Obléhání Vídně 1529

Rozhodující bitvy, Geofrey Regan, Praha 1994, str. 106-109

Lancknechti, jedni z obránců Vídně.

Vídeň

Rakušané

Velitelé: hrabě Mikuláš ze Salmu a Vilém z Rogendorfu

Počty: 16 000 pěšáků a 600 jezdců, z toho 700 španělských arkebuzníků vedených Luisem de Avalos

Turci

Velitel: Süleyman Nádherný

Počty: 120 000

"Turek" znamenal pro Evropu všudypřítomnou hrozbu od 15. až do 18. století. Habsburskému domu připadla úloha bašty proti osmanské expanzi a mnohokrát hrozilo reálné nebezpečí, že Turci se svým průlomem do střední Evropy uspějí. Žádná z příležitostí však nebyla nebezpečnější než ta, při které Süleyman Nádherný, čerstvý vítěz od Moháče z roku 1526, stanul roku 1529 před Vídní. Süleyman měl na své straně francouzského krále Františka I. jako tajného spojence, v rukou většinu Balkánu, pomoc mu nabízel uherský renegátský vládce Jan Zápolský a zdálo se, že mezi ním a jeho snem o dobytí Německa stojí pouze starobylé a nepříliš impozantní hradby Vídně.

   Süleyman opustil Istanbul v květnu 1529 s obrovským vojskem čítajícím skoro 120 000 bojovníků a 20 000 dopravních velbloudů. Jako láva z vrcholu sopky se valil bez odporu Uhrami a Rakouskem, přičemž se mu vzdávalo město za městem, nebo bylo ke kapitulaci přinuceno masivními děly. Tisíce uherských a rakouských venkovanů, většinou žen a chlapců, byly uvrženy do otroctví a pochodovaly zpět do tureckého hlavního města na Bosporu; některé oblasti zůstaly vylidněny po celou následující generaci. Süleymanovi odolala pouze pevnost Pressburg (nyní Bratislava), ale on věděl, že jestliže padne Vídeň, budou ke kapitulaci přinuceni i pressburgští obránci, a proto se obléháním této pevnosti dlouho nezdržoval.

   Zato habsburské síly byly rozděleny. Císař Karel V. byl zaujat válkou s Francií, která vázala všechny jeho německé a španělské jednotky. Jeho bratr Ferdinand, rakouský arcivévoda, když se dozvěděl o turecké invazi, ho žádal o pomoc, ale Karel mu mohl nabídnout jen velmi málo: pouze 700 elitních španělských arkebuzníků pod vedením Luise de Avalos. Každý z těchto křiklavě vystrojených profesionálů nesl přes rameno pás s "jedenácti apoštoly", střelami a prachem pro jedenáct výstřelů. Často se o nich říkalo, že každý ze střelců nese na ramenou jedenáct životů. Říšský sněm odhlasoval vyslat na pomoc Vídni jednotky pod velením falckého kurfiřta Friedricha. Friedrich se však nedostal dál než ke Kremži, kde se dozvěděl o obklíčení Vídně Turky, a nebyl už schopen do města proniknout. Vídeňané byli odkázáni pouze na své nemalé zdroje v podobě velké posádky 16 000 pěšáků a 600 jezdců. Aby byli vojáci osvobozeni od nebojových povinností jako hlídkování proti ohni, pomocné práce nebo doprava, byla vytvořena občanská garda, ale ta byla v následujících dnech použita jen zřídka. Štěstí Vídně spočívalo spíš v kvalitě než v kvantitě její posádky. Turci snadno přemohli uherské a srbské jezdce, kterých sice bylo velké množství, ale byli nedisciplinovaní. Dosud však nečelili vysoce profesionálním španělským arkebuzníkům, německým lancknechtům s dlouhými píkami a halapartnami, ani "dvojitým žoldnéřům" (Doppelsöldners) s masivními obouručními meči, a byli jimi proto šokováni.

hrabě Mikuláš ze Salmu

   Vídeň v roce 1529 neměla být pro turecké dělostřelectvo a ženisty velkým problémem. Se středověkými hradbami silnými pouhé 2 metry měla podlehnout velmi rychle. Navíc před sedmdesáti lety prolomila turecká děla masivní opevnění Konstantinopole. Mezitím Turci obléhací umění ještě zdokonalili a dobyli mnohem lépe opevněná města, než byla Vídeň. Co je mohlo zastavit tentokrát?

   Severní hradby Vídně byly chráněny Dunajem, na východě říčkou známou jako Vídeňský potok, která zabraňovala přístupu z boku. To omezovalo možnosti tureckého útoku na dva směry: proti jižním a proti západním hradbám. Turci se kupodivu rozhodli soustředit se pouze na jižní hradby, zatímco západní část nechali jen pod dohledem dělostřeleckých baterií a zakopaných jednotek. Toto rozhodnutí velmi zjednodušilo úkol obránců, kteří shromáždili své nejlepší síly kolem Korutanské brány na jihu.

   Obrana Vídně byla v rukou dvou ostřílených válečníků, sedmdesátiletého hraběte Mikuláše ze Salmu a rakouského maršála Viléma z Rogendorfu. Dříve než Turci město zcela obklíčili, zbourali Rakušané všechny domy za hradbami, aby znemožnili útočníkům možnost ukrývat se v nich. Uvnitř města byly sneseny doškové střechy, aby bylo sníženo riziko požáru, a za jižní a západní hradbou byl nasypán mohutný hliněný val, který zajišťoval druhou obrannou linii pro případ prolomení hradeb. Obránci soustředili své střelné zbraně a nejlepší arkebuzníky kolem Korutanské brány v očekávání, že se ji Turci pokusí při útoku obchvátit.

   Turci přitáhli k městu 23. září a během následujících tří dnů dokončili obklíčení, při kterém instalovali baterie 300 děl. Vídeň byla záhy odříznuta od zbytku Evropy, neboť na Dunaji hlídkovala turecká flotila. Turci vykopali složitou soustavu klikatých zákopů a jejich nejlepší střelci se tak dostali na dosah hradeb. Obránci však nehodlali zůstat pasivní, pouhých šest dní po Süleymanově příchodu se z brány ve východní hradbě vyvalilo 2 500 pěšáků, překvapilo Turky, zničilo jejich postavení a pozabíjelo muže kopající zákopy. Turecký velitel, velkovezír Ibrahim Paša jen stěží vyvázl životem.

   1. října začalo turecké bombardování. Ačkoliv bořilo bašty a poškozovalo hradby, bylo překvapivě neúčinné. Místo

obrany kamenných hradeb zaujali němečtí a španělští vojáci pozice za hromadami štěrku, na které bylo mnohem nesnadnější útočit. Kanonáda pokračovala dnem i nocí, přičemž turečtí janičáři zasypávali hradby střelami ze svých arkebuz a luků, opět jen s malým účinkem. Skutečná bitva se však odehrávala pod zemí. Turci byli pověstní svými podkopy a habsburští velitelé byli rozhodnuti budovat štoly proti tureckým, kde jen to bude možné. Jakmile zaznamenali nějaký turecký podkop, vykopali Rakušané vlastní šachty, ve kterých čekali, dokud se Turci nedostali do bezprostřední blízkosti. Pak provalili zbývající stěny a turecké kopáče pozabíjeli meči a píkami. Někdy do šachet vevalili sudy s prachem a odpálili je. Bojovat a umírat 7 metrů pod zemí vyžadovalo zvláštní odvahu.

Vilém z Rogendorfu

   6. října vyslal hrabě ze Salmu 8 000 mužů, téměř polovinu celé posádky, s úkolem zničit turecké obranné linie proti Korutanské bráně. Zpočátku se nájezd zdařil a Turci se dali na bezhlavý útěk, ale při spěšném návratu obránců do města se ukázalo, že brána je příliš úzká na zvládnutí takového množství mužů, takže mnoho z nich bylo Turky pobito přímo před hradbami. O čtyři dny později způsobil obrovský turecký podkop zřícení hradeb u kostela sv. Kláry, ale pokus albánských jednotek proniknout vzniklým otvorem byl s těžkými ztrátami odražen a průlom byl zahrazen dřevěnými trámy, připravenými právě pro tuto potřebu.

   Sklíčenost Turků rostla. Počasí se zhoršovalo, a když se Turci odhodlali k poslednímu pokusu, poletoval již ve vzduchu sníh. 12. října provedli další dva průlomy v blízkosti Korutanské brány, ale obránci je zaplnili sudy s vlhkou zeminou. Süleyman se snažil povzbudit své muže velkými odměnami, nabízel učinit šlechticem toho, kdo první pronikne do města, ale bezvýsledně. Útočníci nestříleli a Vídeňané sledovali, jak turečtí důstojníci bili holemi a biči většinu svých vojáků, aby je vůbec pohnuli k postupu. Po několika hodinách většinou nanicovatých pokusů se Turci nakonec vzdali a v nepořádku ustoupili. Tu noc pozorovali obyvatelé Vídně na obloze odlesky ohňů stravující stany ustupujícího tureckého vojska. Hrozivá atmosféra plápolajících požárů byla zesílena křikem zajatců masakrovaných Turky před jejich odchodem. Příštího rána míjela jízdní jednotka tisíce těl zabitých křesťanských venkovanů. Rakouští jezdci rozzuřeni tímto pohledem se dali do pronásledování Turků a změnili tak jejich ústup na bezhlavý úprk. Špatně živení Turci snadno podléhali chladu, protože 17. října už hustě sněžilo. Opuštěné vozy, zdechliny koní a velbloudů i nesčetná mrtvá těla vojáků lemovaly trasu ustupujícího vojska. Dokonce i turecká flotila plavící se po proudu Dunaje utrpěla těžké ztráty pod palbou z pressburgské pevnosti.

   Morální dopad na Turky byl nesmírný. Nebyli pouze poraženi, byli pokořeni nepřítelem, který měl jen čtvrtinu jejich počtu. Toto první z řady velkých střetnutí Habsburků s Turky bylo jediným, jehož nepříznivý výsledek by byl pro Habsburky nezvratný. Dobytí Vídně v roce 1529 byl Süleymanovi umožnilo před začátkem nové kampaně v Německu na jaře 1530 přezimovat ve střední Evropě. Vzhledem k tomu, že Německo bylo v důsledku reformace nábožensky rozděleno, je pochybné, zda by se dokázalo spojit k vojenskému odporu proti Turkům. Obránci Vídně, zejména Mikuláš ze Salmu, tak zachránili Evropu a uštědřili Turkům rozhodující porážku.