcí je usilovat o prosperitu národa v podmínkách zostřující se globální konkurence. Měl by se tudíž soustředit na sociální investice, tj. na zkvalitňování ekonomické infrastruktury a zejména na zvyšování dovedností a znalostí pracovních sil v zemi. Prioritou vlády by tedy nemělo být sociální zabezpečení, ale vzdělání; přitom vzdělání se necení jako takové, tedy proto, že prospívá rozvoji lidské osobnosti (což je názor moderních liberálů), ale proto, že zvyšuje zaměstnatelnost a prospívá ekonomice (což je názor utilitaristů či klasických liberálů). Z tohoto hlediska je stát ve své podstatě aktér kulturní, jehož úkolem není realizovat nějaký program ekonomického nebo sociálního inženýrství, ale formovat nebo reformovat postoje, hodnoty, dovednosti, názory a znalosti obyvatelstva.
(pokračování v další části)
33. Humanismus je filosofie, která morálně upřednostňuje naplňování lidských potřeb a tužeb.
34. Sociální spravedlnost: morálně zdůvodnitelné rozdělení bohatství; ruku v ruce se sociální spravedlností jde zpravidla angažovanost ve prospěch větší rovnosti.
35. Revizionismus: revize čili přepracování určité politické teorie, které se - ve snaze přijít s "poopraveným" názorem - liší od toho, co tato teorie hlásala dříve.
36. Manažerismus: teorie, podle níž ve všech industriálních společnostech - kapitalistických i socialistických - vládne třída manažerů, technokratů a státních úředníků, tedy těch, kdo mají odborné a správní znalosti a dovednosti.
37. Třetí cesta: koncepce takové ekonomiky, která by byla alternativou jak státního socialismu, tak kapitalismu volného trhu; v různých dobách usilovali o třetí cestu konzervativci, socialisté a fašisté.
38. Komunitarismus: názor, že individualita čili osobnost je utvářena pospolitostí, a to v tom smyslu, že neexistují žádné "pospolitostí neovlivněné", resp. "pospolitostí nezatížené" osobnosti.
