Jdi na obsah Jdi na menu
 


O velké lásce a ještě větším zklamání ze života v multikulti Barceloně

O velké lásce a ještě větším zklamání ze života v multikulti Barceloně

 

Musíme se asi-milovat

 

článek zveřejněný 23. srpna 2018 v časopisu Reflex na str. 38 - 39

text: Petra Röslerová (autorka žije od roku 2011 střídavě v Barceloně a České republice)

2.jpg

Barcelona: jste bílí a hrajete na ulici? Máte problém. Jste snědí a prodáváte nelegální zboží? Žádný problém.

 

   Tenhle text se mi nepíše lehce, protože je o lásce, která nekončí dobře. A čím víc jste citlivější romantická povaha, co chce lepší svět (jako třeba já), tím víc se bojíte zklamání. A co proti zklamání děláme? Schválně si zkuste odpovědět: a) Situaci bedlivě pozorujeme, analyzujeme a z výsledků rozumně usoudíme, zda ve vztahu pokračovat; b) Zklamání nechceme ani náhodou připustit, takže jakékoli důkazy o krachu vztahu nevidíme, následkem čehož se úplně psychicky a finančně zničíme.

   Vaše odpověď je samozřejmě a). Tak jistě. A o to jistěji si troufám tvrdit, že ve vztazích jste úplně stejní naivní pitomci jako já. Takže tento text o pastích a následných lžích v lásce je hlavně pro vás. A je mi fakt předem líto, že naštvu spousty dobrých lidí s velkým srdcem.

1.jpg

Gang imigrantů napadl v Barceloně turistu.

 

Láska je slepá

   Patálie lásky soukromé, kdy jsme věřili, že Karel (Tereza) se té roztomilé chybičky (alkoholismus, kleptomanie...) zbaví a budou spolu žít věčně, nechme stranou, ty hořké konce zná každý a je to jeho věc. Krom soukromé je tu i ovšem i láska veřejná, ona láska k bližnímu, morálka řekněme. Já vám ji rozmlouvat taky nebudu, nejde to. Můžu vám ale z osobní zkušenosti prozradit, na jaké důsledky se ve slepém boji za romantické soužití rozdílných povah (kultur) máte připravit.

   Jako každé první rande i moje setkání s opravdickým multikulti prostředím v Barceloně mě ohromilo. Mé romantické multikulti srdce plesalo. Pákistánští, indičtí a bůhvíjací imigranti tu neúnavně dřeli ve svých krámcích a v muslimské čtvrti jste se vedle zahalených žen v burkách mohli procházet s výstřihem až na paty. Od Marokánců jsem koupila konečně poctivej hašiš a taky jsem se poprvé v životě líbala s černochem, což je jako líbat pěnový bonbóny Marshmallows. Pravda, pak jsem musela změnit byt a telefonní číslo, ale všechno bylo pořád skvělý. A skvělý bylo, když hrdá, chápavá a morálně dokonalá Barcelona začala přijímat další imigranty z Afriky, kteří po tsunami hlavně německé solidárnosti připlouvali k evropským břehům a jež třeba Česká republika, bože, jak jsem se za nás styděla, odmítala vpustit. Ten hřejivý pocit v žaludku, že VY jste přece dobrý člověk a stojíte na správné straně, ten taky znáte, že jo? A první, kdo mi ho chtěl pošpinit, byli moji oblíbení arabští řezníci! V jejich krámě věčně zapnutá televize zrovna pyšně hlásila, kolik tisíc afrických imigrantů Barcelona přijala a kolik ještě přijme. "To nemůže dopadnout dobře, dobytí ráje se nedělá klackama, jak jsou zvyklí, ale vzděláním a tvrdou prací," drze mrmlal marocký řezník. "Vždyť jste taky imigranti!" vzpurně jsem hrozila nákupní taškou. Řezník na mě udiveně zíral: "Ty nevidíš ten rozdíl?"

   Přestala jsem k němu okamžitě chodit.

 

Z pohádky do hádky

   Takhle, v Barceloně se vždycky hodně kradlo a hodně to byla "práce" Arabů. Ale alespoň jste si mohli na ně od plic veřejně zanadávat. S migrační krizí se ale začalo něco měnit. Už jste nebyl ten okradený chudák, co nadává na zloděje, už jste byl hnusnej rasista. Mého kamaráda okradli v metru, a když za snědým jinochem běžel a volal: Chyťte ho! Ten černej, ten černej, u soudu měl velké oplétačky, že nebohému Abdulovi ve finanční tísni rasisticky nadával. S přibývajícími imigranty v ulicích začaly přibývat i problémy. Mobil si v Barceloně na stůl nepokládejte, a pokud vám zmizí, policii ani nevolejte, zbytečně promarníte den v kilometrové frontě dalších zoufalých okradených lidí. Policie zloděje propouští, nemůže ani jinak, právo je v podstatě na jejich straně, jsou to přece chudí imigranti v nouzi, ač i shodou náhod ve značkovém oblečení a s nejnovějším iPhonem. Policie taky přestala pronásledovat ilegální prodejce padělaného zboží. Dřív se tihle prodavači na ulici zjevovali jako duchové, rychle turistům vnutili falešný kabelky Louis Vuitton, tenisky (skoro) Nike a zase rychle zmizeli, aby je policie nezatkla. Teď je ovšem potkáte na každém rohu a jejich sortiment na dekách se jen rozšiřuje. Co se to děje? Copak se lze s úřady dohodnout na ilegálním obchodu a bez placení daní? Ale co, proč by si těch pár imigrantů krapet na systému nevydělalo, ať hodí vuittonkou, kdo je bez viny!

   Jenže ilegální pouliční obchod jen kvetl, z postranních uliček se rozpučel do centra a celý přístav překryla jedna velká barevná deka "značkových" kabelek, hodinek a oblečení. Nemohlo trvat dlouho a ozvali se legální prodejci v podstatě identického zboží. Musí platit vysoké daně, pojištění, nájem, zaměstnance... A před jejich krámem na chodníku nechá vláda vyrůst ilegální tržiště? Úřady však přišly s oficiálním vyjádřením: Ano, je to nelegální prodej, ale obětem války zajišťuje obživu a nejsou tak nuceny (!) ke kriminální činnosti. Zprávu bez mrknutí oka převzala i média.

   Můj první plivanec do hladiny všeobjímající lásky k bližnímu přišel s reálným plivancem do mé tváře, co mi kromě sprostých nadávek věnovalo několik afrických mladíků. Důvod? Šla jsem jim láskyplně vysvětlit, že dopité plechovky se neházejí na zem, ale do támhletoho koše. Ale to byla nějaká výjimka, určitě to musela být výjimka, přesvědčovala jsem se, když jsem se z úprku před plivanci trochu vydýchala.

   Jenže atmosféra lásky a společného soužití začala dál houstnout. Ne že by nějaké varování přinesla oficiální média, podle těch je všechno v pořádku. Jenže četba červené knihovny v médiích je jedna věc, městem chodit se zavřenýma očima ale nejde. Takže třeba v metru vidíte, jak si všichni v řadě cvakají lístek, náhle se řada rozvlní, z ní se prostrká černoch, přeskočí závoru a znuděně projde kolem hlídajícího revizora. Ten jen sklopí oči. Chcete jet taky načerno? Jestli jste bílí, připravte si 100 eur na pokutu, revizoři jsou jinak neúprosní. A jestli vás napadne, že si vedle prodávajících Afričanů taky rozbalíte na ulici zboží, modlete se, ať vás dřív sebere policie než africký gang. Nedávno tihle prodejci přímo v centru opaskem zmlátili turistu, s vnitřním krvácením skončil v nemocnici. V médiích o incidentu dlouho nic, někdo však lynčování turisty natočil a zveřejnil na sociálních sítích. Noviny následně přinesly krátké vyjádření, že není jasné, kdo potyčku začal, a bůh ví, co Afričanům onen turista řekl. Při vší lásce, slova jsou pořád slova, ale mlácení opasky je mlácení opasky. Slyšíte ten rozdíl? Já jo. A spousta lidí už taky.

   Incident vyvolal i u zastánců imigrantů požadavky, zda by se nelegální pouliční prodej nemohl alespoň nějak regulovat. Mezi falešnými kabelkami, rolexkami a raybany už totiž nejde vůbec projít! A schválně, uhádnete, jaká odpověď přišla z radnice? Tipuje někdo, že jsou požadavky rasistické? Bingo! Jak sama levicová starostka Barcelony uvedla, tlačit se mezi turisty vám nevadí, ale kličkovat mezi zbožím imigrantů ano? Jste rasisti!

   Aby ovšem bylo vidět, že policie má situaci na ulici pod kontrolou (a taky se naplnila prázdná státní pokladna), začala se nelegální činnost tvrdě pokutovat. Tedy některá. Například jste-li pouliční umělec a chcete si vydělat hraním hudby, pokuta je až 300 eur a okamžité zabavení nástrojů. Za poslední dobu jsem viděla alespoň deset takových případů, shodou náhod byli všichni umělci bílé rasy. Náhoda? NeMuslim si.

 

Láska za každou cenu

   Nejsem žádný šiřitel nenávisti, volič SPD, nechci jako strašidlo využít ani loňský teroristický útok v Barceloně, protože tohle provádí úzká skupina a nelze tím kolektivně onálepkovat muslimy a ostatní imigranty. Ale stejně jako naivní zbitá manželka veřejnosti tvrdí, že spadla ze schodů, i v tomhle kolektivním šťastném manželství vláda nebezpečně zatlouká. Co tím dokázala? Oficiálním médiím věří už jen opravdoví fanatici, protože světe, div se, přes všechnu politickokorektní pohodu vždycky někdo hodí natočenou pravdu na internet; mobil má dnes každý. Co nemůžeš dokázat, zaplať marketingem. A místní vládě k masívní propagandě humanity už chybějí peníze. Respektive nechybějí, protože je bere ze školství, zdravotnictví, kultury, není snad jediný státní sektor, kde nechybějí na provoz peníze, třeba zdravotnictví už je na pokraji kolapsu. Do státní pokladny totiž odvádějí peníze (tj. daně) právě ti hnusní, legálně podnikající buržousti. Jenže teď je v módě nelegální imigrantský obchod. A co má v konečném důsledku za efekt, že černoch a Arab nejsou za přestupky pokutováni, ale ostatní rasy jo? Budete se divit, že rasismus?

 

To by se v Česku nestalo

   Na našem českém moderním humanismu mě překvapuje jeho bipolárnost - absolutní nekritická láska na jedné straně, absolutní nenávist na druhé, a to všechno u jednoho člověka! Typický láskyplný bojovník za otevření hranic klidně veřejně přeje smrt prezidentovi (tak jasně, je to zapkšlej dědek, ale smrt?) a zasraný Rusáky nesnáší, protože nás sice osvobodili, ale taky okupovali (ne, okupovali nás zasraný komunisti). Naproti tomu rande naslepo s tisíci anonymních příslušníků jiné kultury, zvyků a náboženství je láska k bližnímu, která nemůže skončit jinak než šťastným svazkem, protože vy byste sňatkového podvodníka poznali. Já bych vám (nám) lásku s poctivým arabským řezníkem, africkým obchodníkem, orientálním lékařem taky moc přála. Jenže žiju ve městě, kde jsou ve vztahu už o něco dál, ale žádné společné škubání do hnízda se nekoná. Škube se stát, sociální dávky, tradiční společnost a přicházejí další a další rány. A vy se chcete bolestivým ranám bránit? Jste rasisti!

   Jasný, vy ale VÍTE, že tihle "naši" imigranti by byli ti dobří. Samozřejmě. Ale zkuste si jeden malý test: Nedávno letělo českým internetem i mnoha médii video, kdy statečná švédská aktivistka zabránila deportaci muže zpět do Afghánistánu. Že jste ji taky oslavovali, viďte? A víte, co ten muž spáchal? Je to těžká hádanka, protože tuhle zprávu už média nepřinesla, vlastně on to nikdo ani nehledal, vy snad jo? Nebudu vás napínat. Ten statečnou aktivistkou zachráněný muž opakovaně bil a znásilnil svou ženu, opakovaně bil své děti a k deportaci byl odsouzen poté, co je ohrožoval nožem.

   Není zač.

 

   Jak bych řešila válečné konflikty, nevím, ale jedno vím jistě: pokud chceme dobrý partnerský vztah, nemůžeme si pořád lhát o realitě, jak skvěle se k sobě hodíme. A zvlášť, když o sobě nic nevíme a ani vědět nechceme.

   Tak hodně štěstí v lásce nám všem.