Jdi na obsah Jdi na menu
 


Neomarxismus, Nová levice (4)

   V roce 1965 vyšla esej s názvem Represivní tolerance. Autorem byl neomarxistický filozof Herbert Marcuse, vlivný člen tzv. Frankfurtské školy a ideový lídr západní Nové levice.

 

Neomarxismus, Nová levice (4)

 

herbert-marcuse.jpg

Herbert Marcuse

 

   Naprostá většina současných cenzorských zásahů, omezování svobody projevu, tabuizace témat a kriminalizace názorů v současném západním světě vzešla z iniciativy těch, kteří se hlásí k boji za lidská práva, antirasismus, antifašismus a toleranci.

   V roce 1965 vyšla esej s názvem Represivní tolerance. Autorem byl neomarxistický filozof Herbert Marcuse, vlivný člen tzv. Frankfurtské školy a ideový lídr západní Nové levice. Jeho esej se stala paradigmatem Nové levice a modelem politického boje, kdy prostřednictvím omezení hlasu opozice lze prosazovat vlastní politické agendy.

   Marcuse ve své eseji vychází z kritiky tehdejší západní společnosti a tvrdí, že v demokratických státech Evropy a Ameriky se rozvinuly nové formy dominance, kde stále panuje vykořisťování a útisk menšin a levicových politických sil. Marcuse kritizoval tehdejší status quo, reprezentovaný zavedeným systémem tradičních hodnot, kde základem hodnotového systému je školství, které vychovává mládež ve smyslu křesťanských hodnot, kde instituce i zákony vyžadují dodržování společenských konvenci apod. Podle něj si taková společnost vytváří bariéry proti prosazování odlišností a alternativních proudů i přesto, že zde platí ústavou zaručená svoboda projevu i tolerance k názorům z celého názorového spektra.

   Podle Marcuse byla tolerance v tehdejších liberálních společnostech nerovnoměrně aplikována: "Tato sociální struktura má tendenci oslabovat efektivitu tolerance disidentských a opozičních hnutí a posilovat konzervativní a reakcionářské síly." Už samotná "normálnost" konzervativní společnosti a její "selský" způsob myšlení prý brání tomu, aby se prosazovaly progresivní alternativy a odlišné menšiny. Marcuse píše, že v tomto systému dochází k "neutralizaci" alternativní opozice a že "efektivní disent je zablokován už tam, kde by se mohl volně vynořit".

   Marcuse akcentuje práva menšin a navrhuje odebrat práva těm, co je kritizují: "Malým a slabým menšinám bojujícím proti falešnému vědomí se musí pomáhat. Pokračování jejich existence je důležitější, než zachování zneužitých práv a svobod, které poskytují ústavní moc těm, co tyto menšiny utiskují."

   Podle Marcuse represivnost systému spočívala v tom, že byl nakloněn konzervativnímu, normálnímu myšlení a hodnotám. Východisko je podle něj takové, že je nutné systém vychýlit na opačnou stranu, což "může vyžadovat zjevně nedemokratické prostředky", které mohou "zahrnovat odebrání tolerance k projevu a shromažďování skupinám a hnutím, které podporují šovinismus, rasovou a náboženskou diskriminaci" atd. To završuje tvrzením, že zavedení nových pořádků by vyžadovalo: "netoleranci k hnutí pravice a toleranci k hnutím na levici".

   Své argumenty podporuje odkazováním na fašismus. Tvrdí, že poválečná společnost je stále ohrožena vzestupem "nacismu" a proto prý je "mimořádné přerušení práva na svobodu projevu a shromažďování ospravedlnitelné". Liberální tolerance je podle Marcuse také cílem, ale současně tvrdí, že tolerance závisí na míře rovnostářství v dané společnosti. Dokud je tedy společnost (z pohledu progresivistů) diskriminační, nehumanistická a nerovnostářská, tak nemá být všeobecná tolerance uplatňována. Plnohodnotná tolerance všech názorů může být zavedena až poté, co budou umlčeny všechny opoziční názory. Liberální tolerance tedy vyžaduje plnohodnotné názorové souznění.

   Marcuse připouští i použití násilí: "Systematické odebírání tolerance k regresivním a represivním názorům a hnutím může být dosaženo pouze rozsáhlým nátlakem, který by se rovnal sociálnímu převratu." Připouští, že jím navrhovaný nový pořádek povede k podpoře levicového radikalizmu a naopak k násilnému potlačení opačných proudů. A následně to ospravedlňuje, včetně násilí: "Násilí proudící z rebelie utlačovaných tříd pomáhá ukončit vykořisťování." Jako příklad uvádí rudé revoluce, zejména čínskou kulturní revoluci a kubánskou revoluci, které byly v roce 1965 mezi levičáky velmi populární. Podle něj tyto krvavé bolševické revoluce přinesly "civilizační pokrok" (sic!).

   Podle Marcuseho je možné jasně rozdělit názory, instituce a hnutí na ty progresivní a na ty regresivní, které pokládá za diskriminační a vykořisťovatelské. Píše, že "potlačení těch regresivních je základním předpokladem k posílení těch progresivních". Zároveň se zabývá otázkou: Kdo má být tou autoritou s pravomocí rozhodovat, jaké názory a hnutí jsou ty diskriminační a regresivní, které je třeba netolerovat a zakázat? Marcuse navrhuje "demokratickou výchovnou diktaturu" intelektuálů. Píše, že by to měla být "malá skupina a ne nutně z těch volených reprezentantů lidu" (sic!).

   Marcuse také apeloval na změnu tehdejšího školství a vzdělávání, které, podle něj, pomáhá udržovat konzervativní hodnoty a brání prosazování levičáckých alternativ. Marcuse volá po "nových a přísných restrikcích ve vyučování a v praktikách vzdělávacích institucích". Tím inspiroval útok liberálů na vzdělávací systém a obsazování pozic ve školství. Výsledkem je rozvrácení a zamoření školského systému politickou korektností, výukou multikulturalismu, genderu a podobných levičáckých pavěd. Marcuse nejen kritizoval tehdejší školství a vzdělávání za to, že funguje "v rámci dominantních hodnot", ale kritizuje i nestrannost a politickou neutralitu vzdělávacího systému: "Taková strojená neutralita slouží k pokračujícímu akceptování dominance vítězů v mysli člověka... Dokud se studenti nenaučí myslet v opačném směru, budou inklinovat k ukládání faktů do dominantního rámce hodnot." Marcuse požadoval, aby výchova k opozici a destruktivní kritice hodnot většinové společnosti (požadavky na tzv. Kritické myšlení).

   Současný psychologický teror, propaganda a agresivní nátlak ze strany politicky korektních, progresivistických organizací, politiků a aktivistů jsou důkazem, že i západní Nová levice vzala Marcuseho doktrínu za svůj modus operandi. Veřejný prostor a média zaplnili humanisticko-levičáčtí intelektuálové a z nich se vyprofilovala "elita" s výsadním právem určovat, co jsou naše "demokratické" evropské hodnoty a jaké názory nepatří do "moderní" společnosti.

   Jak neomarxismus získával moc a "Dlouhým pochodem institucemi" pronikal do politiky a vlivných organizací, došlo k tomu, že se tyto myšlenky promítly i do zákonů, mezinárodních smluv a do politiky i do rozhodování mezinárodních institucí. Výsledkem je, že systém, politika i legislativa západních států i celé EU je nastavena jednoznačně proti tradičním hodnotám, proti národním hnutím a je proporcionálně vychýlena výrazně ve prospěch menšin a stoupenců progresivně "liberálních" myšlenek a hnutí.