Jdi na obsah Jdi na menu
 


James Harris: 2040

2040

 

 

James Harris

 

 

   Petr spal klidně až do okamžiku, kdy muezzini po celém městě začali svolávat věřící k modlitbě.

   Pokaždé ho to probudilo. Někdy po skončení tohoto rituálu znovu usnul, jako třeba dnes. Jindy ho to ovšem probralo úplně. To pak většinou hrál hry nebo poslouchal písničky, případně si opakoval učení.

   Po sedmé hodině vyšel ze svého pokoje a zamířil do kuchyně na snídani. U stolu seděli rodiče s dědečkem a mladší sestrou.

   Na obrazovce běžely zprávy: ". . . minulý týden členové ab-Šalláh zabili jen 14 občanů, což je nejnižší týdenní počet za posledního půl roku a už čtyři týdny se nestal žádný teroristický útok. V této souvislosti prezident osobně poděkoval muslimskému zástupci šejkovi Husamedinu Bekirimu za přispění k mírovému soužití. . ."

"Proč neřeknou že to byli slimáci co zabili čtrnáct Čechů?!" zavrčel dědeček.

"Ale dědo," promluvila na něj laskavě maminka tak, jako se mluví na malé dítě.

"Dědečku, ´slimáci´ se neříká," pronesla dotčeně Šárinka.

"Vám to příde normální jak nás takhle furt likvidují?!" rozohnil se stařík.

"Táto prosím tě, vždyť jsi slyšel že ty útoky klesají," pohlédl k němu Petrův otec.

"A už toho nechme, za chvíli přijde Soňa, tak ať se zase nepohádáme," utla diskuzi maminka.

"Já to moc dobře slyšela!" ozvalo se z vedlejší místnosti.

"Ach jo," povzdechla si matka. Věděla, co bude následovat.

"Jak můžeš být tak nenávistnej?!" přiřítila se Soňa do kuchyně.

"Nenávistnej?! A co je potom-?!"

"Všichni muslimové nejsou stejní! Dovedeš si představit, jak se asi musí cítit když jsou mezi námi takoví jako ty?!"

"Ty ses úplně pomátla-!"

"NE, TO TY!" zakřičela na dědečka, "ty a tobě podobní šíříte nenávist a strach a narušujete klidné soužití!" Nadechla se: "Opravdu se stydím za to, že jsem běloška, ale aspoň jsem ráda, že jsem nemusela žít v tvý rasistický době!"

"Za mě tohle nebylo holčičko!" odsekl stařec.

   Sekundu bylo ticho.

"Nácku!" zasyčela Soňa, "klidně si podej ruku s Hitlerem!"

"Ty-!"

"Dost prosím vás," zvýšil hlas otec, "nekažme si začátek týdne, ano?"

   Petr mlčky jedl. Hádky mezi starší sestrou a dědečkem byly doma skoro na denním pořádku.

   Cesta do školy mu proběhla celkem klidně. Uhýbal muslimům a v hromadné dopravě uhradil jízdné. To se velmi hlídalo, protože muslimové, Afroameričané a Romové nikdy za přepravu neplatili. Ačkoliv na to neexistoval žádný předpis, prostě to tak bylo a až na výjimky se nad tím nikdo nepozastavoval.

   Nedaleko školní budovy se Petr stal svědkem následující události. Dívka - běloška - poslouchala zamyšleně hudbu a nejspíš proto dostatečně rychle neuhnula dvěma zahaleným muslimkám. Jedna z nich ji rozzuřeně chytla za rameno a strhla k sobě. Následně dívku obstoupily s několika dalšími muslimkami. Zle se na ní dívaly a pak jí něco řekly. Dívka začala za jejich křiku dřepovat. Potom musela dělat psa. To už se kolem ní udělal hlouček muslimských mužů a žen. Někteří si dívku natáčeli, aby záběry mohli umístit na sociální sítě. Ty se hemžily takovými videy, kde snědí občané šikanují psychicky nebo fyzicky bělochy. Poslední, co Petr viděl, než se ztratil za rohem, bylo, jak dívka za bouřlivého smíchu okolo stojícího davu dělá holubičku.

   Před školou stála skupina muslimských studujících a požadovala od káfírů džizju, kterou museli nevěřící studující platit každé první pondělí v měsíci. Petr odevzdal svou kreditku muslimovi se zpupným výrazem ve tváři a ten ji přiložil na čtečku. Petr vyťukal heslo, ozvalo se pípnutí a na displeji se objevilo "prázdná". S úlekem si uvědomil, že mu rodiče tento měsíc ještě nepřevedli peníze. To už ale na jeho tváři přistála ruka a vlepila mu facku.

"Ty špinavý pse," hartusil muslim, "jak ses opovážil?!" Vedle se hihňal Rom, který nedávno konvertoval k islámu.

"Promiňte, zítra je budu mít, slibuju!" překotně se omlouval Petr.

"To si piš že budeš!" dal mu muslim druhou facku. Chtěl ještě něco dodat, ale objevily se dvě bílé dívky. Ztratil o Petra zájem a ten rychle proklouzl dovnitř.

"Uf," oddechl si v duchu. "To nic. Skoro nic se nestalo. Mohlo to dopadnout hůř. Všichni muslimové nejsou stejní," řekl si.

   V budově školy naproti hlavnímu vchodu zářila ohromná malba. Znázorňovala čtyři chlapce a čtyři dívky. Jedna dvojice byla bělošská, druhá romská, třetí afroamerická a konečně čtvrtá muslimská. Muslimka měla hlavu zahalenou do hidžábu. Všichni zobrazení se smáli a porůznu se drželi za ruce nebo ramena. Velký nápis pod nimi hlásal: V DIVERZITĚ JE SÍLA.

   Ve třídě se Petr spolužákovi pochlubil, jak relativně snadno vyvázl ohledně placení džizji. Hlas z reproduktoru oznámil konec přestávky. Studující si vytáhli disky a připojili je k dotykovým obrazovkám před sebou. Za moment se dostavila vyučující. Hodina začala.

"Dnes si, moji milí studující, zopakujeme občansko-kulturní nauku," pronesla se zářivým úsměvem vyučující, "kdopak mi řekne, jaké politické zřízení máme?"

   Řada rukou se vznesla vzhůru.

"Ano Ivanko?"

"Multikulturní neomarxismus," odpověděla se stejným úsměvem Ivana.

"Správně! A proč je toto zřízení pro moderní společnost nejlepší?"

"Multikulturní neomarxismus zajišťuje rasovou a etnickou diverzitu, které obsahují nejvíce obohacujících prvků pro společnost. Dále zajišťuje všem utiskovaným menšinám jako jsou muslimové, Afroameričané, Romové a homosexuálové a také ženám rovnost ve všech společenských oblastech. Multikulturní neomarxismus bojuje proti rasismu, islamofobii, xenofobii, homofobii a sexismu a potírá vysoce nebezpečné jevy jako neofašismus a neonacismus. Ale hlavně poskytuje všem jedincům bez ohledu na barvu pleti, náboženského vyznání, sexuální orientaci a pohlaví možnost seberealizace a uplatnění ve všech sférách moderní multikulturní společnosti."

"Výborně!" zvolala vyučující. "Zaznamenávám ti ´úspěch´!" a několikrát zaťukala prstem na svou obrazovku.

"Děkuji!" radovala se Ivana. Ostatní studující jí zatleskali.

"Mohl bych k tomu něco říct?" ozval se zničehonic studující Karel.

   Úsměv vyučující pohasl. "Záleží, co to bude," pronesla pomalu.

"Ehm, no, vážně si všichni myslíte, že tady ta multikulturní společnost funguje? Vraždy, teroristické útoky, šikana nás bělochů hm?"

   Vyučující sjela Karla zlostným pohledem.

"Milý studující Karle. Nejde o to, zda multikulturní společnost funguje. Samozřejmě že ano. Jde o to, že ji narušují rasisté, islamofobové a neonacisté jako jsi ty."

"Vážně? No to se podívejme!" uchechtl se ironicky Karel. Náhle povstal. "Heil Hitler!" vztyčil pravici, ačkoliv byl přesvědčený antifašista.

   Vyučující se několikrát nadechla.

"Víš, studující Karle," pokračovala, "už nějakou dobu tě sledujeme. Víme, co za stránky navštěvuješ, jaké letáky čteš, jaké bludy a nesmysly rozšiřuješ. S tím je konec. V nejbližších dnech tě chtěla zadržet Bezpečnost, ale co můžeme udělat dnes, neodkládejme na zítřek, že?" Stiskla velké červené tlačítko a suše oznámila: "Krejčí Karel!"

"Klidně! Lepší mít vlastní názor než žít v těchhle sračkách!" odsekl se vztyčenou hlavou.

   Za okamžik do třídy vstoupil security zaměstnanec, chytil Karla za paži a odvedl ho pryč.

   Všichni věděli, co jej čeká. Určitě to věděl i on. Nakonec půjde na převýchovu pro mladistvé.

"Promiň Adrianko," obrátila se vyučující k jediné Romce ve třídě, "že jsi to musela slyšet. Opravdu se snažíme tyto živly vymýtit, ale-"

"Už aby to bylo," pohrdavě odvětila Adriana.

   Vyučující se usmála.

   Naprostá většina Romů a Afroameričanů, kteří nekonvertovali k islámu, navštěvovala školu jen jednou měsíčně, to aby nepřišli o štědré sociální dávky. Muslimové měli své vlastní školy. Pouze jednou za měsíc se objevovali před školami káfírů za účelem výběru džizji.

   Po vyučování šel Petr rovnou domů. Tam trávil většinu svého volného času. Hrál hry, navštěvoval webové stránky, poslouchal hudbu nebo chatoval na sociálních sítích. Ven chodil jen občas.

   Ono taky venku nebylo dvakrát bezpečno. Do setmění to ještě šlo. Ale jakmile padla tma, běda každému nevěřícímu bělochovi na ulici. Dívky a ženy byly znásilněny a často pořezány, chlapci a muži v lepším případě těžce ztlučeni, v horším vážně zraněni, někdy i zabiti.

   Za volání muezzinů se Petrova rodina sešla na večeři. Soňa nadšeně vykládala o dnešních zážitcích:

" . . . po přednášce ´Jak nejlépe bojovat s islamofobií a rasismem´ jsme dostali za úkol vypracovat pojednání a hádejte co? Byla jsem nejlepší ve třídě!" zvolala radostně.

   Dědeček se mračil. Chtěl něco říct, ale na poslední chvíli si to rozmyslel.

"A ti přednášející byli úplně supr, muslim, Afroameričan, Rom a Češka. . ."

   Stařík vztekle praštil příborem o talíř a odkráčel do svého pokoje. Soňa se pohrdavě koukla jeho směrem, ale hned pokračovala ve svém monologu.

   Před spaním Petr brouzdal na sociální síti. Náhle mu na profilu vyskočilo video, ve kterém parta smějících se romských výrostků kope do mladšího ležícího bělocha. Když už měl napadený na sobě více krve než kůže, Romové přestali, ale pak ho jeden z nich ještě kopl do hlavy.

"Všichni nejsou stejní," byla jediná Petrova reakce.

 

"No to snad není pravda!" zuřila Soňa před obrazovkou, "kterej hajzl tohle mohl udělat?!"

". . . zatím neznámý pachatel nasprejoval na mešitu ´SMRT MUSLIMŮM´. Prezident se již veřejně omluvil šejkovi Husamedinu Bekirimu a celé muslimské komunitě a vyzval všechny k odsouzení tohoto zločinu. Předsedkyně Multikulturně-neomarxistické strany již podala návrh na další zpřísnění legislativy boje proti projevům nenávisti. . ."

"Dobře ti naši!" radoval se dědeček.

"Ty-!"

"A dost ano!" utnul hned v úvodu hádku otec. "Chci se aspoň jednou v klidu nasnídat."

   Naštvaná Soňa se otočila a odešla.

"Co se stalo maminko?" zeptala se Šárinka.

"Ále, nějaký zlý pán namaloval nenávistný nápis na mešitu víš?" trpělivě jí vysvětlovala matka.

"Jaký zlý pán - machr je to!" bouchl pěstí do stolu dědeček.

"Dědo," odvětila maminka. Měla jiné starosti.

"Šárinko dneska zůstaneš doma, ano zlatíčko?"

"Jóóó!" zaradovala se dívenka. Celý den stráví hraním her na tabletu.

"Máme dost jídla?" zeptal se starostlivě otec.

"Ano. Včera jsem nakoupila. Jako bych to tušila."

"Musím běžet, zavřeš okenice, než odejdeš?"

"Samozřejmě."

   Během cesty do školy si Petr dával obzvlášť pozor, aby uhnul každému muslimovi. I tak do něj několikrát strčili a vynadali mu. V hromadné dopravě několik afroamerických mladíků nařídilo všem bělochům stát. Samozřejmě všichni uposlechli. Petr s jednou dívkou podepíral stařenku.

"Tamhle kdysi stála socha Panny Marie," zničehonic pošeptala babička Petrovi. Dívka držící ji z druhé strany poslouchala hudbu, takže kromě Petra ji nikdo neslyšel.

"Odstranili ji z důvodu náboženské rovnosti," pokračovala dále šeptem stařenka. "Pamatuji si ji velice dobře, potkala jsem u ní svého již zesnulého manžela."

   Udělala pohyb že se pokřižuje, ale hned se zarazila.

"Před pěti lety ho ubodali muslimové. Kvůli křížku na krku. Od té doby si ten můj nechávám doma. Ale na svého muže myslím každý den."

   Při zmínce o křesťanském symbolu si Petr vzpomněl na hudební klip z konce 90. let minulého století, který nedávno někdo nahrál na internet. Zpívalo se tam latinsky o lásce dítěte k matce a byly v něm křesťanské kříže a kostely.

   Administrátoři v ten samý den klip smazali.

   Třetí vyučovací hodinu měla Petrova třída přednášku o islámu. Imám z jedné mešity jim s úsměvem vykládal, že islám je náboženství míru a terorismus a násilí nemají s islámem vůbec nic společného. "Prorok Mohamed - Alláh akbar - nebyl pedofil; Aisha měla v době jejich sňatku ve skutečnosti 10 let a pohlavní styk spolu měli v jejích 14 letech."

   Po svém výkladu rozdal studujícím propagační materiály. Jeden z letáků začínal nápisem "Konvertuj k islámu - pravému náboženství míru."

   Po škole pospíchal Petr domů. V ulicích bylo cítit napětí.

   Ticho před bouří.

"Rychle pojď!" volala na něj maminka z okna. Vklouzl dovnitř, zamkl a zajistil dveře závorou.

"Zamkl jsi?"

"Ano."

"Táta se Soňou jsou už doma."

"Stalo se něco?"

"Další teroristický útok," odpověděla se strachem v očích.

". . . útočník za pokřiku ´Alláh akbar´najel dodávkou do občanů. 12 jich zabil, 8 je v kritickém stavu a dalších 16 má vážná zranění. Bezpečnost podezřelého zatkla. Uvedla, že se jedná o duševně narušeného muže, který nemá s ab-Šalláh nic společného. . ."

"Za to můžou ti zasraní náckové! Kdyby nenasprejovali ten nápis, nic by se nestalo!" vztekala se Soňa.

"HOVNO slečinko! Za to může ten tvůj zkurvenej islám!" okřikl ji dědeček a dal ji facku.

   Ta zrudla a nenávistně se na něj dívala. Na okamžik to vypadalo, že se na dědu vrhne, ale nakonec nasupeně odkráčela do svého pokoje.

   V projevech se střídali političtí lídři a islámští vůdcové. Politici vyzývali ke klidu a k semknutí se. Představitelé neomarxistických uskupení apelovali k nepaušalizování a zdržení se nenávisti a útok dávali za vinu pachatelům nápisu na mešitě. Husamedin Bekiri s vrchním emírem, jakož i další přední islámští duchovní útok odsoudili a zdůrazňovali, že nemá nic společného s islámem.

   Pozdě v noci se stalo to, čeho se všichni Češi obávali.

   Člen hnutí Svoboda pro Česko zastřelil muslima.

 

   Po bleskovém rozšíření této zprávy vyšli muslimové do ulic. Bylo to jako uragán. Ničili kostely, zapalovali auta a rabovali obchody patřící nevěřícím bělochům. Na demonstracích mávali transparenty s nápisy "Stít všechny kteří urážejí islám!", "Připravte se na skutečný holokaust!", "Islám ovládne svět!" a vykřikovali "Džihád, džihád!", "Alláh akbar!" a "Smrt nevěřícím!". Běloši, kteří se jim dostali pod ruku, neměli nejmenší šanci. Po několika dnech, kdy tato smršť začala slábnout, poskytla předsedkyně Multikulturně-neomarxistické strany sdělovacím prostředkům rozhovor.

"Kdo podle Vás může za události posledních dnů?" položil jí novinář dotaz.

"Jednoznačně neonacisté z hnutí Svoboda pro Česko," odpověděla pohotově.

"Jaké kroky podniknete, aby se znovu neopakovaly?"

"Především Bezpečnost dostane další pravomoce, aby mohla efektivněji potírat rasové a náboženské projevy nenávisti. Také se zpřísní dohled nad internetem. Administrátoři budou mít nově pod hrozbou vysoké pokuty a trestu pět minut na odstranění nenávistných příspěvků. Rovněž se omezí pravidla pro demonstrace. . ."

   Po týdnu se řádění muslimů téměř zklidnilo a Češi konečně mohli vyjít ven koupit si jídlo. Jinak pokud to nebylo nutné, zůstávali doma.

   Několik set bělochů se shromáždilo v hlavním městě k protestu proti islámskému násilí. Rozehnali je těžkooděnci a organizátory zatkla Bezpečnost.

 

   Večer Petr chatoval s kamarádem. Situace se vrátila k normálu a zítra opět půjdou do školy.

"Představ si co jsem objevil," psal Petrovi, "v dědových věcech jsem našel starý přehrávač s kazetou a knížečku s názvem ´2040´."

"´2040´ to jako rok?"

"No a ta kazeta je dokonce z roku 1990"

"A proč se ta knížka jmenuje stejně jako letošní rok?"

"Nevím ale byla napsána v roce 2018 a je v ní všechno co se děje dneska."

"Co všechno?"

"No všechno. Terorismus, sílící islám, nepokoje, prostě všechno."

"Všichni muslimové přece nejsou stejní."

"Jistě. Ale stejně. Na té kazetě je písnička ´Občan romské národnosti zlámal někomu všechny kosti za to že ten ubožák mu dvacet korun nechtěl dát. Cikán s nožem jinde zase podlehl na chvíli dívčí kráse - ženský prořízl krk tomu já se nemůžu smát. Pak se řekne to nic oni se přizpůsoběj to oni jen tak trošku zloběj to protože maj úplně jinou mentalitu. Abysme se potom nedivili a strachem huby nekřivili na ulici nelezli radši zůstali někde v krytu´. Jak to ten zpěvák mohl před padesáti lety vědět?"

"To je pěkně rasistický text. Co s tím budeš dělat?"

"Zítra je odevzdám. Nejsem a nechci být nenávistnej."

"To je dobře," odepsal Petr. "Všichni nejsou stejní."

 
 


Poslední fotografie




Archiv

Kalendář
<< červen / 2018 >>


Statistiky

Online: 1
Celkem: 5000
Měsíc: 1513
Den: 61