Zajímavý text k zamyšlení...

Sobotní protivládní demonstrace na Letné x Hiró Onoda

   "Když si otevřu Facebook, vidím jedno dominantní téma - sobotní protivládní demonstraci na Letné. Já vám ale chci říct jiný příběh. Na první pohled s tím vůbec nesouvisí. Ale má to něco společného.

   Včera jsem si v práci poslechl audioknihu ´Moje třicetiletá válka´ od Hiróa Onody. Příběh japonského důstojníka, který vedl boj ještě 30 let po skončení 2. světové války. Ano, zní to jako absurdní příběh, historická kuriozita. Ale při bližším pohledu je to ovšem až nepříjemně přesná ukázka toho, jak funguje lidské myšlení.

   Hiró Onoda (1922 - 2014) byl důstojník japonské císařské armády, vysazený v prosinci 1944 na filipínském ostrově Lubang. Jeho úkolem bylo vést partyzánskou válku v týlu nepřítele, narušovat jeho činnost a vyčkat na další instrukce. Rozkazy, které dostal od svého velícího důstojníka majora Yoshimiho Taniguchiho, byly formulovány naprosto jednoznačně. Kapitulace nepřipadala v úvahu, stejně jako bezúčelná smrt v posledním sebevražedném útoku. Jeho úkolem bylo přežít a pokračovat v boji tak dlouho, dokud nepřijde přímý rozkaz k ukončení operace.

   Aby tohle dávalo smysl, je potřeba se na chvíli podívat na Japonsko té doby. Společnost formovaná tradicí bushidó, kde čest, disciplína a loajalita nebyly ideály, ale praktickými pravidly života. Militarismus 30. a 40. let tyto principy ještě zesílil a přetavil je do každodenní reality. Císař byl vnímán jako téměř posvátná, božská autorita a stát jako celek, kterému jednotlivec slouží. Rozkaz v takovém prostředí nepředstavoval pouhý pokyn. Byl součástí identity.

   Onoda na ostrově nepůsobil sám. Na začátku byli čtyři. Po obsazení Lubangu americkými jednotkami se japonští vojáci stáhli do vnitrozemské džungle a přešli do režimu, který byl směsicí partyzánské války a dlouhodobého přežívání. Většinu času netvořily přestřelky, ale ticho, přesuny a čekání. V noci sestupovali k vesnicím, obstarávali si jídlo krádežemi, zabíjeli dobytek, občas podnikali přepady, zastrašování obyvatel. Zbraně udržovali v provozu, oblečení si spravovali, nebo ukradli, náboje šetřili. Mezi jednotlivými akcemi přicházely dlouhé týdny, kdy se nic nedělo a jejich válka se odehrávala spíš v hlavě než v prostoru.

   Po japonské kapitulaci v září 1945 se k nim začaly dostávat první zprávy o konci války. Letáky shazované z letadel, výzvy k odevzdání zbraní, později i dopisy od rodiny a fotografie z poválečného Japonska. Onoda a jeho muži tyto informace neignorovali. Četli je, rozebírali, hledali v nich rozpory. Výsledek byl vždy stejný. V jejich logice dávalo smysl, že nepřítel použije jakýkoli prostředek, aby je vylákal z úkrytu a zneškodnil. Každý nový důkaz tak paradoxně posiloval přesvědčení, že válka stále pokračuje.

   Skupina se postupně rozpadala. V roce 1949 se Yuichi Akatsu oddělil, aby se vzdal. Onoda se zbylými dvěma pokračoval dál. V roce 1954 byl Shoichi Shimada zastřelen při přestřelce s filipínskou hlídkou. Od té chvíle zůstali dva. Hiró Onoda a Kinshichi Kozuka. Jejich činnost se postupně zúžila, ale neskončila. Ještě na začátku 70. let podnikali sabotáže, například zapalovali sklizenou rýži, aby narušili místní zásobování. V říjnu 1972 byl však Kozuka při jedné z těchto akcí zastřelen filipínskou policií. Onoda tedy zůstal sám, v prostoru, který se mezitím dávno změnil, ale jeho válka pokračovala beze změny.

   Zlom přišel až v roce 1974. Mladý Japonec Norio Suzuki, který si dal téměř absurdní cíl, tedy najít Onodu, pandu a sněžného muže, ho v džungli skutečně našel. Navázali spolu kontakt a postupně i důvěru. Suzuki k němu nepřišel jako voják ani jako vyjednavač, ale jako člověk. Onoda byl ochoten naslouchat, ale trval na jedné podmínce. Válka pro něj skončí pouze ve chvíli, kdy dostane rozkaz od svého velitele. Suzuki se proto vrátil do Japonska a přivedl majora Taniguchiho. Dne 9. března 1974 na ostrově Lubang zazněl rozkaz, na který Onoda čekal téměř 30 let. Mise byla ukončena. Onoda složil zbraň.

   Ten příběh se často popisuje jako extrémní selhání jednotlivce odtrženého od reality. Ve skutečnosti ukazuje něco mnohem obecnějšího. Onoda nejednal chaoticky nebo iracionálně. Jeho uvažování bylo vnitřně pevné a logické. Vycházelo z rámce, který přijal a který mu dával smysl, řád i identitu. Každou novou informaci dokázal zasadit do tohoto rámce tak, aby ho nenarušila.

   A tady přicházíme směrem k pointě.

   Lidská mysl nefunguje jako neutrální zpracovatel faktů. Vytváří si vlastní obraz světa a ten si následně chrání. Jakmile se tento obraz propojí s identitou, přestává jít jen o názory. Jde o stabilitu samotného člověka. Informace, které zapadají, posilují jistotu. Ty ostatní se vysvětlují, zpochybňují nebo úplně odmítají. Ne proto, že by byly nutně nepravdivé, ale proto, že by narušily strukturu, ve které člověk existuje.

   Onoda si svou realitu nevymyslel. Pouze ji udržoval, protože v ní dokázal fungovat.

   Tenhle mechanismus nezmizel, ani se neobjevil v Onodově hlavě. Ten mechanismus lidského myšlení je tu odjakživa.

   Dnes se projevuje v jiném prostředí a v jiných situacích, sice méně nápadně, ale o to častěji. Lidé mají k dispozici obrovské množství informací, přesto si z nich skládají uzavřené obrazy světa, které se samy v sobě utvrzují (konspirační teorie, ideologické vnímání světa atd.). Rozdíl není v principu, ale v kulisách.

   Onodův příběh proto nepůsobí silně jen tím, jak dlouho trval. Působí i tím, jak přesně ukazuje něco, co není výjimkou, ale základní vlastností lidského myšlení. V jeho případě bylo všechno dotaženo do krajnosti. U ostatních se to odehrává méně nápadně, ale podle stejné logiky."

převzato z jednoho facebookového profilu